Štěstí čeká v Africe

„Pro dnešek s tím končíme, Same," řekla mladá žena a unaveně si sundala sluneční brýle, které odložila na stůl plný lejster.
„Pojedeš dnes do vesnice k panu Janotovi, Niko?" zeptal se Sam. „Ano, ale chci počkat, až se vrátí DoDaLu. Nechci brát Honzu s sebou." Sam se musel usmát domácí zkratce jmen Ničiných bratrů, Dominika, Davida a Lukáše. Je pravda, že ji už slyšel mnohokrát, ale pokaždé se musel usmát. Bylo až neuvěřitelné, jak se všichni čtyři sourozenci měli rádi. Dominik byl ze všech nejstarší. Byl o pět let starší než Nika a měl pocit a potřebu ji chránit. Bylo to tak už od jejího narození, ale teď, když byli od jejich vlasti vzdáleni stovky kilometrů, staral se o ni ještě pečlivěji. A samozřejmě se také staral o Ničina syna a svého kmotřence Honzu. David byl z bratrů prostřední a stejně jako Dominik chránil a opatroval jejich malou sestřičku. Lukáš se chtěl oběma svým bratrům v tomto směru vyrovnat, ale oni ho považovali za moc „malého". Lukáš a Nika byli dvojčata, Nika z nich byla mladší. Narodila se pouhé dvě minuty po Lukym.
Nika vstala ze židle a vešla do domu. Honzík ještě spal i když už bylo skoro půl čtvrté. Každý den chodil po obědě spát, ale dnes spal již dost dlouho. Honzovi bylo skoro pět let. Jeho táta ho však nikdy neviděl a ani nevěděl, že nějakého syna má. Nika si nalila z lednice džus a se skleničkou v ruce šla do své ložnice, kde spal v postýlce Honza. Pohladila jeho světlé vlásky, které měl zcela jistě po svém otci. Při vzpomínce na něj vstoupily Nice do očí slzy. Bylo to sice již dávno, ale ona si vše pamatovala velice dobře dodnes. Pamatovala si ten den, kdy jí její matka ukázala fotku v novinách s troskami malého sportovního letadla. Nemohla tenkrát uvěřit tomu, že by to mohlo být letadlo jejího snoubence. A nemohla tomu uvěřit ani dnes. Věřila, že je zcela jistě živý a že za ní brzy přijede. Nevěděla sice, jak by se dozvěděl, kde je, ale nedokázal přijmout fakt, že by se o to alespoň nepokusil.
Veronika Stefková žila již třetí rok v Africe. Postavila si tu malou školu, kde chtěla učit africké děti číst a psát. V září chtěla s výukou začít a doufala, že bude mít hodně žáčků. Ve volném čase pomáhala veterinárnímu lékaři Filipu Janotovi v jeho ordinaci. Naučil ji používat různé lékařské nástroje a dokonce ji naučil dělat i jednoduché rozbory. Také mu pomáhala s účetnictvím, protože to bylo to jediné, co Filipovi opravdu nešlo a ještě méně ho to bavilo. Najednou Nika uslyšela přijíždět džíp. Vstala od postýlky, zamrkala několikrát očima, aby zaplašila vzpomínky a trochu se probrala. Opustila ložnici a vyšla na terasu. „Ahojte kluci," řekla svým bratrům na uvítanou.
„Ahoj sestřičko, jakpak ses celý den měla a kdepak máme toho našeho mrňouse?"
„No, já se měla moc dobře, Honzík ještě spí a máš štěstí, že neslyšel toho mrňouse, jinak bys neušel trestu a vy tři máte zcela jistě hlad. Nemám pravdu?" odvětila se smíchem.
„Připravím vám svačinu. Chcete jíst venku? Same, posvačíš s námi?"
„Velmi rád, Niko. Já tě pak rovnou zavezu k Filipovi."
„Já ti pomůžu se svačinou, Verunko. Toho jídla bude totiž potřeba hodně, protože my máme opravdu velký hlad," nabídl se Lukáš. Nika se rozesmála.
„A kdy vy nemáte velký hlad. Tak jdi zatím do kuchyně, já tam hned přijdu. Musím nejprve uklidit ze stolu."
Luky odešel a Nika se pustila do úklidu. Bylo jí s bratry i Samem dobře. Když vešla do kuchyně, Lukáš už měl svačinu skoro hotovou, pomohla mu vše odnosit ke stolu. Všichni se pak společně pustili do jídla. Při svačině se dobře bavili a vyprávěli si, co celý den dělali. Po chvilce však jejich hovor přerušil slabý dětský hlásek: „Maminko, já mám taky hrozný hlad."
Všichni u stolu se rozesmáli. Nika se zvedla ze židle, došla ke svému synkovi a vzala ho do náruče.

„Ahoj zlato, jak ses vyspinkal? Pojď uděláme něco s tím hrozným hladem." Vrátila se zpět ke stolu a vzala si ho na klín.
„Honzí, po svačině tady zůstaneš chvilku se strejdama, ano? Já pojedu za panem Janotou. Pojedu se Samem a on mě pak zase doveze zpět."
„Ale mami, já bych s vámi chtěl jet taky, chci se podívat za Flíčkem. Same, že můžu jet s vámi?" „Ne, Honzí, dneska ne. Ale budu od tebe Flíčka pozdravovat, slibuji," slíbila Nika a prosebně se rozhlédla po bratrech.
„Víš, co? Budeme si tady spolu hrát a když budeš moc a moc hodný, tak ti třeba maminka dovolí jet se podívat na zvířátka do přírody, chceš?" snažil se sestře pomoci David. „Ano, ano," svezl se Honza z Ničina klína a přeběhl okolo stolu k Davidovi. „Maminka mi to určitě dovolí, že jo mami?"
Honza se uvelebil na Davidově klíně a vyslal k mamince tak prosebný pohled, že Nika nic jiného než souhlas dát nemohla. Upřímně řečeno by Honzíkovi neodepřela nic, co by si on přál.
„To víš, že můžeš, ale musíš Davida poslouchat. Běda jak se dozvím nějakou stížnost," usmála se.
Nika a začala sklízet ze stolu nádobí. Lukáš se nabídl, že ho za ní umyje.
„Jeď, ať Filip dlouho nečeká. Postaráme se o dům i o Honzu." „Dobře. Díky."
Nika zašla do laboratoře a do své pracovny. Sam už čekal u dodávky. Nika si tam uložila věci a šla se rozloučit s Honzou. Dominik ho měl zrovna posazeného na ramennou, takže si Nika musela stoupnout na špičky a ani to jí nepomohlo k tomu, aby se mohla rozloučit se synem. Teprve, když se s ním Dominik sklonil, mohla dát Honzovi pusu na rozloučenou. Stejně tak se rozloučila i s bratry.
„Pozdravuj Filipa a jeho sestru," přikázal jí David.
„A taky Flíčka," připomněl se Honzík. „Buďte bez obav. Same, můžeme jet."
Sam nastartoval auto a vyjeli. Do vesnice přijeli déle než plánovali. Sam zastavil před klinikou.
Filip Janota vyšel ven a rozpřáhl ruce v uvítacím gestu.
„Už jsem se lekl, že nepřijede, že jste na mě zapomněla," vyčetl jí.
„Kde máte Honzíka,"
„Je doma s bratry, čekala jsem až přijedou a pak jsme ještě svačili, omlouvám se za zpoždění." „Omluva přijata," zasmál se širokým úsměvem, „ale pojďme k našemu pacientovi. Máte s sebou ty výsledky testu?"
„Ano, jistěže mám," odvětila mu a šla za ním do boxu, kde odpočívala antilopa.
Filip se k ní sklonil a sundal jí obvaz z postřelené nohy. Nika se opřela o rám dveří a zadívala se
na muže před sebou. Filip jí byl velmi sympatický a o nejen tím, že to byl její krajan. Byl to velice
pohledný muž, hodně jí připomínal Honzíkova otce. Vysoký, štíhlý, sportovní postava, široká
ramena, čokoládově hnědé oči, světlé vlasy a okouzlující úsměv.
„Tak co si o tom myslíte?" probudil ji jeho hluboký hlas ze zamyšlení.
Nika byla jeho otázkou tak zaskočena, že zapomněla, že nesnáší pohled na krev. Nějak si
neuvědomila, že antilopa už nemá na zraněné noze obvaz. Pohlédla jí na nohu a když viděla již
celkem dobře zhojenou ránu, zbledla. Filip si té změny barvy v jejím obličeji všiml a vylekal se.
„Proboha, Niko, nestalo se vám něco?" vyskočil Filip na nohy.
„Ne, ne. Já jen , ta noha, promiňte. Asi bych si už měla pohledu na krev zvyknout, ale nějak to
nejde."
„Ne, neomlouvejte se. To byla moje vina. Vždyť já přece vím, že nesnášíte pohled na krev v jakékoli její podobě. Mělo mě to napadnout."
„No, víte co, já zajdu za Flíčkem, slíbila jsem to Honzovi a vy jí tu nohu zatím zavážete, ano?"
Nika odešla do Flíčkova boxu a cestou přemýšlela, co se jí právě přihodilo.
„Proč jsem se nechala takhle nachytat, proč jsem si nedávala pozor," říkala si v duchu.
Došla ke dveřím dočasného Flíčkova domova opatrně je otevřela. Vešla dovnitř, Flíček ji hned zaregistroval. Znal ji. Spokojeně zavrčel. Lovci mu zabili matku a on se zde musel naučit žrát sám. Niku a Filipa teď čekal nejtěžší úkol. Museli ho připravit na drsný život v přírodě, kam se bude muset jednou vrátit a bude zde muset i přežít.
„Nazdar lvíče, jak se vede? Mám tě pozdravovat od Honzy. On chtěl jet se mnou, ale když jsem mu slíbila, že se za tebou zastavím, tak zůstal doma s mými bratry. A tobě teď zase slibuji, že až sem pojedu příště, tak ho vezmu s sebou. No jo, lve, tebe asi bude čekat návrat domů, co? No, domů, spíš bych měla říct návrat tam, odkud jsi k nám přišel a kam patříš, viď? Těšíš se? Ne? Jakto? Vlastně máš pravdu. Abych byla upřímná, mě domů také nic netáhne. Stejně jako tebe v přírodě nikdo nečeká, tak ani mě by u nás doma nikdo nečekal. Že tam mám na rozdíl od tebe rodiče? Ale kdoví jestli ještě ví, že kdy jakou dceru měli. Máme podobný osud, že jo? Ale vždyť já vím, že mám Honzu, brášky a spoustu přátel, ale to není vše, co člověk potřebuje k úplnému štěstí. Ale to ty asi nechápeš, viď? No nic, vidím, že tě asi nudím, tak já zase půjdu." Flíček se celou dobu tvářil, jako že jí rozumí, ale dlouhý Ničin monolog ho začal uspávat a když Nika viděla, že už jí lev nevěnuje žádnou pozornost, rozhodla se ho opustit. Podrbala ho na hlavě, Flíček otevřel jedno oko na znamení, že to zaznamenal a zase ho zavřel. Vstala a chtěla box opustit, ale když se otočila ke dveřím, zjistila že v nich stojí Filip. Nika znejistěla. Nevěděla, jestli je to z jeho upřeného pohledu nebo z toho, že nevěděla, jak dlouho tam stojí a co všechno slyšel. „Stalo se něco?" zeptala se Nika, aby přerušila tíživé ticho, které náhle zavládlo.
„Ne. Ne, nic," odtrhl od ní oči a podíval se na zem, „tedy já , chtěl jsem vás pozvat na večeři a potom bychom si mohli zajít třeba ke Gregorymu zatancovat nebo něco takového..." „Počkejte, počkejte. Zní to sice lákavě, ale já tu s vámi nemůžu zůstat. Musím se vrátit. Honza na mě čeká a bráškové, jak je znám, si k večeři nic neudělají. A mám doma ještě spoustu práce a musím pokračovat na tvorbě svých učebnic pro děti, víte přeci, že chci od září začít s výukou." „Tak moment. Pojďte ke mně do pracovny, tam si o tom můžeme v klidu promluvit. Pojďte." Natáhl k ní ruku a vzal jí kolem ramen. Vyšli na chodbu a Nika počkala až zavře dveře od boxu. Zamířili spolu do jeho pracovny. Tady jí Filip nabídl místo v křesle. Když odmída a zůstala stát, zůstal stát taky, jen se opřel o desku psacího stolu.
„Niko, prosím vás, řekněte mi pravdu. Proč tu se mnou nechcete zůstat? Oba dobře víme, že ani jeden z těch důvodů, které jste teď vyjmenovala, není dostačující. Mohla byste zavolat domů, aby neměli strach. Nemyslím si, že by vaši bratři byli natolik neschopní, že by umřeli hlady, jsou to dospělí lidé. Můžeme se tam pro Honzu stavit, pokud chcete. A s učebnicemi vám přece pomáhá Sam, bez něj je nemůžete dělat, protože je nepřeložíte do domorodého jazyka a do září je spoustu času."
„Ano. Já vím. Asi máte pravdu. Ale já tu opravdu nemůžu zůstat."
„Ne, nemůžete. Nechcete. Dobře nebudu vás nutit, ale ještě mi něco řekněte. Je někdo, kvůli komu mě neustále odmítáte? Třeba Honzův otec? Bojíte se ho? Nebo mě? Nebo se vám nějak protivím nebo proč? Proboha, Niko! Vy na něj pořád myslíte, že je to tak? Nemám pravdu? Vy pořád myslíte na Honzova otce, že? On je pro vás pořád středem vesmíru. Pochopíte už konečně, že kdyby byl takový, jaký si myslíte, že asi je, že by už dávno za vámi přijel. Když ne kvůli vám, tak aspoň kvůli synovi? Pochopíte to konečně nebo ne?"
Filip už na ní skoro křičel. Nika se otočila a odešla z kliniky. Když došla k autu, uvědomila si, že mu musí ještě donést výsledky toho testu. Nechtěla se tam však již dnes vracet, proto se rozhodla poprosit Sama, jestli by je tam nezanesl sám. Sam stál u auta a hned si všiml že z Niky vyprchalo její dopolední veselí. Když ho pak prosila, aby Filipovi donesl výsledky testu, všiml si, že má oči plné slz. Beze slova vzal z auta test a šel na kliniku. Neklepal, když vstupoval do Filipovi pracovny. Znali se již dlouho a byli velcí přátelé. „Filipe, nesu ti ty výsledky," řekl Sam ve dveřích.
Filip seděl za stolem a hlavu měl složenou v dlaních. Když na něj Sam promluvil, zvedl jí. „A. To jsi ty, Same. Díky," na chvíli se odmlčel. „Prosím tě, jak je jí?" zeptal se zničeně.

„No, řekl bych že jí bylo už i lépe, ale neboj ona to vypláče,"
„Bratři jí z toho dostanou, jako už tolikrát v minulosti," dodal Sam v duchu pro sebe.
„Ona pláče? Já jsem jí nechtěl ublížit, ani jí nijak urazit. Nevím, co jsem řekl špatně. Ona se mnou asi nějakou dobu nebude chtít mluvit, co? Mohl bys jí říct, že jsem to tak nemyslel a že jí slibuji,
že už o otci jejího dítěte nikdy nebudu mluvit. Nebo aspoň ne tak, jak dnes."
Sam pochopil, co se Nice stalo a přikývl.
„Víš, Filipe, ten chlap není takový padouch, jak si asi myslíš. Byl to i můj dobrý přítel, když jsem studoval v Cechách. Pokud ti Nika neřekla, jak to s nimi tehdy bylo a co se stalo, asi k tomu má důvod. Nebo jí to pořád moc bolí. Ale věřím, že se to od ní jednou dozvíš."
Filip vstal a přešel k oknu odkud viděl na ulici. Odhrnul záclonu a podíval se na Samovo auto.
„Jeď s ní opatrně."
„Neboj. Ahoj."
Sam odešel a zavřel za sebou dveře. Když došel k autu, Nika seděla na místě spolujezdce a hlavu měla opřenou o palubní desku.
„Niko, jsi v pořádku?" zeptal se, když zapínal motor.
Zvedla hlavu a němě přikývla, ale Sam si všiml stop od slz na jejím obličeji.
„Niko, Filip to nemyslel nijak zle. Možná to tak vyznělo, ale on ti opravdu nechtěl ublížit. Věř mi to."
„Ano. Já vím, Same."
Zbytek cesty jeli mlčky. Sam věděl, že Dominik své sestře zase zvedne náladu. Domů přijeli okolo osmé hodiny. Nika už sice neplakala, ale oči měla opuchlé. Sam nechal Niku vystoupit a hned se otočil a jel domů, kde ho čekala jeho žena a šestiletý syn Max.
Nika zamávala mizející dodávce a vydala se k domu. Cestou se snažila vyhnout Dominikovi, který něco opravoval na svém džípu.
„Ahoj Niko, tak co Filip?" poškádlil jí.
Nika mu jen kývla na pozdrav a šla dál k domu. Dominik jí zastoupil cestu, vzal jí za ramena, pohlédl jí zpříma do očí. „Co se děje, Věru?" otázal se.
Zavrtěla hlavou, nebyla si jistá, že by jí nezradil hlas.
„Prosím tě, nepovídej, že nic. Vždyť vidím, jak se můžeš potrhat smíchy. Tak ven s tím" „Nic," vzdychla a pokračovala ve své cestě, dřív než by se opět rozbrečela. Bratr jí dohnal, vzal jí kolem ramen a šel s ní domů. Posadil jí v obýváku do křesla a odešel jí pro džus.
„Kde je Honza?" zeptala se tiše, když se Dominik objevil ve dveřích. „Spí. S Davidem. Chtěl na tebe počkat, ale zmohla ho únava." „To je v pořádku. Je dobře, že už spí, jedli jste něco?"
„Ano. Jedli jsme, ale přestaň se už ptát, teď se budu ptát já. Co se stalo u Filipa? A neříkej, že nic, protože to ti stejně nevěřím, takže nám ušetři spoustu času a řekni pravdu rovnou," nakázal Dom.
„Nechtěla jsem zůstat na večeři a když pak začal mluvit o Danovi a očerňovat ho, utekla jsem z jeho kanceláře. S výsledkem testu jsem potom poslala Sama. Jednak jsem chvilku chtěla být sama a jednak jsem se tam nemohla vrátit. A asi dlouho nebudu."
Nika se napila, hlavu si opřela o opěrku a unaveně zavřela oči. Dominik si přisedl blíž, vzal jí skleničku. Postavil sklenku na stůl a Niku vzal za ruce.
„Niko."
Otevřela oči a mírně se pousmála.
„Niko, musíme si promluvit. Podívej, za měsíc bude Honzovi pět let, to znamená, že je to skoro šest let, co jste se neviděli. Nemyslíš, že kdyby chtěl, tak si tě za tu dobu nějak našel. Kdo ví, kde je mu konec, co dělá, jistě je už i ženatý. Pamatuješ se na Káju Pátka? Danův bratranec. Asi před třemi lety mi psal, že se Dan vrátil z Anglie domů. Prý potkal v Anglii nějakou dívku, do který se zamiloval. Měli se brát. Byla to dcera paní, u které bydlel. Nevím, jestli si jí vzal. Od té doby se už o něm Kája nezmiňoval. Nechtěl jsem ti to tenkrát říkat, bylo to moc brzy. Podporoval jsem tě v přesvědčení, že Dan žije, že se nezabil v tom letadle. Byl jsem si tím jistý, jako ty. Třeba chtěl, aby to vypadalo, jako že se zabil. Když se ti potom už neozval, věděl jsem, že v tom bude jiná žena. Niko, zapomeň na něj. Vím, že to asi půjde těžko, ale ty to musíš dokázat. Daniel Práchenský je část tvého života, která už patří minulosti. A ty přece nemůžeš žít ze vzpomínek nebo z nlaných nadějí, že se ještě uvidíte. Musíš brát život tak, jak přichází a brát to, co ti zrovna nabízí. Život ti teď nabízí Filipa a já myslím, že bys ho neměla odmítat. A neříkám to jen jako jeho přítel. Filip má rád tebe i Honzu, záleží mu vás obou. Byl by hrozně šťastný, kdybys mu dala příležitost, aby ti dokázal, jak dobrý táta by byl. Zkus mu dát aspoň šanci. Jen to zkus. Prosím, Nik. Honza má Filipa taky rád a pokud se už s Danem nikdy nesetkáš, jak budeš jednou Honzovi vysvětlovat, proč nemá tátu? Proč ostatní kluci chodí s tátou na ryby a dělají spoustu věcí, které kluci s tátama dělají. Proč ostatní kluci mají tátu a on jen tři strýčky. Co mu pak řekneš?" Během své řeči se Dominik díval na svou sestru, která zamyšleně bloudila očima kdesi nad krbem. Teprve Dominikovo zatřesení rameny jí opět přivedlo do skutečnosti. „Já nevím, Dome, nevím, co mu řeknu, ani nevím, co si mám myslet o Filipovi. Nevím, jestli budu schopná dát mu šanci. Pokud by se jednou Dan vrátil, nechci být nijak vázaná k jinému muži. Chci se na pár dní vrátit domů, myslím do Cech, zkusím ho tam najít a pokud ho tam nenajdu nebo pokud bude ženatý, tak po svém návratu nechám Filipa, aby se o mě i mého syna staral. Snad si ho vezmu i když mu asi nebudu moci dát ten druh lásky, který by on chtěl. Ale ať je aspoň on šťastný. Vím, že si to zaslouží. Dome, opravdu ale nevím, jestli to dokážu, ale zkusím to. Slibuji."
„Dobře. Chtěl jsem s tebou mluvit ještě o oslavě Honzových narozenin, ale to počká na jindy. Teď si pojď lehnout." Vstal, aby jí doprovodil.
„Lehni si k Davový. On spí u tebe, tak ať nevzbudíte Honzu." „Fajn. Kde je Luky?"
„Sel se projet na kole a asi se někde zdržel na západ slunce. Znáš tu jeho slabost, ne? Nedělej si o něj starosti, počkám až se vrátí. Dobrou noc a hezký sny."
Políbil Niku na čelo a vracel se do obývacího pokoje.
„Dome."
Otočil se k ní.
„Nezlob se. Ráno vezmu Honzíka a pojedu se Filipovi omluvit. Dobrou." Usmáli se na sebe a Nika zmizela v Davidově ložnici. Jakmile se ocitla sama, cítila se hrozně unavená. Z Davidova šatníku si vzala jednu jeho flanelovou košili a zmizela s ní v koupelně. Důkladně se osprchovala, aby ze sebe smyla celodenní tíhu. V bratrově košili, kterou měla téměř ke kolenům zalehla do Davidovi postele. Krátce na to usnula. Neslyšela ani kdy se Luky vrátil ani kdy šli oba bratři spát.


Ráno se probudila jako obvykle kolem šesté hodiny. Vstala a hned zašla do koupelny, kde si dala sprchu na úplné probrání. Chtěla se jít podívat na syna, ale před dveřmi ložnice se zarazila. Určitě ještě spí a poslední, co chtěla, bylo probudit je. Odešla do kuchyně, uvařila si kafe a sedla si ke stolu.
„Dobrý ráno, Nikulo, víš, že ti ta moje košile moc sluší? Budeš si muset moje oblečení půjčovat častěji," ozval se za ní David.
Nika polekaně vyskočila ze židle. Chystala se mu za polekání pěkně vynadat, ale když slyšela tu lichotku, musela se začít smát.
„Nelichoť a nežehli si to vylekání. Do některého tvého oblečení bych mohla přibrat ještě dva lidi do podnájmu. A vůbec, tím si chtěl říct, že mi sluší jen tvoje oblečení a moje ne? Dáš si kafe?" „Ne. Ano. Tedy. No radši to vezmu popořadě. Nechci říct, že ti sluší jen moje oblečení, tobě sluší i moje oblečení. Kafe bych si dal a ty neříkej, že jsem tak tlustý," naoko se zamračil. „No to ne, ale je to tak. Honza ještě spí?"
„Ano. Ale řeknu ti, že spát s ním je skoro sebevražda. Mám dojem, že pokud by mu někdy hrozilo nebezpečí, tak pokud bude kopat nohama tak, jak kopal v noci do mě, nikdo nemá šanci mu cokoliv udělat,"
„No, že to říkáš zrovna mě, která s ním obývá jednu postel téměř pět let a to mu odpouštím ty měsíce, kdy jí obýval se mnou dokonce v mém těle," řekla mu se smíchem sestra a podávala mu při tom kafe.
„Ale teď mě na chvilku omluv," usmála se na něj a zamířila do své ložnice. Oblékla si svůj cvičební úbor a pohlédla na spícího syna. Vrátila se kuchyně. David zrovna pročítal včerejší noviny.
„Chceš připravit snídani nebo to zvládneš sám?"
„No já nevím. Jestli si troufneš pustit mě k zásobám jídla a nemáš strach, že budu jediný, kdo se nasnídá, tak mi asi nic jiného nezbude."
„Dobře, dobře připravím ti jí, stejně ji budu dělat i pro ostatní, ale ty umyješ nádobí od snídaně." David nasadil ještě trpitelštější výraz než před chvílí, ale Nika už byla otočená ke kuchyňské lince, jinak by dostala nový záchvat smíchu.
„No, tak dobře," souhlasil David s mytím nádobí při pohledu na Niku, která už připravovala dostatečně velké snídaně pro bratry i syna.
„Asi v osm pojedu do vesnice k Filipovi, Honzu vezmu s sebou a nechám ho u Sama. Nevím, jestli se vrátím do oběda, když tak si dojděte na oběd ve vsi. Můžeš se stavit za Magií," poškádlila ho sestra.
Věděla, že má David místní lékařku rád. Byla by ráda, kdyby její švagrová byla sympatická Američanka Magie Johnsonová. „Nech toho," na chvíli se odmlčel
„Niko, včera jsem slíbil Honzovi, že si zítra večer uděláme táborák, on by chtěl, abys pozvala Filipa, Karlu, Sama, Lolly a Maxe," vyjmenovával David pozvané.
„A Magii ne?"
„Nik, nemluv o ní, prosím."
„Dobře promiň. Honzík chce, abych pozvala Filipa?" Zničeně si sedla na židli.
„To snad ne? Copak jste se proti mně všichni spikli? Po tom, co mi včera řekl ho mám zvát?"
„Nikulo, já nevím, co ti včera řekl nebo ty jemu, ale Honza má prostě Filipa rád a on tady zítra chce mít všechny lidi, které má rád. Bude mít narozeniny, tak mu to dej jako malý dárek," prosil David.
„Dárek? To bude pěkná oběť. Ještě, že má v tobě takového skvělého obhájce. Tak dobře. Stejně jsem včera Domovi slíbila, že se dnes Filipovi omluvím a zkusím mu dát šanci. Tohle bude dobrá příležitost si to s ním vyříkat."
„Niko, co to slyším? Ty chceš dát Filipovi šanci. No to je báječné, sestřičko! Filip bude hrozně šťastný."
„Neraduj se předčasně. Hned tak to nebude."
„To já vím, ale stejně je to po dlouhé době zase jedna dobrá zpráva. Mám z toho radost." „Promyslím si to s tím táborákem. Tady máš snídani," ukončila rozhovor Nika. Podala mu jeden talířek se snídaní a ostatní dala do ledničky. David si vzal jídlo a šel si sednout ke stolu do jídelny. Nika zamířila do garáže. Vzala si kolo a vysílačku. Brala si ji s sebou vždy, když odjížděla někam sama. Dominik by jí neodpustil, že byla někde, odkud s nimi neměla spojení s některým z nich. Nasedla na kolo a odjela k blízkým skalám. Jezdila sem asi dva roky. Bylo to její oblíbené místo, kam jezdila, když potřebovala být sama. Sem také jezdila každé ráno cvičit. Stejně tak dnes si sem jela zacvičit, ale zároveň dnes potřebovala hodně přemýšlet. Když dojela ke skalám, opřela o ně kolo a vyšplhala na své oblíbené místo. Nahoře začala cvičit svoji obvyklou sestavu. Docvičila a podívala se na hodinky. Měla ještě trochu času. Sedla si na místo odkud měla velmi dobrý rozhled po okolí. Na jedné straně byl vidět její dům, vzdálený asi půl hodiny jízdy na kole. Na druhou stranu se rozkládala poměrně rozsáhlá poušť. Od místa, kde teď Nika byla, byla vzdálená asi pět kilometrů. V poušti Nika zatím nebyla. Okolí Ničina domu bylo opravdu rozmanité. Na jedné straně poušť a na druhé straně jeden z méně známých afrických parků, vesnice byla od domu vzdálená necelou hodinu jízdy autem a město asi půlden. Nika si zde nemohla na nic stěžovat. Dnes však neměla náladu na kochání se okolní krajinou. Dnes měla spoustu věcí na přemýšlení. Musela myslet na to, proč mají její bratři takou radost z toho, že se rozhodla dát Filipovi šanci a proč je David tak ostýchavý k Magii. Musela myslet i na to jak je šťastný Lukův vztah k Filipově sestře Karle. Karlu měla ráda stejně jako Magii a i tuto švagrovou by do rodiny přijala s radostí. Byla ráda, že jim to spolu vycházelo a doufala, že jednou bude tak šťastný i David s Magií. Opět se podívala na hodinky, měla nejvyšší čas vrátit se domů. Slezla ze skály a vydala se zpět. Když vešla do kuchyně všichni už seděli u snídaně.
„Dobré ráno, jak vám chutná?" zeptala se, když proklouzávala kuchyní do koupelny. Osprchovala se, oblékla si kraťasy a košili s krátkým rukávem. Vlnité vlasy, černé jako uhel a dlouhé skoro do pasu si spletla do silného copu a obtočila jej kolem hlavy. Přichytila sponou a šla do kuchyně. V kuchyni si v lednici vzala svojí snídani a přidala se k ostatním.
„Mami, říkal ti David o tom ohýnku? Ze si ho uděláme? A že si můžu pozvat Maxe?" Vida, tohle Nika úplně zapomněla promyslet. Podívala se na Honzu a uviděla jiskřičku naděje, kterou měl v očích. Rozhlédla se po bratrech, jakoby po nich chtěla pomoci s odpovědí, ale všichni se tvářili stejně vážně. Kdyby situace opravdu vážnost nevyžadovala, nejspíš by ji jejich výrazy pobavily. Nice z nich však došlo, že toto si bude muset rozhodnout sama.
„Mami, prosím."
Nika se podívala na Honzu a z jeho nadšeného výrazu pochopila, že by mu tím udělala velkou radost.
„Tak dobře. A víš co? Až se najíme, tak pojedeme do města. Vysadím tě u Sama, zůstaneš tam celé dopoledne a můžeš je pozvat sám," nabídla mu Nika.
„A já půjdu za Filipem" dodala spíš už jen pro sebe, aby se ujistila, že je pevně rozhodnutá to udělat.
„A tak mu tvé pozvání vyřídím. Tak honem dojez."
Honzík začal nadšeně tleskat rukama při představě, že si budou s Maxem celé dopoledne hrát. Nika posbírala talíře od snídaně a nesla je ke dřezu, ale David jí zarazil. „Slíbil jsem ti, že to umyji, nebo ne?" dobíhal za ní.
„Dobře, ale pozor, jestli mě budete rozmazlovat, zvyknu si nic nedělat a vy si budete muset najmout služebnou," zasmála se Nika.
Nika vzala Honzu a odnesla ho rovnou do koupelny. Za pět let Honzíkova života si už zvykla na to, že se musí po každém jídle umýt. Někdy i vykoupat. Nechápala, jak se dokáže během snídaně tak zapadat. V jeho pokoji mu pak vzala čisté tričko a kraťasy. Umyla ho a převlékla. Honzík si pak ještě vzal do batůžku pár hraček a byl připravený na cestu. Když procházeli kuchyní, David myl nádobí a Dominik s Lukášem o čemsi živě hovořili.
„Kluci, my jedem, tak se tu opatrujte a buďto si k obědu něco uvařte anebo si zajeďte do vsi. Dave, mám se stavit za Magií?" usmála se na něj.
David po ní hodil mokrý hadr od nádobí, ale Nika mu šikovně utekla. Hadr si ale našel jiný vhodný objekt a omotal se kolem obličeje Dominika, který se šel rozloučit.
„Tak moment, vy dva, já za vyřizování vašich účtů platit nebudu jasný."
Hodil hadr zpět Davidovy. David se právě svíjel smíchy v křeči, takže letící hadr přehlédl a ten se pro změnu omotal kolem něj. Dominik se pustil za Nikou, která mezitím utekla k autu, aby unikla bratrově pomstě. Bohužel se jí to nepovedlo. Dominik k ní doběhl, zvedl jí jako pírko a otočil jí hlavou dolů. Nika už však za ty roky věděla, jak se z toho dostat. Sotva se z toho vězení dostala a než se stihla nadechnout, Dominik jí měl už zase chycenou. Nika mu musela slíbit, že už Davida nebude provokovat, když bude umývat nádobí nebo, že Niku ulechtá k smrti. Nika mu to radši slíbila. Postavil jí na zem a náhle zvážněl.
„Niko, jestli tady zítra Filipa nechceš, tak ho nezvi. Myslím to vážně, Nik."
„Ne, Dome, včera jsem ti něco slíbila a já to chci splnit a tohle bude dobrá příležitost."
„Tak dobře. Honzo, ty se se mnou nerozloučíš?"
Honzík, který už byl nastoupený v autě, vylezl ven. Sice se mu moc líbilo, jak se mamka pere se strýčkama, ale víc se těšil na Maxe. Skočil strejdovi do náručí a ten se s ním rozloučil.
„Jeďte opatrně, slyšíš?"
„Buď bez obav, copak jsem někdy jezdila jinak?" zatvářila se Nika dotčeně.
„No, o tom pomlčíme, ano?"
„Přeci si nezabiji syna," plácla ho sestra do břicha a nastoupila.
Dominik posadil Honzu na zadní sedačku, přepnul ho pásem a zabouchl dveře. Zamával jim a vrátil se do domu.
Nice trvala cesta do vesnice asi hodinu. Zastavila hned na kraji vesnice před Samovým domem. Honzík vyskočil z auta.
„Tak ahoj, mami."
„No, počkej, počkej, pojď sem," zastavila ho. Počkala až k ní syn přijde a rozloučila se s ním.
„Ahoj a buď hodný, nezlob ani Sama ani Loiry. Jasný? Já pro tebe přijedu, ale asi až po obědě."
„Mami? Můžeme se s Maxem přijít podívat na Flíčka?"
„No, radši ne. Nevím, kde s Filipem budeme, víš? Budu ho pozdravovat," opět slíbila Nika.
„Hm. Tak jo, tak ahoj, pozdravuj je a nezapomeň je pozvat." „Neboj. Ahoj."
Počkala až Honza zmizí v domě a pak nastartovala auto. Projela celou vesnicí a zastavila před domem Filipa Janoty a jeho sestry. Vstříc jí vyšla Karla.
„Ahoj Niko. Filip není doma. Odjel ráno do města a nevrátí se dřív jak zítra k polednímu," oznámila jí Filipova mladší sestra.
„Aha. No tak nic. Jo, můžu se jít podívat na Flíčka? Slíbila jsem to Honzovi, potom pojedu domů. Honza je teď u Sama, takže budu mít klid na úklid."
„Jistěže se na něj můžeš jít podívat. Já jsem tě stejně chtěla poprosit o laskavost."
„Ale jistě, co by to mělo být?" zeptala se Nika.
„Nic velkého. Jen bych tě chtěla poprosit o to, abys zůstala na oběd. Samotné mi totiž moc nechutná a já už začala vařit," navrhla jí Karla.
„No tak dobře. Zajdu za Flíčkem a hned se vrátím," souhlasila Nika. „Fajn. Budu tě čekat."
Nika odešla ke klinice. Došla k Flíčkově boxu, nahlédla dovnitř okénkem ve dveřích. Když viděla, že lvíče klidně spí, rozhodla se ho nerušit. Cestou zpět přemýšlela, jak mohla Karla vědět, že
přijede a co se Karle stalo. Zdála se jí být trochu neklidná a nervózní. Cítila, že s ní asi chce její přítelkyně o něčem mluvit. O něčem, o čem nemusel vědět Filip. Ale co to mohlo být? Chce s ní
snad mluvit o Filipovi? Její bratři o něm za poslední dny mluvili na její vkus dost často, že by s tím měla něco společného i Karla? Tuto úvahu už nestihla dokončit, protože před ní Karla
otevřela dveře jejich domu.
„Pojď dál," pozvala ji Karla.
Nika se kolem ní protáhla do obývacího pokoje.
„Posaď se, Nik. Dáš si něco k pití?" ujala se role hostitelky.
„Jestli máš džus, tak bych si dala."
Karla se vzdálila. Za malou chvilku přišla se dvěma skleničkami džusu. Jednu podala Nice. Posadila se naproti ní a pomalu promluvila:
„Niko," začala pomalu, „chtěla , chtěla bych s tebou mluvit."
„Ano, já jsem si to myslela. A o čempak? Neboj se, klidně začni," usmála se na přítelkyni povzbudivě Nika.
„No, budu k tobě upřímná. Chci s tebou mluvit o Filipovi." Nika si opřela hlavu o křeslo a odložila skleničku.
„Podívej, Kájí, já nevím, jestli je to dobrý nápad," zkusila protestovat.
„Ne, počkej. Řekl mi o té vaší včerejší hádce. Byl z toho moc špatný, ani nevečeřel a hned brzy ráno pak odjel do města, přestože tam vůbec nepotřeboval jet. Znám Filipa mnohem déle než ty a vím, že jsi první žena, kterou má opravdu moc, moc rád, moc mu na tobě i Honzovi záleží. Niko, prosím tě, odlož už ten smutek, co nosíš. Nevím, co se tenkrát stalo mezi tebou a Honzíkovým tátou, ale takhle dlouho pro něj truchlit je asi vážně přehnané nemyslíš? Vážně nevím, jak to bylo a co se stalo, že jste rozešli, ale myslím si, že si ten muž tvojí lásku nezaslouží. Nedokážu pochopit, že se ještě ani jednou aspoň nepokusil navštívit svého syna. Když už ne tebe. Co máš proti Filipovi? Nelíbí se ti? Ublížil ti nějak nebo proč ho neustále odmítáš?" „Ne, nic mi neuděl. Nikdy se na mě ani špatně nepodíval, vlásek na hlavě by mi nezkřivil. O tom jsem skálopevně přesvědčená. Je vážně moc milý a vím, že ho Honza má hodně rád." Nika se natáhla pro svou skleničku a napila se.
„Karlo, já jsem o tom včera mluvila s Dominikem. Nevím, jestli ti o mě a mé minulosti něco Luky říkal, ale bráškové a Sam jsou jediní, kdo ví jak to tenkrát bylo, co se stalo a jak je pro mě těžké smířit se s tím, že už tu Dan není. Nebo aspoň u mě není. Já o něj musela bojovat proti mým rodičům a skoro celému světu. Aspoň tak mi to tenkrát tak připadalo. Ale to je moc dlouhý příběh," odmlčela se Nika a znovu se dlouze napila.
„Niko, máme přece dost času. Filip se vrátí až zítra v poledne," usmála se Karla, „prosím tě,
pověz mi to. Moc ráda bych věděla, co se stalo, ráda bych pochopila tvojí situaci, abych ti pak mohla pomoci. Niko, prosím."
„Tak dobře," podlehla nakonec jejím prosbám Nika.
„Tak já nám donesu ještě pití, zatím si promysli začátek, hm? "