Štěstí čeká v Africe 2

Karla odběhla do kuchyně, ale než si stihla Nika něco promyslet, byla zpět.
„Já začnu od začátku, abys to všechno lépe pochopila. Narodila jsem jako zcela neplánované dítě. Rodiče chtěli jen tři děti. Přesněji tři kluky. To se jim splnilo, ale háček to ovšem mělo. S posledním klukem se narodila i holka. My jsme s Lukym dvojčata, ale to asi víš. Naši se s tím po čase smířili, protože se jim líbila představa holčičky ve volánkových šatečkách, hezky nažehlená, načesaná a poslušná rodičů. Plánovali pro mě budoucnost, skvělou kariéru a manžela s ještě lepší. Sotva jsem začala chodit už se rozhlíželi v okruhu svých známých po vhodném objektu, aby nás už v plenkách zasnoubili. Můj otec je špičkový chirurg, skoro jsem ho neznala. Býval jen málo doma a když byl, byl s bratry. Matka je pro změnu skvělá právnička. No možná už i soudkyně. Dlouho jsem o nich neslyšela. Jak vidíš jsem z velmi bohaté a aristokratické rodiny. Každou chvíli se u nás scházeli lidé z lepší společnosti, jak se říká. A právě při těchto večírcích jim měla být užitečná jejich načančaná dcerunka. Ale bohužel nepočítali s tím, že bráškové převezmou mojí výchovu. Všem čtyřem se nám totiž tento druh lidí, jaký se u nás scházel, vadil. No a tak jsme dělali vše pro to, aby nás přátelé našich rodičů chtěli vidět jen jednou. U kluků se to dalo pochopit, že budou dělat vylomeniny, ale mě už se to nepromíjelo. Nesnášela jsem ty děsně elegantní šaty, které jsem před nimi musela nosit. Radši jsem chodila jen džínech, kraťasech nebo ve volných, dlouhých šatech nebo naopak provokativně krátkých. Prostě jsem měla šatník pro tuto společnost absolutně nevhodný a nevkusný. Nebo tak to aspoň říkávala matka. Bráškové na mě měli v mnoha věcech velký vliv. Učili mě lézt po stromech, hrát fotbal, prát se s klukama od souseda, hrát na kdejaký hudební nástroj, lézt po skalách, plavat, sebeobranu, jak utéct přes plot, když jsme kradli hrušky, jak ošidit hlídacího psa, chytat ryby do ruky a spoustu takovýchhle taškařic, co většinou dělají jen kluci."
Nika se odmlčela a na rtech měla zasněný výraz při vzpomínkách na všechny jejich průšvihy. „To muselo být fajn. To u nás doma ani Filip nepodnikal takovýhle kousky. Měla jsi jistě úžasný dětství."
„Jo to měla. Ale jen díky klukům. Rodiče ani ti jejich přátelé to nedokázali pochopit. Je pravda, že díky penězům mých rodičů, jsem si mohla leccos dovolit a pořídit, co mnoho mých vrstevnic nemohlo. Mysleli, že se dám drahými dárky umoudřit a budu se chovat, jako ony vrstevnice. Možná jsem se tak měla chovat, protože pak bych neměla, tak bezvadný vztah s bratry a
nemusela jsem potkat Dana. No, ale o tom až později. Moje dětství nebylo ideální v tom, že se mi rodiče čím dál víc odcizovali a vzdalovali. Přestože jsem si hrála na hrdinu a rebela a tvářila se, že je mi to lhostejné, opravdu mě to moc mrzelo. Vadilo mi, že si nemůžu s maminkou promluvit o svých problémech a svých pocitech. Nemohla jsem s ní rozebrat kluky, kteří se mi líbili nebo jí požádat o radu, co si vzít na první rande a jak se obléci do kina. K tátovi jsem se nemohla přitulit, když mi bylo smutno, nemohla jsem si mu postěžovat, když mi někdo něco udělal. On by za nikým ani nešel, aby se mi ten, kdo mi něco udělal, omluvil. Nemohla jsem se mu pochlubit, když jsem chytla svojí první rybu nebo dala první gól, protože to přece holky nedělají." Nika se odmlčela a otřela si vlhké oči. Karla si k ní přisedla blíž a vzala ji za ruce. Slabě se na sebe usmáli.
„Nejtěžší to pro mě bylo, když Dominik a David odešli na vysoké školy. Dominik na geologa a David na stavebního inženýra. Kluci měli plán, že si potom založí vlastní firmu. Dominik bude hledat vhodná místa pro výstavby, Luky je bude navrhovat a David řídit jejich stavbu a já jim všem měla dělat sekretářku a účetní. To jak jistě víš, se nám i povedlo. Jen jsme netušili, že naše firma bude mít hlavní středisko zrovna tady, v Africe. Ale teď budu pokračovat. Zůstala jsem sama s Lukym. Mezi děvčaty ve škole ani ve vsi jsem moc kamarádek neměla. Do této doby jsem pořád měla u sebe brášky a jejich kamarády a to mi stačilo. Najednou byli pryč a já měla jen Lukyho. Tou dobou už jsem chodila na Obchodní akademii. Po velkých bojích s rodiči jsem si jí prosadila. Po čase se vyrovnali s tím, že nebudu lékařka. Ani netušili, že nesnáším pohled na krev. tak moc dobře mě znali. Začali plánovat, že bych tedy mohla na práva nebo na vysokou ekonomickou. Luky dělal gymnázium. To však ještě netušili, že i tyto plány jim zkazím. Dominik s Davidem bydleli na stejné koleji a našli si i společné kamarády. Založili takovou malou družinku. Říkali si Kalimero. To byla moje oblíbená pohádka. Bylo jich pět kluků. Dom s Davem, Sam, který studoval v naší vlasti a Daniel Práchenský. Bydlel s Davidem na pokoji a studoval kulturu a historii rozvojových zemí a zároveň i způsoby, jak lidi v těchto zemích učit. Chtěl být učitelem v rozvojových zemích, hlavně dětí, měl moc rád děti. Bydleli jsme na malý vesnici a měli jsme dost velký dům, proto k nám vždycky jezdili na část prázdnin. A právě tady jsem se s ním seznámila. Řekla bych, že jsme se do sebe zamilovali na první pohled. No, možná až na druhý, protože ten první pohled na ně asi nebyl nic příjemného. Jsem totiž alergická na včelí štípnutí a tenkrát mě zrovna před začátkem jedna štípla do ucha. Měla jsem hlavu na jedné straně asi dvakrát větší než měla být. Moc jsem se těšila, až přijedou kluci ze školy domů, že jsem chtěla, aby to u nás vypadlo hezky. Natrhala jsem na zahradě květiny a když jsem k nim přičichávala, tak toho ta včela jedna využila. Asi jí vadilo, že jí beru obživu. Netušila jsem, že kluci přijedou i se zbytkem Kalimera. Když jsme to zjistila odmítala jsem dva dny vyjít z pokoje. Ani na jídlo jsem nechodila. Mohl ke mně jenom Luky, který tam byl už na počátku mé přeměny. No, když mi pak ucho splasklo, už jsem si sice troufla ven z pokoje, ale pořád jsem se plížila po chodbách, abych byla pokud možno nespatřena. A tak se mi povedlo, že jsem se po dlouhé námaze doplížila do zahrady k bazénu. Ale netušila jsem, že právě tady se pánové rozhodli dnes v tuto hodinu svačit. Chtěla jsem se znovu odplížit do domu. Rychle jsem se otočila a vyrazila Danovy podnos se sklenicemi vody, které zrovna nesl k bazénu. Pak už jsem se do domu neplížila, ale letěla, jak vystřelená raketa. Jenže přestože jsem v běhání byla školená od brášků, rychlejší než oni jsem nebyla. Dominik s Davidem mě doběhli těsně před domem a donesli mě zpět. Naštěstí nechtěli, abych se tomu nádhernému klukovi omlouvala. Tak takhle jsem se s ním seznámila. A on vážně byl nádherný. Filip mi ho v mnoha směrech připomíná. Vysoký, štíhlá, sportovní postava, široká ramena, odzbrojující úsměv, hnědý kaštanový oči i vlasy, prostě idol. Kluci zrovna plánovali, kam půjdou na vandr. Počítali s tím, že Luky pojede s nimi a když viděli mé zděšení, že bych měla být doma i bez Lukyho, hned mi oznámili, že já pochopitelně jedu s nimi. Nevím, co v tu chvíli pro mě bylo horší. Jestli být doma sama nebo být s tím hezounem čtrnáct dní na vandru. Nakonec . jsem s nimi přece jen jela. Pak jsem zjistila, že to nejsou jediné plány, při kterých počítali s mou účastí. Stala se pak z toho taková každoroční prázdninová tradice. Každý prázdniny jsme jezdili někam na vandr, sjížděli jsme řeky, chodili po horách, prochodili jsme téměř celou republiku, hrady, zámky a taky část Slovenska. Bylo to neuvěřitelně krásný. Usínat a dívat při tom do plamenů uhasínajícího ohně za utichajících zvuků kytary nebo se dívat na hvězdnou oblohu. Mít vedle sebe člověka, kterého miluješ jako nic jiného na světě. Byly to vážně ty nejhezčí okamžiky mého života. V zimě jsme jezdili na hory a dokázali jsme tam blbnout jako děti. Asi jsme ještě byli. S Danem jsem začala chodit hned na prvním vandru. Nedokázala jsem si život bez něj vůbec představit. Rodičům se to samozřejmě nelíbilo, protože jsem opět zkazila jejich plány. Místo toho, abys šla na právnickou fakultu nebo na vysokou ekonomickou, jsem se rozhodla pro pedagogickou fakultu a ještě i pro stejný obor jako Dan. Rodiče si mysleli, že jsem se tak rozhodla jenom kvůli němu. Ale tak to vůbec nebylo. Měla jsem děti ráda Stejně jako on. Měli jsme společně takou představu, že pojedeme jednou spolu učit někam do rozvojových zemí. Například sem, do Afriky. Na tento nápad nás přivedl Sam. Moc jsme chtěli pomáhat tam, kde to bylo třeba. Chtěli jsme jet i někam na misii. K těmto našim plánům už však nikdy nedošlo. Dan po dokončení studia dostal stipendium do Anglie. Měl tu studovat čtyři roky anglický jazyk a rozvojové země. Moc se mu nechtělo odjet, protože věděl, že já s ním nemůžu jet. Ale já zase věděla, jak je to pro něj důležité a tak nakonec přece jen odjel. Poslední den před jeho odletem jsme se poprvé po čtyřech letech chození milovali. Člověk by řekl, že po tak dlouhé době, co jsme byli spolu, jsme se museli milovat vícekrát, ale v našem vztahu byly jiné priority. Vzájemná důvěra, ochota pomoci druhému, tolerance, pochopení, opora. No vidíš, poprvé jsme se milovali a hned s následkem. Tedy teď to vyznělo dost špatně. Neberu Honzíka jako následek něčeho, co se nemělo stát. Mám ho moc ráda. Hned jak jsme zjistila, že jsem těhotná, tak mi bylo jasné, že to dítě si nechám. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla jít na potrat nebo ho dát k adopci. Já ho chtěla. Byla jsem za to vděčná, byla jsem ráda, že budu mít neustálou a živou připomínku na Dana. Dan odletěl a slíbil mi, že hned jak tam sežene bydlení pošle mi svojí adresu. Oba jsme si slíbili, že na sebe počkáme a že se hned po jeho návratu vezmeme a uskutečníme všechny naše sny a plány. Jenže, jak už jsem řekla, k tomu již nikdy nedošlo. Po třech měsících jsem od něj nedostala jedinou řádku. Za to naši celé ty tři měsíce určitě usilovně pracovali na svých intrikách. To, že jsem těhotná nevěděli. Nebylo to na mě ani moc vidět a oni si mě zase tak důldadně nevšímali. Ale po těch třech měsících si mě zavolala matka a řekla mi, že jedna její moc dobrá přítelkyně má syna, který ten rok končil na lékařské fakultě. Byl by prý moc rád, kdybych si ho vzala. Přišlo mi to hrozně komické, protože jsem toho kluka nikdy v životě neviděla. Nevím, odkud mě znal on, ale já ho vážně neznala. Řekla jsem jí tenkrát, že si ho nevezmu ani kdyby mi za to ještě zaplatili, že mám ráda Dana a že na něj počkám. No a další den si mě zavolala znova. Tentokrát tam byl i otec. Ukázala mi ústřižek nějakého anglického tisku. Byl s asi týden starým
datem. Na tom snímku bylo, bylo tam , Pane Bože, bylo to hrozný, bylo tam , já
nemůžu."
Nika se odmlčela, do očí se jí vedraly slzy.
„Nik, vím, že to asi není příjemný, ale mohla bys mi to dopovědět?" povzbudila jí Karla. Nika si otřela oči a vysmrkala se.
„Na tom snímku byly trosky malého sportovního letadla. V tom letadle zahynul pilot, asi dvacetičtyřletý mládenec, pravděpodobně cizinec. Onen mládenec měl u sebe pouze registrační průkaz stejné školy do jaké chodil Dan. Jméno však bylo po havárii nečitelné. A ani nic jiného, co by ho pomohlo identifikovat. Bylo to blízko města, kde studoval. Naši se mě snažili přesvědčit, že ten cizinec je Dan. Já tomu ale nevěřila a nevěřím. Nebo spíš nechtěla a nechci věřit. Určitě to nebyl on. Nedostala jsem sice od něj žádnou zprávu, ale já se taky hned od našich odstěhovala. Našla jsem si spolu s Lukym byt a dokud to šlo jsem chodila do školy a po porodu jsem s pomocí brášků školu dodělala. Za celou tu dobu jsem neměla o Danovi žádné zprávy. Bratři byli na mé straně a taky nevěřili, že je mrtvý. Byl jejich velký přítel a určitě by se našel někdo, kdo by jim nějak dal zprávu o jeho smrti. Nebyl žádný pohřeb, žádné oficiální prohlášení, že je mrtvý. Dominik jezdil často domů, ale vždy přijel s tím, že mi tam žádný dopis nepřišel. Nebo alespoň z Anglie ne. Bylo to moc těžký. Vážně. Dominik si od ukončení jeho a Samova studia s ním dopisoval. Když se Sam dozvěděl o Danovi a o tom, co se údajně stalo, pozval nás sem. Byl to
vážně dobrý nápad, všichni jsme odtud potřebovali pryč. Tedy hlavně já. Všechno mi ho tam moc připomínalo. No a tak hned, když jsem dodělala školu jsme se sem přestěhovali. Honzíkovi byli už dva roky, takže i když cesta pro něj byla náročná, zvládl ji. Skoro celou ji prospal. Dominik s Davidem už měli celkem dobře prosperující firmu a tak tady nechali postavit dům a později i školu pro mě. No jak asi víš a jak už jsem říkala tu rodinou firmu jsme nakonec založili. Sice dost daleko od míst, kde stavíme, ale i tak nám to dost vynáší. No to jsem trošku odbočila. Jedním z důvodů, proč jsem souhlasila s přestěhováním zrovna sem, bylo to, že učit děti tady v Africe, byl můj a Danův společný sen. A pokud by se sem někdy vypravil, kam jinam by jel, když tady zná Sama? Nevěřím tomu, že by na mě zapomněl hned první měsíc v Anglii. Chodili jsme spolu čtyři nádherný roky. Byla to láska s velkým L. Měli jsme společné sny a plány. Když jeden z nás něco plánoval do budoucna, nikdy nezapomněl do těch plánů zahrnout toho druhého. Téměř ve všech zásadních věcech jsme se do puntíku shodovali. Nemůžu uvěřit, že by to tak skončilo. Včera mi Dominik říkal, že třeba chtěl, abychom si všichni mysleli, že zahynul. Taky říkal, že mu psal jeho bratranec, který byl také členem Kalimera, že se asi oženil v Anglii s dcerou paní, u které bydlel. Zdá se mi to nepravděpodobný. Rozhodla jsem se, že na pár dní pojedu domů, do Cech a pokusím se ho tam najít. Pokusím se o něm cokoliv zjistit a pokud bude ženatý nebo pokud ho tam nenajdu nebo jestli se mnou třeba nebude chtít mluvit, tak se vrátím a dám Filipovi šanci. Tedy pokud o to bude ještě stát. Ale prosím tě, neříkej mu můj pravý důvod návštěvy Cech. Mohl by si připadat jako náhradník. A to on by nebyl. Byl by to úplně jiný druh lásky. Zřejmě by nebyla tak bláznivá a dětinská a možná ne tak hluboká jako k Danovi, ale přísahám, že bych se snažila, aby byl šťastný. Tak to by bylo z mé strany asi vše," dokončila Nika svůj příběh. Napila se a podíval se na Karlu. Karla měla vlhké oči. Natáhla ruce a objala Niku okolo ramen. „Niko, je mi moc líto, jak to vše dopadlo. Ale abych byla úplně upřímná jsem i moc ráda, že ses rozhodla něco udělat. Myslím pokusit se najít Dana a nebo konečně přijmout Filipa. Taky nevím, co by mi udělalo větší radost, jestli tvůj vztah s mým bratrem nebo pokračování tvého vztahu s Danem."
„To já taky ne. Ale prosím tě, Filipovi nic neříkej zatím. Honza by rád zítra uspořádal táborák. Něco jako malá přednarozeninová oslava. Byl by moc rád, a já taky, kdybyste oba s Filipem přišli. Přijde asi i Lolla a Sam s Maxem. A Luky tě taky zve. Mám tě od něj pozdravovat."
„No, jsem ráda, že si na mě vzpomněl. Niko, myslíš, že když jste s Lukym dvojčata, že bude někoho milovat tak, jako ty Dana?" zeptala se nejisté Karla.
„Nevím, jestli někoho, ale tebe určitě. A to samé David Magii. On si to tedy zatím nechce připustit, ale známe chlapy. Měla bych opravdu bezvadné švagrové. Ještě musím najít někoho pro Doma."
„Řekla bych, že se o sebe postará sám. Slyšela sem, že se sem má přistěhovat nějaká nová Kanaďanka. Měla by převzít obchod po starým Derekovi, snad nějaká jeho vnučka či co. Třeba mu padne do oka. Co ty víš?"
Obě dvě se během oběda dobře bavily. Plánovali společné akce a také projednávali Karlinu výpomoc ve škole. Po obědě pomohla Nika Karle umýt nádobí a při pohledu na hodinky se Nika zděsila.
„Proboha, já musím jít. Vždyť Lolla už bude z Honzy úplně šedivá." Takovýto argument Karlu přesvědčil, že nemá Niku zdržovat a doprovodila jí ke dveřím. „Přijdete tedy zítra?" zjišťovala ještě ve dveřích. „Asi nejspíš kolem páté hodiny." „Řeknu to Filipovi a uvidíme, ale asi ano. On se ti chce Filip moc omluvit za ten včerejšek. Opravdu z toho byl zničený. Nezlob se na něj."
„Tak já ti něco řeknu. Já se dnes přišla taky Filipovi omluvit, takže to asi zítra smázneme najednou, ne? Tak se měj hezky a zítra, doufám nashledanou," rozloučila se a vyšla ke svému autu.
Karla zavřela dveře a zmizela v domě. Nika došla ke svému autu, nastartovala a vyjela k Samově domu. Než stihla otevřít dveře auta a zazvonit, otevřely se vchodové dveře a z nich vyběhl rozesmátý Honza.
„Ahoj mami. Jak ses měla? A co dělá Filip a Karla a Flíček? Přijdou zítra? Víš, co jsme měli k obědu? A pojď se podívat my jsme si s Maxem postavili koleje," vzal Niku za ruku a táhl jí do domu.
Ve dveřích stál Max a za ním Lolla.
„Dobrý den, Lollo. Vyřídil ti Honzík pozvání na zítřek?" zeptala se Nika anglicky.
„Ano, Niko. Děkujeme za pozvání. Nechceš jít dál?" pozvala ji Lolla.
„Ne, děkuji. Jen si vezmu Honzu a hned pojedeme. Kdoví, co bráškové provedli s domem, ale ty jsi přece vdaná, tak ti nemusím vysvětlovat, co chlap dokáže způsobit za škody, když je sám doma. A ještě když jsou tři a snaží se pomáhat, kde jen to jde."
„No, to máš pravdu. Mě stačí jen ti dva," rozesmála se Lolla.
„Máš sbalené věci?" otočila se Nika k synovy.
„Hm. Mami, vážně už musíme jít? Nechceš třeba kafe?"
Obě ženy se rozesmály.
„Ne, Honzí, nechci. Musíme jet, musíme to doma připravit na tu zítřejší oslavu, nebo snad chceš, aby všichni věděli, jaký jsi nepořádníček a strejdové určitě budou potřebovat pomoct s přípravou dřeva a spoustou jiných věcí."
„To máš pravdu, mami. Tak pojď honem," řekl Honza a táhl jí za ruku k autu.
„Ahoj Lollo. Doufám, že tě tu moc nezlobil. Zítra se na tebe i Sama s Maxem budu těšit." Podaly si ruce a Nika vykročila k autu. Pomohla nejdříve svému synovi a pak nastoupila taky. Když přijeli k domu, kluci zrovna dělali zásobu dřeva na topení v krbu i na zítřejší táborák.
„Ahoj kluci. Už jsme doma," zavolala na ně Nika cestou k domu.
V ruce nesla Honzovi věci, protože ten ani neměl čas si je uklidit, jak chvátal, aby se přivítal se strýčky. Když se Nika opět objevila na verandě, zjistila, že už všichni čtyři hrají fotbal. Dominik, který ji jako první zahlédl, se od nich odpojil a přiběhl k ní.
„Verunko, posaď se na chvíli, potřebuji s tebou mluvit."
„Dobře, už sedím, tak copak máš na srdci."
„Dneska ráno mi volal nějaký chlápek. Potřebuje převést jakousi skupinu španělských turistů přes poušť. No, a on chtěl vědět, jestli bych mu nemohl pomoct, že to v té poušti dost znám. Samozřejmě by to prý nebylo zadarmo, to je mi vcelku jedno. Je tu však jiný problém. Ti Španělé mluví pouze španělsky, žádný z nich neumí ani anglicky ani žádný jiný jazyk, který znám já." „Dome, to by přece nebyl problém. Já španělsky mluvím, jela bych s tebou a dělala bych ti tlumočnici," s klidem mu odvětila sestra.