Nesmrtelný 1

4:40. Tolik hodin ukazuje budík, když začne vřískat, aby mě zburcoval ze spánku. Je druhého září a já musím pospíchat na sedmou do školy. Vyhrabu se z postele, osprchuju se, snažíc se nevzbudit zbytek své rodiny, který ještě může spát, čistím si zuby. Snídani jako obvykle ve školní rok nestíhám, po cestě si mám v plánu koupit něco na zub. Oblékám se, popadnu batoh a klíče a pospíchám na autobus. V lince 41 strávím takřka hodinu, než vystupuju nejvýš dvacet metrů od plotu, který odděluje střední školu od okolního světa.

Na parkovišti počkám deset minut na Sadie Fleursovou a spolu vcházíme přesně v 7:00 do školní budovy.

Uklízečka přichází až v poledne, a tak je kumbál s různým haraburdím k uklízení to nejlepší místo pro mě a Sadie, než začne hodina. Zbývá nám deset minut, ale na petting je to času víc než dost. Vybaluje z batohu deku a leháme si na ni. Prvně políbí ona mě, jen lehce. Potom se odtáhne, ale já už jsem vzrušením téměř bez sebe a nakláním se k ní a vášnivě ji zlíbám. Svírám její tvář do dlaní a po hřbetech rukou mě hladí její krásné černé vlasy. Jsou stejné jako ty mé. Až na to, že má Sadie trochu opálenou kůži a jiné oči, vypadáme jako dvojčata. Aspoň to o nás tvrdí všichni ve škole, když spolu jdeme po chodbě.

Sadieiny rty jsou horké, vášnivé a trochu popraskané. Její oči překypují touhou. Bohužel už máme jen čtyři minuty. Musíme přestat.

„Co máte první hodinu?“ ptá se a zavazuje mi kravatu. Snažím se vypadat i ve druhý den školy co nejlépe.

„Dějepis,“ vyvracím oči v sloup. „Chudák učitel, který mě bude mít.“

„Učitelka,“ opraví mě. „Je tu jediná, kdo děják učí. Máte ji za třídní, aspoň jsem to slyšela.“

„No, potěš Pánbůh.“

Opouštíme kumbál a vrháme se po schodišti. Máme třídy naproti sobě.

Jen tak pro srozuměnou: já nejsem, vážně NEJSEM lesba!! Jenom objevuju sebe sama, jako každá puberťačka. Aspoň tak to říkala psycholožka, ke které jsem jednu dobu chodila po těžkém rozchodu. Naprosto jsem to nezvládala, po večerech jsem brečela do vany a v noci do polštářů. Máti mě tam vzala v naději, že mi to pomůže. A ono pomohlo.

Usedám do zadní lavice u zdi vedle věšáku, který zde stojí navzdory faktu, že si naň stejně nikdy niko nic nepověsí. Za pár minut vchází do třídy štíhlá dáma s vysokým blonďatým drdolem a v botách s podpatky, které ji dělají podstatně vyšší, než doopravdy je. S ní přichází bíle oblečený mladík o něco vyšší než ona, má tmavé hnědé vlasy ostříhané takřka na vojáka a je celý v bílém. Kolem krku má bílý šátek. Přes rameno nese koženou brašnu, kterou nosili do školy asi tak v době první světové války. Popruhy k ní má připnutý opravdový kord v odřené pochvě, který by se bezpochyby líbil mému strýčkovi. Vlastní zámek se spoustou těch dobových zbraní a obrazů a tak, je totiž nesmírně zámožný.

„Třído,“ osloví nás profesorka. „Tohle je Frederik Halissøn, přijel sem z Osla v Norsku. Je to váš spolužák. Doufám, že ho přijmete mezi sebe. Pane Halissøne, řeknete nám něco o sobě?“

Páni, Nor, myslím si. Ve třídě je se mnou asi osm Francouzů, ale Nor… To je raritka.

Mladík se ostýchavě pousměje. Má nenápadné rty a tak bílou kůži, že skoro nejde rozeznat barvou od jeho košile. „Ahoj,“ pípne. „Jak už řekla paní profesorka, jmenuju se Frederik, je mi sedmnáct let a budu s vámi moc rád v kolektivu…“

Bože, ten hlas! Ten nádherný zastřený hlas! Tak zastřený, jako když má člověk rýmu nebo podobně, ale Frederik je zdravý. Jsem zase celá vzrušená, připadám si jako Bella z Twilightu, když poprvé uviděla Edwarda Cullena. Musela se cítit stejně, musela!

„Výborně, tak se posaďte, pane Halissøne, děkujeme vám,“ říká profesorka. Ve třídě je jediné volné místo, sedí nás tu přibližně třicet.

Nor se ležérně nese ke své lavici. Má dokonale symetrickou postavu! Rty nechává mírně rozevřené a trochu mi připomíná kočku, jen aby začal příst. Lucianne Tieerrová, která sedí dvě lavice přede mnou, špitne: „Fešáku, sedneš si na oběd ke mně?“ Je to namyšlená blondýna, která si myslí, že je ideál krásy a musí ji milovat všichni kluci ze školy, což jí bohužel vychází. Chodila jsem s ní už na základku.

„Tak, třído!“ zvolá profesorka. „Letos budeme probírat sedmnácté, osmnácté a devatenácté století. Z napoleonských válek, k nimž se dostaneme přibližně koncem března, budeme psát velký a podstatný test, tato doba byla pro naše dějiny stěžejní, stejně jako Velká Francouzská revoluce o pár desítek let dříve, takže dávejte pozor.“

Devatenácté století? Co je tohle za učební osnovy, když jsme na základce skončili druhou světovou válkou?

„Takže si zopakujeme, co jste si zapamatovali ze základních škol,“ pokračuje profesorka. „K tabuli si zavoláme… třeba… třeba… Slečno d’Elzzbierppe, pojďte sem!“

No jo, kdo jiný než já, vzdychám v duchu a mířím k tabuli jako odsouzenec na smrt.

„První otázka: Kdy se udála bitva u Waterloo?“

„Ehm…“ lámu si hlavu marně. „To bylo… Prosím, bylo to někdy… okolo roku… šestnáct set…“

„Slečno d’Elzzbierppe, bitva u Waterloo, porážka Bonaparta – jsme v devatenáctém století!“ vzkřikne profesorka.

Těkám očima ze strany na stranu. „Osmnáct set dvacet…“

„Posaďte se, slečno, a zopakujte si dějepis. Nerada bych vás nechala rupnout. Nevíte ovšem naprosto základní věci!“

Sunu se k lavici a za mými zády zní: „Odpoví mi někdo jiný?“

Ruka Frederika Halissøna vyletí do vzduchu. „Prosím, léta páně osmnáct set patnáct, chcete to zcela přesně?“

„Není třeba, pane Halissøne,“ zavrtí hlavou. „I když… Mohl byste sem? Popište nám bitvu, jak dokázali Britové zničit tak skvělého Bonaparta?“

„Bylo to tou formací, madam, karé se jí říká,“ začíná on. A pak začne líčit. Dokonale vylíčí tábory, síly na obou stranách i samotný střet, až mám pocit, jako bych stála po Bonapartově boku na bitevním poli. Do naprostých detailů rozebral, co měl sám Bonaparte na sobě i jak reagoval během různých událostí v boji.

Když skončí, profesorka na něj zírá s otevřenou pusou, s otevřenou pusou na něj zírá celá třída. Frederik se mírně pousměje, polohlasně se omluví a raději se odebere zpět do lavice.

Zbytkem dne jenom jaksi propluju. Nestarám se o nikoho a nikdo o mě, jako na základce, to je fajn. Mám ráda svůj klid.

Poslední hodinu je chemie. Když se po zvonění všichni vytrácíme ze třídy, ozve se na schodech hluk. Dav žáků se zpomalí, až zastaví docela.

 „Co se děje?“ ptám se Sadie, když se k ní proderu.

 „Ten novej se chytl s Georgem,“ prohlásí ona. „Pojď!“ Chytá mě za ruku a provleče davem až ke středu dění. Statný George přišpendlil Frederika Halissøna ke zdi a patrně ho praštil, protože mu z nosu teče krev.

 „Jestli se Luc dotkneš, zbiju tě tak, že se ani domů neodplazíš!“ hrozí.

 „Nemám to v úmyslu,“ opáčí přiškrceně. „Ani jedno z toho, prosím.“

 „Bych ti radil!“ prská on. Pak do něj strčí, až se Nor skutálí ze schodů a zůstává ležet na podlaze.

 „Proboha!“ zvolá několik hlasů. Tři studenti čtvrtýho ročníku střední se k němu vrhnou. Naštěstí se už sám zvedá, ačkoliv když vztáhne ruku a chytne se zábradlí, aby se opřel, vyjekne bolestí.

 „Za tohle zaplatíš!“ vykřikne a k velikému úděsu i překvapení nás všech obnaží kord. Vrhá se na George, který se přitiskne ke zdi a zaječí, až to musí být slyšet na druhém konci země.

 „Dost!“ ozve se ze shora hlas ředitelky. Ustoupíme ke zdi, aby mohla projít. Frederikův kord zazvoní o podlahu. „Pane Halissøne, OKAMŽITĚ za mnou do ředitelny!!“