Nesmrtelný 3

„Tys je našla,“ ozve se za mnou hlas Halissøna. Otáčím se a vstanu. Z třesoucích se rukou mi vyklouznou pasy.

„Nechtěla jsem,“ špitnu. „Zakopla jsem a shodila je…“ Do očí mi vhrknou slzy. „Kdo jsi? Co se mnou máš v plánu?“

„Kéž bych ti mohl říct pravdu,“ povzdechne se. „Opravdu bych chtěl, ale nemůžu. Myslím, že bys měla jít.“

„Nikam nejdu!“ vykřiknu a zkřížím ruce na hrudi. „Nejseš… Nejseš náhodou… takovej ten, co unáší holky a pak… jim ubližuje…“

Vrtí hlavou. „Ne,“ říká. „To opravdu nejsem, d’Elzzbierppe.“ Udělá dva kroky ke mně.

„Nepřibližuj se!“ zaječím. „Prosím.“ Olíznu si ret. „Ty nejsi Nor, že ne?“

„Ne,“ říká a rázem zmizí i jeho přízvuk. „Promiň, d’Elzzbierppe.“

„Za co… za co se mi omlouváš?“ pípnu vyděšeně.

„Že jsem se nechal vyprovokovat Georgem,“ říká. „Kdybych se ovládl, neměl bych zlomenou ruku a ty mě sem nemusela vézt, nikdy bys nenašla mé tajemství…“

„To je to poslední, za co se mi musíš omlouvat,“ vyhrknu. „Frederiku, Liame, Pjotre nebo jak se sakra jmenuješ… George ti ruku zlomil dřív, než ses na něj vrhl.“ Zhluboka se nadechnu. „Poslyš, mohla bych odsud jít rovnou na policii, pominu-li ty pasy, máš tady dost historických cenných věcí, o kterých by se dalo tuze snadno prohlásit, žes je ukradl!“

„D’Elzzbierppe!“ vyhrkne. „Prosím, to nedělej.“

„Tak mi řekni, co jsi zač!!!“

„Nemohu…“

„Fajn.“ Rázně zamířím k odchodu. „Máš den na rozmyšlenou. Jestli mi neřekneš, kdo doopravdy jsi, jdu na policii. Rozmysli se. Předpokládám, že jsi něco provedl i v jiných zemích, když máš tolik pasů, celá Evropa po tobě jistě pase,“ dodávám jedovatě.

„Počkej!“ zvolá. Obcházím ho, ale na prahu se přeci jen zastavím, jako bych váhala, zda ho vyslechnout. „Počkej, já ti to vysvětlím,“ pronese, aniž by na mě pohlédl. „Máš pravdu, nejsem Nor, nejsem ani Rus nebo Francouz, jsem odsud. Jsem přímo z Agoulle. Prosím tě, nechoď na policii, dám ti, co budeš chtít, peníze, obrazy, vyber si cokoliv. Jen mě neoznam.“

„Informace,“ otáčím se k němu se založenýma rukama. „Chci informace. O tobě.“

Sklopí oči k zemi. „Nemůžu ti to všechno vyklopit hned, zabilo by tě to,“ hlesne. „Dej mi čas, ano?“

„Ale něčím začít můžeš,“ neslevím.

„Jo,“ špitne, „jo, to bych moh‘.“ Posadí se na židli a zvedá ke mně oči. „Věříš na reinkarnaci? Na minulý životy, na znovuzrození, na podobný věci?“

„Jo, miláčku, tak z tohohle jsem už opravdu vyrostla.“

Vstane. „Pak sbohem, rád jsem tě poznal. Oznam mě, dělej, co chceš. Snad stihnu sepsat závěť.“

Dívám se na něj. Co bych byla za člověka, abych mu nedala šanci se obhájit. „Poslouchám,“ oznámím neutrálně. „Pověz mi pravdu. Možná si to ještě rozmyslím.“

„Neuvěříš mi.“

„Za pokus to přeci stojí, aspoň tobě, jestli je to pro tebe tak důležitý, abych nešla na policii.“

Přikývne. „Vidíš ten obraz?“ ukazuje na portrét ženy v zlatém rámu. „To je má matka.“

Pohodím hlavou. „Vtipný. Ta ženská mohla žít tak v šestnáctým století, soudě podle těch šatů, který má na sobě.“

„Sedmnáctým,“ přikývne.

„Co?“

„V sedmnáctým století. Žila v sedmnáctým století.“

„Jo, a já jsem královna francouzská,“ vyvracím oči v sloup.

„Nežertuji,“ upozorní mě významně. „Jak jsi sama řekla, to, abys nešla na policii, je pro mne nesmírně důležité. Snad bych se ti neopovážil lhát.“

„Pokračuj,“ vzdychám. Ztrácím s tímhle cvokem čas.

„Narodil jsem se roku 1677.“

Ušklíbnu se. „Dost,“ zvedám proti sobě v obranném gestu ruce. „Už to stačí, ne, já ti nevěřím, tohle je šílený! Nevím, proč předstíráš, že seš z Norska, ale tohle ti fakt nesežeru, sorry.“

„Půjdeš na policii?“ ptá se. „George jsem zvládl, ale poldy bych nedal…“

Sleduji jeho výraz. „Ty mluvíš pravdu?“ užasnu. „No, tedy… Já… He, na tři sta čtyřicet let vypadáš dobře,“ pousměju se.

„He,“ opáčí.

„Jak je to možný? To je ti jako opravdu tolik let?“ snažím se tomu porozumět. „Seš… já nevím, cosi jako upír? Prošel jsi celými dějinami…“

„De facto,“ souhlasí. „Samozřejmě umírám, jenže se skoro ihned znovu narodím do jiné rodiny. Nikdy se nedožiju víc než čtyřiatřiceti.“

„Tolik ti bylo, když jsi zemřel poprvé?“

Přikývne.

Zhluboka se nadechuji. Tohle je šílené.

„Kdo jsi byl?“ vydechuji.

Než se dostane ke slovu, zazvoní telefon. Frederik přiskočí k přístroji a zvedá sluchátko.

„Halissøn?“

Když telefonát trvá delší dobu, seberu se a odejdu. Na stole mu nechám jen vzkaz.

Tak hele, ty osmnáctý století, zejtra v šest nástup před dveřma, odvezu tě do školy.

P.S. Jdi k tomu doktorovi!