Nesmrtelný 4

Ráno jsem vstala o hodinu dřív, umyla se, vyčistila si zuby, nasedla na autobus a jela za Halissønem. Byla jsem tam dříve, než jsem očekávala, a tak jsem ho vytáhla z postele. Otevřel mi skoro nahý, na sobě měl jen košili zapnutou jen na tolik knoflíků, aby to skrylo jeho penis.

„Seš tady brzo,“ prohodil, ale ustoupil, aby mě vpustil dál.

„Co tvoje ruka?“ ptám se. „Tys nešel k tomu doktorovi, že ne?“ obořím se na něj, když vidím, že má ruku ledabyle obvázanou obyčejným obvazem.

„A proč? Nic to není,“ krčí rameny.

„OMG,“ ani se neobtěžuji vyvrátit oči v sloup. „Seš idiot, víš to?“

Opět jen pokrčí rameny.

Ve škole nám třídní učitelka ihned oznámila, že v rámci výuky dějepisu nás čeká týdenní cesta za poznáním vlastní země. Pojedeme do hlavního města, do poměrně dobře zachovaného města Ïille i na další, bezpochyby dostatečně zajímavá místa. Zájezd je povinný pro naši třídu. To znamená, že se z toho bohužel nevykroutím!

Sedáme do lavic a Frederik si přisedne ke mně. „Nevadí?“ ptá se.

„Ne,“ vrtím hlavou neutrálně. „Co je první hodinu?“

„Francouzština.“

Nachystám si sešit a udiveně zjišťuju, že Frederik činí totéž. „Počkej, vždyť nemůžeš psát!“ vyhrknu.

„A kdo to tvrdí?“ podiví se. „Už jsem měl kdysi něco s rukou…“ při slově „kdysi“ se uchechtne „… a tehdy byla striktnější doba. Musel jsem se naučit i druhou rukou to, co má pravačka nemohla vykonávat.“

„Páni,“ vyhrknu bezděčně.

Pokrčil rameny.

O obědovce si vybalím jídlo. Frederik jde s ostatními studenty na oběd do jídelny. Podpírám si bradu a uvažuji. Musím přemýšlet o něm. O tom, co se včera stalo. Vybavuji jsem si ony pasy, které jsem u něj našla. Dochází mi, že jsem přehlédla jednu důležitou věc a Frederika obvinila zcela neprávem. Musím se mu opravdu omluvit. Ty pasy byly staré, musely patřit jeho otci, možná dědečkovi. Frederik jako by jim z oka vypadl.

Proč jsem si to neuvědomila dřív!

Po obědě je angličtina. Frederikovi nejde, svěří se mi, že vloni taktak obhájil čtverku na konci roku. Jde mu ještě hůř než mně dějepis. Zato v němčině mluví skoro jako rodilý Němec.

„Máš dneska zase šerm?“ ptám se, když po angličtině opouštíme učebnu a stěhujeme se do laboratoře na poslední hodinu, biologii.

„Jo,“ říká. Má hrozně příjemný hlas, mám pocit, že bych ho dokázala poslouchat celé hodiny a přeju si, aby nepřestával mluvit. On je ovšem hluboký introvert. Jen občas v hloučku spolužáků se rozpovídá. „A potom švédštinu.“

„Cože?“

„Švédštinu. To je jazyk, víš.“

Musím se smát. „Umíš vůbec něco norsky, když se vydáváš za Nora?“

„Přízvuk,“ usměje se. „Možná bych měl změnit národnost na Švéda, co?“

„Co takhle Íránec,“ navrhuji se smíchem.

„Jo, miláčku, to by mi asi neprošlo,“ zasměje se a ukáže na svou bílou pleť.

„Proč? Stačí pár týdnů na sluníčku ve Španělsku nebo Itálii…“

Oba se smějeme.

 

A tak se hned druhý den stáváme velkými přáteli. Setkáváme se i po škole, jedeme spolu k němu domů, kde mi pomáhá s dějepisem a já jemu s angličtinou. Občas mě vezme na šerm, kde ho pozoruju. Někdy zvítězí on, někdy soupeř, ale když už několikrát za sebou Frederik prohrál, přišel jednou ke svému sokovi, přitiskl mu hrot rapíru na hrdlo a řekl: „Víš o tom, že tě nechávám vyhrát schválně, abys nebyl za debila, že jo?“ Musela jsem se smát. Naštěstí mě neslyšeli.

Seznámím ho i se svým strýcem a Frederik k nám moc rád chodí. Jezdíme spolu na projížďky do okolí. Někdy jedeme na dvou koních a dáváme závod, ale Frederik vždycky vyhraje, i když vím, že se snaží mi pomoci. Někdy ale jedeme oba na jednom koni, já v sedle, on za ním, drží uzdy a já slastně opírám hlavu o jeho hruď, naslouchám úderům jeho silného srdce a zkouším si představit, jak asi mohl vypadat v tom svém osmnáctém století.

Miluji ty horké dny babího léta, kdy se spolu takto projíždíme. Taky poznávám záhadného mladíka blíže. Stejně jako elektrony má i on jakousi dualistickou povahu. Umí být upjatý a nehne se ani o píď, i když kolem něj tančíte, zpíváte nebo co jiného, ale pak jsou chvíle, kdy je opravdu zábavný.

Jednou Lucianne sebere odvahu a na začátku listopadu pozve Frederika na rande. Jak to dopadlo, těžko soudit. Přiznám se, že jí tu kuráž i rande s ním závidím. Mně se taky líbí, ale neodvažuji se mu to říct. Kromě toho si vážím našeho přátelství a nerada bych o něj jako kamaráda přišla. Jsou lidé, kteří takto reagují. Nejsem si jistá, že Frederik není jedním z nich.

Přiblíží se prosinec a Bál Vyvoleného – slavnostní zimní maškary ku příležitosti výběru budoucí nevěsty mladého králevice. Ačkoliv pochopitelně nejsme pozváni na královský zámek, slavíme všichni. A tak jsem ho tehdy poprvé spatřila v jeho skutečné kráse – poprvé jsem viděla onoho plukovníka, jak ho vídali jeho přátelé v jeho dobách.

Už dříve se mi svěřil, že tyto maškarní dny zbožňuje, jedině tehdy může být sám sebou. Protože jsme v ročníku, kde už máme taneční, máme utvořit dvojice, které k sobě budou kostýmy ladit a které předvedou, co se naučily.

Už několik týdnů před bálem se chlapci svěřují dívkám a zvou je na ples. I já mám slušnou popularitu. Jen on, se kterým bych nejraději šla, se nevyjádří. Když mě na chodbě obklíčí kluci z celé třídy a jeden přes druhého netrpělivě vykřikují, abych šla právě s tím a ne s jiným, Frederik Halissøn se opírá o skříňku a nedá ani stínek znát, že by se mnou chtěl jít. Vyptávám se holek ze třídy, jestli některou z nich pozval. Odpoví, že nikoliv.

Tak jsem zoufalá, že si ten den po cestě ze školy myslím, že snad řeknu ano tomu Françoisovi, který mne žádal už i v soukromí, abych s ním šla. Ostatně Frederik nejen že nejeví zájem o mně, ale zjevně ani vůbec nestojí o účast na plese. On na takové zábavy moc není, jak jsem si všimla.

Zamyšleně zahnu za roh uličky, když tu se ocitám tváří v tvář dvěma ostře zářícím reflektorům automobilu. Vidím, jak se pomalu přibližuje. Uskočím takřka na poslední chvíli do podloubí a skryju se ve tmě.

Motor auta přede pomaleji a pomaleji. Nakonec vůz docela zastaví, otevřou se dveře a vystoupí Frederik. Navzdory tomu, že je notně chladno a na zem se snášejí první sněhové vločky, má na sobě jen košili s do půlky vyhrnutými rukávy ozdobenou černou kravatou. Cosi přede mnou schovává za zády.

„Lucianne? Já vím, že jsi tady,“ říká sametovým hlasem. Opatrně vylezu z úkrytu a rukou se lehce opírám o sloup. Stojí tam naproti mně a očividně si není jistý, co udělat.

„Seš divnej,“ poznamenám. „Co ti je? Cítíš se dobře?“

Udělá dva vratké kroky směrem ke mně. „Nevyznám se v tom. Nejsem na podobné zábavy, vždyť víš. Ale s tebou… s tebou bych to třeba zvládnul.“ Nespouští ze mě oči, mám pocit, že snad vůbec nemrká. Zhluboka se nadechuje. „Lucianne,“ osloví mne skomírajícím hlasem a udělá další krok. „Lucianne, moje Lucianne d’Elzzbierppe.“ Zavrtí hlavou a přitom se usměje. Pak zvážní.

„Prosím tě, co to s tebou je? Celý se chvěješ!“ vzkřiknu. Vypadá, jako by sebou měl každým okamžikem švihnout na silnici.

„To je možná tím, že je to, co řekneš na moji prosbu, pro mě z nevysvětlitelnýho důvodu strašně důležitý,“ vyhrkne a nepřestává se na mě ani na vteřinu dívat. Až mi z toho běhá mráz po zádech. „Mám tě rád. Ale nevím, jak ti to říct, tak protože jsme tady sami, ti to ukážu, jak bych to udělal v mé době.“ Odváží se ke mně udělat další opatrný krok. „Já… něco jsem ti… donesl…“ vydechuje.

Do ruky mi vtiskne lahev bílého vína a umělou růži, protože čas těch živých už dávno pominul. Pak přede mnou klesá na kolena a políbí mi ruku, obtěžkanou jeho dary. Hledím na něj a nevím, co říct. Konečně ze sebe dokážu vypravit:

„Frederiku… to… Prosím tě, tohle… ne, tohle ne. Jestli to má být vyznání lásky, já…“ Vrtím hlavou. „Ne, to by nám asi nevyšlo.“

Výraz v jeho tváři se nezmění. Nebo alespoň ne nijak rapidně. Přesto mám takový pocit, že se jeho zelené oči zalesknou slzami. Možná se mi to ale jen zdá a odrazilo se v nich pouhé světlo pouliční lampy kousek od nás.

A pak se začne smát. Po tvářích mu stékají slzičky. „Promiň,“ praví mezi dvěma výbuchy smíchu. „Zkoušel jsem si představit, jak by to asi vypadalo, kdybychom spolu byli… To nic. Lucianne,“ vstává a vezme mě za ruce, stále se usmívaje. „Já tě chtěl jen požádat, zda bys se mnou nešla na ples. Půjdeš? Já se ti omlouvám, jestli na to jdu špatně, ale už nejmíň dvě stě let jsem s žádnou ženou nemluvil, natož, abych ji někam zval. A doufám, že ti to nevadí a řekneš ano, protože jestli ne, tak mě tam nikdo nedostane, víš, ty…“

„Ano,“ odpovím a rty se mi samy roztáhnou do širokého úsměvu. „Proboha, jasně že ano! Jak tě to napadlo, že bych tě odmítla? Frederiku, celou dobu jsem čekala, až se ozveš! Bože, taky tě mám ráda, a kdyby ses neozval, nejspíš bych za tebou sama přišla!“

„Takže půjdeš,“ rozzáří se. Přikyvuji. Oddechne si a jeho oči se zasmějí, jako by mu ze srdce spadl ohromný balvan. „Bál jsem se, že když se kolem tebe točí tolik současných kluků, tak se vykašleš na plukovníka z dávno minulých dob!“ Směje se.

„Jak se sladíme?“ ptám se. Krčí rameny.

„Pojď do auta, odvezu tě domů,“ říká. A tak nastoupím. „Víš,“ pokračuje za jízdy, „určitě bys mě chtěla vidět v… mém… jak to říct? No prostě v mém oblečení, jaké jsem nosil tehdy.“

„Umíš číst i myšlenky, že jo?!“ zasměju se. „Víc než cokoliv,“ dodávám poté. „Jsem strašně zvědavá, jak v tom vypadáš.“