Schody do nebe 01

1

 

 

Když se zavřely dveře za posledním pacientem, Lena vzala se stolu jeho kartu a založila ji do registrační skříně.

 

„Máme ještě někoho v čekárně?“ zeptal se Damon, opřel se na židli a založil si ruce za hlavou.

 

„Ne, paní Jonesová byla poslední, pane doktore,“ Lena zavřela šuplík a s úsměvem se posadila naproti němu „Vypadáš unaveně, Damone. Spal jsi vůbec?“ opřela se lokty o stůl a zadívala se do jeho jasně modrých očí.

 

„No...,“ prohrábl si vlasy, černé jako uhel a usmál se koutkem úst, „... abych pravdu řekl, moc jsem toho nenaspal. Včera jsem si přivezl domů Nicole a malého Damiena.“

 

„Aha, tak to chápu,“ Lena přikývla. „To bude dobrý. Je fajn, že je máš doma, ne?“

 

„Snad jo. To víš, že jsem rád,“ Damon vstal, svlékl si plášť a vzal si z věšáku bundu. „Víkend je před námi, tak se určitě vyspím,“ kývl na ni. „Pojď, zabalíme to tady.“

 

„Klidně běž, ještě se převléknu a pak zamknu,“ vstala od stolu.

 

„Ale nebuď tady dlouho. Máš na víkend nějaké plány?“ pohladil ji krátce po paži a zkoumavě se na ni zadíval.

 

„Neboj, nebudu. Musím jít nakoupit. Plány?“ pokrčila rameny a uhnula pohledem. „Jako obvykle. Nejspíš budu doma.“

 

Damon si povzdechl. „Já vím, že jsem jak kolovrátek..., ale měla bys začít žít. Někam si vyrazit... mezi lidi...,“ vzal ji za ruku. „Jseš ještě mladá...“

 

„Já vím, že to myslíš dobře, ale... všechno má svůj čas,“ pousmála se trochu smutně. „Nejsem připravená... cokoliv zatím měnit.“

 

„No jo, já vím, i když už to říkáš čtyři roky,“ přitáhl ji k sobě a objal ji. „Mám tě rád, víš?“ řekl tiše, jako by se omlouval.

 

„Já to přece vím. Už tě znám nějakej pátek,“ vzhlédla k němu. „Taky tě mám ráda. Jdi domů a nedělej si starosti, hm?“ usmála se a pohladila ho po tváři.

 

Damon krátce přikývl. „Tak jo. Hezkej víkend. Měj se,“ mrkl na ni.

 

„Dík. Ty taky. Užij si rodinku,“ zaculila se. „Uvidíme se v pondělí.“

 

Damon přikývl a odešel.

 

*

 

Poté, co se Lena převlékla ze sesterské uniformy do civilu a zamkla ordinaci, vyšla z budovy a zamířila do blízkého supermarketu.

 

Nákup odnesla do auta, které před ním nechávala každý den zaparkované, a jen s jednou taškou se vydala do postranní uličky vedle supermarketu. Sem nikdo kromě ní nechodil. Ulička byla úzká a špinavá, všude se válelo všelijaké harampádí. Ulička nikam nevedla, bylo tu šero i teď odpoledne, jen na jejím konci stál starý barel, ve kterém hořel oheň.

 

„Áááá, náš anděl strážný,“ vedle barelu se z matrace zvedla postava staršího muže.

 

„Zdravím, Paule,“ usmála se Lena a podala mu tašku. „Tak jak je?“

 

„Dobře, v mezích možností,“ zasmál se Paul a ukázal zažloutlé zuby. „Díky, paní Grayová,“ nahlédl do tašky. „Jak vám tohle oplatíme?“ povzdechl si a přešel ke dvěma dalším matracím, na nichž seděli dva muži. Paul mezi ně rozdělil obsah tašky.

 

„Páni! Holicí strojek a zrcátko,“ zvolal nadšeně jeden z nich.

 

„Jsem ráda, že máte radost, Tome. Jsou tam i baterky. Bude to stačit?“ přiblížila se k nim.

 

„Jasně, paní Grayová. Díky moc,“ Tom se zvedl a podal jí ruku, kterou mu Lena stiskla oběma rukama.

 

„Bylo by fajn, kdybyste mi konečně přestali říkat 'paní Grayová'. Jmenuju se Lena,“ řekla s důrazem na svém jménu, rozzlobená jen naoko.

 

„Máme vás rádi a je to jediný způsob, jak vám dokázat náš respekt a úctu, tedy kromě slov díků,“ promluvil třetí muž a vstal. Byl z nich nejmladší, i když jeho kdysi světlé vlasy už byly taky prošedivělé.

 

„Já to chápu, Mikaeli. Ale známe se už tak dlouho,“ pousmála se, „že už jste si mohli zvyknout. Já vás taky oslovuju jménem, i když byste mohli být všichni tři mými tatínky,“ zasmála se. „A když jsem se před čtyřmi lety stěhovala, tak jste mi prokázali nejen respekt a úctu, ale pomohli jste mi... nejen s tím stěhováním...“

 

Paul si všiml, že trošku posmutněla. „Jestli vám to opravdu udělá radost, paní Leno...“

 

„Leno...,“ přerušila ho. „Zkus to, Paule,“ snažila se ho povzbudit.

 

„Leno,“ zašeptal Paul.

 

„Díky,“ usmála se zářivě a pohlédla na zbylé dva muže.

 

„Tome, Mikaele?“

 

„Leno,“ řekli oba jako jeden a podívali se se smíchem jeden na druhého.

 

Lena jim zatleskala. „Fajn, děkuju,“ přejela po nich očima. „V pondělí dostanu výplatu, tak vám odpoledne přinesu pár dolarů, abyste mohli jít nakupovat. Mikaeli, s tou prací to asi nedopadlo, že?“

 

Mikael zavrtěl hlavou a sklopil oči. „Mrzí mě to, ale vybrali někoho mladšího. Už se nehodím ani na popeláře.“

 

„To nic. Třeba ještě něco najdeme,“ Lena k němu přistoupila a krátho ho objala. „Já vím, že je to málo, ale pořád máte mě. Já vás neopustím,“ poplácala ho po zádech a ohlédla se po ostatních.

 

„Málo?“ ozval se Tom. „To, co pro nás děláš, není vůbec málo. Naopak...“

 

„Přesně tak,“ Mikael se jí podíval zblízka do očí. „My už kromě tebe nemáme přece nikoho, Leno. Nikoho nezajímá, jestli máme hlad. Od nás se všichni distancují a ohrnují nad námi nos. Ani práci nám nechtějí dát,“ zavrtěl hlavou.

 

„Ty jsi opravdu jako anděl,“ přidal se Paul. „Ty když sem přijdeš, tak i ten oheň začne zářit a hřát víc.“

 

„Děkuju..., to jsou krásná slova,“ Lena polkla, dojatá. „Ale i tak...,“ podívala se na Toma. „Potřebovali byste práci a byt, i kdybyste tam bydleli všichni tři. A to není v mé moci vám dát, i když bych chtěla.“

 

Paul si všiml, jak se jí lesknou oči. „Pojď si na chvíli sednout, vypadáš dnes nějak smutně. Copak je? Stalo se něco v práci?“

 

Lena se posadila na jeho matraci, Paul vedle ní a Tom s Mikaelem se sesedli okolo nich.

 

„Ne ne, v práci je všechno v pohodě,“ usmála se. „Doktor Salvatore je na mě hodný, známe se hodně dlouho.“

 

„Ale něco tě dnes tíží,“ podotkl Paul tichým hlasem.

 

Lena pokrčila rameny. „Tíží mě to už dlouho a nevím, jestli někdy přestane,“ odmlčela se na okamžik. „To jen, že dnes jsou to právě čtyři roky...,“ sklopila oči a povzdechla si. „Asi bych měla jít. Budu v pořádku,“ pousmála se při pohledu na tři páry očí, které ji starostlivě sledovaly a vstala. „Díky, chlapi, za podporu. Mám vás ráda.“

 

Po cestě zpátky do obyčejného světa se ještě ohlédla a zamávala třem postavám, které se za ní dívaly, dokud jim nezmizela z očí.

 

*

 

Na příjezdové cestě zastavilo auto. Lena zvedla oči od knížky a uvědomila si, že úplně zapomněla, že má přijet její kamarádka. Vstala a prošla domem ke dveřím. Eva už stála za nimi, když je Lena otevřela.

 

„Tak co je nového? Povídej,“ Lena postavila na stůl tác s konvicí kávy a nalila do dvou šálků. „U mě je vše při starém.“

 

„Díky. No, něco nového bych měla,“ zaculila se Eva a upila ze šálku.

 

Lena položila knížku na parapet a chopila se také šálku. „Jo? Tak to vyklop, jsem jedno velké ucho,“ usmála se.

 

Eva odložila šálek na stůl a zatvářila se slavnostně. „Nebudeš tomu věřit, ale Kol mě požádal o ruku,“ zadívala se na Lenu a čekala, jak to na ni zapůsobí.

 

„Páni!“ Lena zatleskala. „Gratuluju! Proč bych tomu nevěřila? Jste spolu už hezkých pár let.“

 

„Půjdeš mi za družičku?“ zeptala se Eva tiše, lehký úsměv na rtech.

 

„To víš, že jo. Už máte termín?“ Lena pozorovala Evin rozzářený obličej a snažila se tu chvíli nepokazit vlastními vzpomínkami.

 

„Jasně. Zapiš si do kalendáře 20. června.“

 

„To je za dva měsíce, zapíšu si to. Co je to vlastně za den?“

 

„Po pečlivém zvážení jsme zvolili sobotu, takže se nemůžeš vymlouvat, že budeš v práci,“ zasmála se krátce Eva.

 

„Ne, to bych ti neudělala,“ mávla rukou Lena. „Žádné výmluvy, OK?“

 

„To je fajn,“ Eva se na chvíli odmlčela. „A co ty? Chodíš vůbec mezi lidi?“

 

„Jsem mezi lidmi každý den v práci, takže po práci užívám klidu. Než jsi přijela, tak jsem si četla,“ pokrčila rameny Lena.

 

„Já vím, ale stejně. Z práce domů, z domova do práce, tomu říkáš život?“ Eva zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Stejně jsi pořád sama. Měly bychom si vyrazit na dámskou jízdu, co říkáš? Pořádně si to užít.“

 

„Můžem..., někdy...,“ Lena uhnula pohledem.

 

„Takže nikdy,“ konstatovala Eva a trochu se zamračila.

 

„Ale ne..., tak jsem to nemyslela...,“ pokusila se namítnout Lena, ale Eva ji přerušila.

 

„Ale myslela. Znám tě. Poslední čtyři roky žiješ jak v ulitě. Jsi mladá. To, co se stalo, nejde odestát. Přece nezůstaneš sama do konce života. Je ti 26!“

 

Lena vstala a zadívala se do zeleně, která obklopovala její dům ze všech stran. Prohrábla si vlasy. „Potřebuju víc času,“ řekla polohlasem, zády k Evě.

 

„Já vím,“ povzdechla si Eva. „Já tě nechci tlačit. Jen mi přijde, že čtyři roky je dost dlouhá doba. Když budeš pořád říkat, že potřebuješ víc času, mohla bys pak nakonec zjistit, že už jsi stará a šedivá a bude pozdě.“

 

Lena se zasmála a zase se posadila. „Máš pravdu. Budu o tom přemýšlet. Damon mi včera také promlouval do duše.“

 

„No vidíš. Damon je rozumnej člověk,“ pokývala hlavou Eva a ukázala na ni. „Měla bys víc než přemýšlet. Mimochodem, změnil se nějak, když je teď otcem?“

 

„To teda jo, vypadá unaveně a nevyspale,“ zasmála se Lena. „Ale jinak ne. Říkal, že je má od čtvrtka doma.“

 

Eva se zasmála. „No jo, dítě je velká životní změna. Ale jinak je spokojenej, předpokládám?“

 

„Určitě,“ přikývla Lena. „Už jste začali s přípravami na svatbu?“ zeptala se Lena ve snaze odvést téma co nejdál od sebe.

 

„Pozvolna začínáme. Ono to uteče,“ Eva se rozpovídala o přípravách na svatbu a Lena ji s úsměvem pozorovala, sem tam něco poznamenala.

 

Odpoledne se nachýlilo k večeru a Eva se zvedla. „Pomalu půjdu. Kol pro mě přijede každou chvíli.“

 

Lena ji vyprovodila před dům a zanedlouho Kol dorazil.

 

„Ahoj holky,“ postavil se za Evu, objal ji a políbil do vlasů. „Jak jste se měly?“

 

„Bezvadně,“ usmála se Lena. „Všechno jsme probrali. Gratuluju k zasnoubení, Kole.“

 

„Díky,“ zaculil se Kol. „Pojedem?“ sklonil se k Evě a otřel se rty o její tvář.

 

Eva přikývla. „Tak se měj a přemýšlej o té dámské jízdě, jo?“

 

„Slibuju,“ Lena zvedla dva prsty jako by k přísaze.

 

Když nasedli do auta, oba jí ještě zamávali a Kol zatroubil, než zatočili na silnici a zmizeli z dohledu.

 

*

 

„Kol se bude ženit,“ prohodil Damon, když se ráno sešli v práci.

 

Lena po něm střelila pohledem, když vytahovala kartu prvního pacienta. „Mluvil jsi s ním?“

 

„V sobotu mi volal,“ přikývl Damon. „Půjdu mu za svědka,“ zapnul počítač a podíval se na Lenu. „Nebylo by po ránu trochu kávy?“

 

„Jistě, pane doktore,“ podala mu kartu a šla do vedlejší místnosti zapnout konvici. „Zdá se, že na té svatbě bude ještě jeden svědek, že?“ opřela se o dveřní rám, jak čekala, až se konvice vypne.

 

„To určitě. A já náhodou vím, kdo to bude,“ zahýbal obočím, úsměv na rtech.

 

„Víš to jistě?“ založila si ruce na prsou a naklonila hlavu na stranu.

 

„Neříkej, že jsi odmítla!“ zamračil se Damon.

 

Lena se zasmála. „To víš, že ne. Eva je moje nejlepší kamarádka,“ vzdálila se a za moment byla zpátky se dvěma hrnky kávy. Jeden postavila Damonovi na stůl a posadila se ke svému s druhým v ruce.

 

„Spíš jediná. Vy jste hroznej samotář, sestři,“ usmál se vesele.

 

„Jasně,“ Lena se zvedla. „Jste připraven začít ordinovat, pane doktore? Je sedm pět.“ Otevřela dveře ordinace a zavolala prvního pacienta.

 

*

 

Když si Lena vyzvedla výplatu, zamířila rovnou do temné uličky.

 

Všichni tři jí děkovali, když každému dala pět dolarů. Vtom si všimla schoulené postavy v rohu.

 

„To je váš nový spolubydlící?“ otočila se k Paulovi.

 

„Těžko říct,“ pokrčil Paul rameny. „Přišel včera večer a říkal, že se nezdrží dlouho.“

 

Lena přikývla a pomalu se k cizinci přiblížila. Měl dlouhé světlé vlasy a lehce prošedivělé vousy, oči měl zavřené. Když se opatrně dotkla jeho paže, otevřel oči dokořán a škubl sebou leknutím.

 

„Promiňte, nechtěla jsem vás vzbudit,“ ustoupila o krok. „Ještě jsem vás tu neviděla.“

 

„Nespal jsem,“ pomalu se zvedl. „To jste ani nemohla, dorazil jsem do města včera večer,“ prohlédl si ji a zadíval se jí překvapeně do očí. „Vy jste anděl?“

 

„Já jsem Lena, žádný anděl,“ krátce se zasmála. „Já jen, že navštěvuju tady Paula, Mikaela a Toma. Snažím se o ně aspoň trošku starat.“ Zběžně přelétla očima jeho stojící postavu. Jeho oblečení pamatovalo lepší časy.

 

„Takže jste anděl,“ pousmál se. „Máte krásné oči. Já jsem Eric.“

 

„Děkuju,“ podala mu ruku. Jeho stisk byl jemný, ale pevný. Mohlo mu být něco přes třicet a byl o hodný kus vyšší než ona. „Nepočítala jsem, že tu budeš, ale přesto... Mohu si dovolit ještě pět dolarů,“ podala mu peníze. „Ber,“ dodala, když viděla jeho rozpaky.

 

„To přece nemůžu přijmout,“ zavrtěl Eric hlavou a schoval ruce za zády.

 

„Proč ne? Máš práci? Nebo jiný příjem? Máš co jíst?“

 

Němě zavrtěl hlavou a posmutněl. „Bohužel ani jedno. Toulám se od města k městu, zatím bez úspěchu.“

 

„Tak vidíš,“ Lena mu peníze rychle strčila do kapsy a ustoupila o krok. „Až si najdeš práci, můžeš mi to klidně vrátit. Ber to jako půjčku, hm?“

 

„Lena má pravdu. Jsi mladej, můžeš pracovat,“ promluvil za jejími zády Paul. „Zatím se můžeš přidat k nám. Je chladno, u ohně je tepleji,“ ukázal na hořící barel. „A na matraci se spí líp, než na holé zemi.“

 

Eric se díval z Leny na Paula a chvíli nemohl najít slova. „Díky,“ vypravil ze sebe nakonec a šel k barelu. Vztáhl k němu ruce, aby si je ohřál.

 

„Stavím se ve středu. Zítra mám odpolední,“ obrátila se k Paulovi. „Tak se tu zatím mějte co nejlépe,“ zamávala ostatním, než odešla.