Dora 5

DORA
Dny plynou jako by nic dál a já najedu na zažitou rutinu. Ráno do práce, z práce, do obchodu a pak domů. Někdy na kafe s Hankou nebo Petrou, kde probíráme co jiného než chlapy, ale o Maximovi mlčím. Je mi trapně, protože každý večer už několik týdnů ulehám s myšlenkami na něj a moje noci jsou vášnivé a divoké. Tohle kamarádkám vykládat nebudu, měly by mě za cvoka a ještě by se mi snažily dohodit skutečného chlapa.

Jak čas běží, pomalu začínám ztrácet naději, že bych ho ještě mohla někdy potkat. V mých představách, ale figuruje jako číslo jedna. Nej milenec jakého jsem kdy měla, super vnímavý partner, který má ohled na druhé a hlavně na mě. Prostě jsem si vytvořila ve své mysli Maxima dokonalého. Takže už ani moc netoužím poznat originál, protože je jasné, že by se setsakramentsky lišil od toho mého vysněného. Ale zase si lžu, jasně, že po tom toužím. Potkat ho zase tváří v tvář.

Tom se za ty týdny ozval jen jednou, krátkou zprávou.
„Lásko, myslím na tebe. Snad se brzy uvidíme. Líbá Tom."

Jo, tak celá odvařená. Kdo ví, kde ulehá, asi našel novou slečnu, která je pro něj nyní tak neodolatelná a přitažlivá, že s ní je každý den nebo spíše noc. Ale v pohodě, jak Toma znám, vydrží mu tento stav maximálně dva měsíce a bude jí mít dost. Pak zase bude i můj. Vlastně nevím, jestli po něm ještě tak prahnu, aby se objevil v mé posteli. I když jo, nemám žádného jiného chlapa, ani na vztah, ani na sex. A s Tomem to bylo vždycky super.

„Doro, hej Doro!" Otočím se.

Kolegyně z práce za mnou běží a mává rukama. Teda co se zase stalo?

„Anet, copak? Ahoj!" Vítám se s ní jako bych s ní dneska neproseděla v kanclu půlku dne...

„Ty máš ale tempo." Funí Aneta a já se jen usmívám, když přemýšlím, zapomínám na celý okolní svět a dovedu nejen jít, ale i běžet jako vítr.

„Teď mi volala šéfka, že máme jet na nějaký veletrh do Brna a protože jim z obchodního vypadla holka, co tam jen podává letáky, tak nám dala na výběr, jestli pojedu já nebo ty. A upřímně bych ráda tu šanci dala tobě. Jsi mladší, hezčí, s dokonalým úsměvem a navíc bez dětí. Je to už tento víkend a já bych takhle narychlo ani nesehnala hlídání. Tak co Doro, dobrá příležitost vystrčit paty z kanclu a podívat se na opravdové lidi nejen na jejich faktury, co?" Culí se na mě.

„Aneto, mně se tam taky nechce. Dělat jim tam věšák na letáčky? Sakra, ať si tam dají pult a mají ušetřenou jednu pracovní sílu. Navíc v obchodním jsou divný lidi. Nechce se mi, fakt ne." Vykrucuji se.

„Je mi líto Dorko, myslela jsem, že budeš nadšená. Ale protože jsem služebně starší, máš to tedy z mého nařízení. Zítra se stav na účtárně, aby ti vydali stravenky. Jo a jinak máš vše zařízené, hotel v blízkosti, snídaně a večeře v hotelu, jen oběd si budeš muset obstarávat přímo na výstavišti, na to budeš mít ty stravenky. Doufám, že i tak si to tam užiješ. Měj se." Objímá mě a odchází.

Zůstávám stát na místě, rudá vzteky, protože tohle prostě není fér. Jen protože jsem mladší a bezdětná musím si vyžrat na poslední chvíli takový hnus. Co kdybych měla objednaný třeba nějaký víkendový pobyt, nebo něco? Už vidím, jak mi to šéfka proplácí. No jenže mně nezbývá fakt nic jiného než jet. Práci si prostě musím udržet. Snad to šéfka aspoň ocení a vezme to jako snahu o další vzdělávání. I když rozdavačka letáčků - to je ale job.

Vytahuji z kabelky mobil, který mi za chůze vyklouzne z ruky a spadne na zem. Jak se shýbám, už s klením, sáhnu místo na svůj mobil na něčí ruku.

„Pardon, slečno upadl vám mobil." Zvednu pohled a vidím Toma, v šik obleku s úsměvem od ucha k uchu a s jiskřičkami v očích.

„Tomy, zlato, ahoj, děkuji." Koktám jen slova. Tak toho jsem tady rozhodně nečekala.

„Dori, tohle je osud, zrovna jdu na večeři s pár přáteli a říkal jsem si, jestli bych ti neměl zavolat, že by ses k nám přidala. A teď na tebe tady takhle narazím." Usmívá se s mým telefonem pořád v ruce.

Bože, to je ale lhář lhář. Ale rozkošnej to zase jo.

„No víš, dneska se mi to nehodí, zrovna jsem se dozvěděla, že na víkend jedu do Brna a nemám ještě nic sbaleného a nachystaného. A tak co kdyby ses po večeři stavil na rychlý drink u mě?" Vymlouvám se.

„Super, dojednáno. Ozvu se ti." Nakloní se ke mně a letmo mě políbí na tvář. Jeho vůně je sexy, že mi až naskočí husí kůže. Usměji se na něj a zamávám. Raději už nic neříkám, protože by určitě poznal, že mi přece jen chyběl víc, než jsem si možná ochotná přiznat.

Cestou domů se stavuji ještě do lahůdek, kde koupím oblíbený Tomův krevetový salát a dobrý kubánský rum. Tom bude mít radost. A já se přistihnu, že se na něho opravdu těším.

Doma svlékám sukni a halenku a jdu rychle do sprchy, oholím vše co se dá, na obličej si dám hydratační masku a užívám si horké vody se zavřenýma očima. Myslím na Toma, na to, jak mě bude líbat a dotýkat se mě a zjišťuji, že se sama hladím. Jsem normálně nymfomanka. Fakt, to snad není možné. Pokud chlapi myslí na sex každých pět vteřin, tak jsem asi chlap.

Kolem deváté mi cinkne zpráva od Toma.
„Jsem na cestě lásko a toužím po tobě jako poprvé. Doufám, že nejsi unavená. Zatím pa."

No, zní to slibně asi tam měl novou kamarádku a hezky se nabudil. Ale co, i kdyby, bude se mnou. Oblékám si černé krajkové prádlo, na něj jen černé tílko a upnuté džíny v šedé barvě. Vlasy si hodím do volného culíku a na rty dám jen trošku lesku. Jsem připravena.

„Dorinko, nemohl jsem se dočkat." Tom mě už ve dveřích objímá a líbá. Usmívám se a neříkám nic, nechci tenhle večer po tak dlouhé době pokazit.

Sedáme si v obýváku na gauč a připíjíme si rumem. Dívám se na něj a mé tělo zalévá hřejivý pocit. Mám ho fakt ráda a po tak dlouhé době mi přijde, že je ještě hezčí, než jsem si jej pamatovala. Vycítí můj pohled a podívá se mi přímo do očí. Zatočí se mi hlava. Jsem tak ráda, že je tady se mnou.

Nahne se ke mně a jemně mě začne líbat. Přechází na ucho, na krk, to už vzdychám rozkoší. Celé tělo napnuté nedočkavostí. Prohnu se proti němu a Tom mi začíná stahovat tílko pod podprsenku, laská mi prsa a krouží prstem po ztvrdlé bradavce. Už sténám docela nahlas. Vášeň se stupňuje i u něj. Nohou mu přejedu přes rozkrok a zjišťuji, že i on je hezky nažhavený.

Narovnám se do sedu a rozepínám mu knoflíčky u košile, hladím ho po nahé hrudi a zjišťuji, že v poslední době zřejmě pravidelně posiluje. Přitisknu se k němu a vdechuji jeho vůni, on se zvrácenou hlavou rychle oddychuje. Dostávám se k pásku od kalhot, se kterým lehce zápasím, ale poddá se mi rychle, pak už jen knoflík a zip. Tom zasténá vzrušením. Ruce se mi třesou, když vytahuji jeho penis.

Tak vzpomínky se mi vrací, proto jsem se Toma jen tak nevzdala. Nevydrží už déle čekat, převalí mě na záda, sundává džíny a kalhotky, lehce se jazykem dotkne mého klitorisu, což nezůstane z mé strany bez odezvy, nohou si najdu jeho penis a přitlačím na něj. Zachrčí a prudce do mě vniká, já křičím rozkoší. Je k nezastavení, přiráží, jeho ruka mi drží krk a mně se špatně dýchá, ale jen to posiluje mé vzrušení. Netrvá dlouho a už nevím o světě, ve vlnách orgasmu se třesu slastí. Tom se záhy přidává ke mě.

Leží vedle mě a rychle dýchá. Po chvíli si podepře hlavu rukou a dívá se na mě. „Doro, ty jsi nikoho neměla, když jsem tu nebyl?"

Co je tohle za otázku? To je tak vidět, že jsem nadržená a neukojená tak dlouho?

„Noooo," natahuji ,„vlastně ne." Podívám se mu do očí a vidím zvláštní něhu, kterou jsem u něj ještě neviděla.

„Jsem hajzl a vím to, nechápu, jak to se mnou můžeš vydržet. Jsi tak úžasná holka. Zasloužila by sis pořádného chlapa, který tu bude pořád jen pro tebe." Říká a pozorně se na mě dívá.

„Počkej, počkej," sedám si „co tímhle chceš říct?"

„Dorinko, známe se už snad dva roky, já za tu dobu nebyl jen s tebou, pořád mě něco táhlo ještě k jiným ženským, nevím proč. Protože tě mám fakt rád, není to s tebou jen o sexu, a ten je hmm báječný." usměje se , „jsi i moje kamarádka." Dodá.

„Tome, nech toho, já o tebe nechci přijít. Mně tohle co máme vyhovuje. Líbíš se mi a prostě s tebou chci být. Já vím, že jsi měl a máš jiné. Je mi to fuk, když jsi tady, jsi jen můj. Přiznám se, že bych byla radši, kdyby to bylo častěji nebo déle, ale nestěžuji si a chci tě."

Začínám ho líbat. Hlavou se mi honí, že asi našel jinou holku se kterou je mu lépe než se mnou a tohle je náš poslední večer, že se přišel jen rozloučit a je mi do breku.

„Ne zlato, já tím myslel, že bych to s tebou chtěl zkusit doopravdy, jako plnohodnotný vztah. Já teď byl pracovně v Londýně a celou dobu jsem tam myslel na tebe. Jak by se ti líbil byt ve kterém jsem žil, jak bys ocenila restaurace, bary a kluby a romantické procházky. Prostě jsem tě měl plnou hlavu. Ale bál jsem se ti napsat, protože jsme si nikdy nic neslibovali ani neřekli, že bychom spolu chtěli být a já si říkal, protože ses neozvala ani ty mě, že třeba jsi za ty dva měsíce potkala někoho, kdo je tady s tebou pořád, ne jako já."

Koukám na něj s otevřenou pusou. Tohle jsem fakt nečekala. Čekala jsem rozchod, oznámení, že se bude třeba ženit, nebo že se stěhuje na druhou stranu zeměkoule, ale rozhodně ne to, že se mnou chce chodit. Srdce se mi sevře. Co Maxim? Co moje platonická láska? Blbost! Právě, že jen platonická, nikdy nic nebylo a nic ani nebude, i když bychom se třeba náhodou potkali znovu, kde je psáno, že se mu líbím i já? Nebo že je aspoň z části takový jakého jsem si vysnila? Objímám Tomáše a šeptám mu do ucha.

„Ano zlato, chci být s tebou." Chci to alespoň zkusit, v prvních měsících jsem do něj byla zamilovaná. Znovu se začínáme líbat, jemně mě zvedne a nese do ložnice. Noc teprve začíná.

Ráno otevřu oči a pohled rychle upřu vedle sebe. Je tam. Mám radost jako malá holka. Tom leží na zádech. Tiše oddychuje, jeho svalnatý hrudník se zvedá a klesá, vážně na sobě zamakal. Tetování Ježíše s trnovou korunou, které má na paži teď vypadá ještě lépe, stejně tak holubice na jeho rameni. Cítím opět záchvěv vzrušení. Rukou mu tetování lehce objíždím.

Po chvíli otevře oči, krásně se usměje a dává mi polibek na tvář. Zachytí ale moje chvění a šibalsky se usměje, v očích jiskry.

„Ty máš chuť? Já taky." Stáhne ze mě deku a nalehá na mě. Líbá mi krk a hladí prsa. Kolenem se zapře mezi mé nohy. „Teď si s tebou můžu dělat co chci." Vzrušeně šeptá.

Sakra, má pravdu, dokonale mě znehybnil, ale věřím mu a poddávám se jeho dotekům a polibkům. Jak se stupňují jeho doteky a cítím, že to již dlouho nevydrží, zcela se poddám jeho síle a chtíči.

Překvapí mě, že do mě vnikne jemně a jen zlehka přiráží. Líbá mě přitom vášnivě a hladově. Vymaním se zpod něj, Tom si lehá na záda.

Chytne moje ruce a drží mi je za zády, ztěžuje mi tak přístup ke svému tělu. Což mě vytáčí a snažím se ruce vyprostit, ale drží mě pevně. zakloním se dozadu a pohupuji boky.

„Zešílím z tebe." Šeptá mi a já se usmívám. Nápodobně, myslím si.
Po chvíli mi ruce pouští, já se hned rukama zapřu za čelo postele a rychle a tvrdě přirážím, netrvá to dlouho, i když se mě snaží ze sebe setřást, nenechám se a už se propadám do slastného orgasmu. Třesu se po celém těle a doslova padám vedle Toma.

K mému překvapení, zůstává ležet. Otočí se na bok a dívá se mi do očí.
„Miluji tě, Dori." Okamžitě se mi zalévají oči slzami. Tak takové to je, slyšet od muže miluji tě. Objímám ho a šeptám mu do ucha.

„Já tebe." Nejsem totiž schopná mu říct to samé, protože to není pravda. Zboku do mě vnikne a pomalými, ale hlubokými přírazy rychle dosáhne vrcholu i on. S hlavou na jeho hrudi jsem tou nejšťastnější ženskou pod sluncem.

„Do háje, já musím do práce!" V panice rychle vstávám a oblékám si první, co mi ve skříni přijde pod ruku. Tom na mě z postele pobaveně hledí.

„Lásko odvezu tě." Usmívá se.

„Jo? A tys včera nepřišel pěšky?" Ptám se pochybovačně, protože se mi zdálo, že když včera dorazil, cítila jsem z něj víno.

„Ne, mám tady auto. Dole před domem. Tak co, chceš?" Ptá se.

„Byl bys moc hodný, nesmím přijít pozdě. Šéfka je na dochvilnost jak pes." Usmívám se a nepřestávám se oblékat.

„V pohodě, chápu, už se oblékám." Pomalu se zvedá z postele.

V rychlosti si čistím zuby a maluju aspoň řasy, s hrůzou zjišťuji, že jsem v obličeji celá červená, sakra, sakra moje alergie na vousy. Pecka, tak to hned Anetě dojde, co jsem v noci dělala. Ale ať, jsem snad dospělá.

Do práce přicházím na minutu přesně. Děkuji bohu, že jsem se vyhnula dalšímu kázání. Dám si věci ke stolu, zapnu počítač a jdu si uvařit kafe. Než bude hotové, stavím se na účtárně. Tam vyfásnu čtyři stravenky, formulář na pracovní cestu a už s hotovým kafem mířím ke svému pracovišti.

Moje práce je nudná a stereotypní, ale jsou za to slušné peníze a jistota, že mě jen tak nevyhodí. Faktury se budou zpracovávat pořád a navíc jsem na to jen já sama, pokud neudělám nějaký průser, měla bych mít místo jisté dalších x let.
Ne, že bych po tomhle zrovna toužila, ale hypotéku z něčeho platit musím, když jsem na všechno sama. Nebo možná ode dneška bude všechno jinak? Zasněně čumím do blba a připomínám si milování s Tomášem. Z toho mě vytrhne Aneta.

„Dorko, dneska prosím tě dojdeš do banky. Šéfka mě pověřila dohledáním nějakého dokumentu v archivu a to bych banku už nestihla."

„Jasně, v pohodě, ráda tam zajdu. Ty si to vyřiď, "říkám jí.

„Snad tam nestrávím celý den, nechápu proč tak najednou a hned ten papír potřebuje." Protáčí očima.

Ale pochůzka do banky se mi zamlouvá, to dělá vždycky Aneta.
Po cestě si nakoupí, někdy dokonce stihne i kosmetiku nebo nehty. To jen já tohle nechávám až na večerní termíny, kdy už jsou všichni většinou nevrlí a nejradši by už byli doma.

Takže mám vlasy od kadeřnice spíše jako od moře, vysušené a jako slámu, protože mi kadeřnice dá silnější odbarvovač, aby to tak dlouho netrvalo a moje vlasy jsou pak katastrofální, ale ona s úsměvem, jak mi to sluší a jak se jí to tentokrát povedlo, zkasíruje dva litry a rychle za mnou zamyká, aby už mohla jít.

Nehty? Stejný případ, slečno uděláme jednoduché jednobarevné takové elegantní a šik. Francouzská se už stejně moc nenosí a nějaké kytičky a malůvky pro tak elegantní dámu už nejsou. No jasně, jak jinak. Ale nevadí, nehty jsem se naučila si upravovat doma a ke kadeřnici se už častěji objednávám raději na sobotu do menšího salónu, kde je na mě paní moc milá a ještě pokecáme a vypijeme kafe. Ale dneska se mi to hodí. Musím si koupit něco na sebe na ten veletrh.

Bloumám ulicí, koukám do výkladů, ale nic mě zatím nezaujalo, jako vždycky. To je zákon schválnosti, když nic nepotřebuji, objevím vždycky něco naprosto úchvatného, ale jak něco moc chci, nenajdu nic. Zamyšleně s pohledem upřeným do výloh docházím až k bance.

Otevírám a vcházím. Rozhlížím se a vidím, že je všude plno. No nic. Beru si lísteček a usedám do volného křesílka u dveří.

Vytáhnu mobil a nalistuji si stránky oblíbeného eshopu s módou. Prohlížím si modely a nevnímám svět okolo. To by bylo, abych nic nevybrala.

„Slečno, máte 46?" Zvedám pohled na bankéře a hned jej sklopím k lístečku. Jasně, to je moje číslo. „Ano, ano to je moje." Rychle vstávám až se mi složky sesunou k zemi. Vedle z křesílka zaregistruji pohyb, ale to už jsem taky skloněná a sbírám všechny dokumenty.

„Prosím, tady máte ještě pár listin." Jeho hlas mnou projede jako šíp.
Ne, ne, ne je to Maxim. Úplně se bojím na něj podívat. Ale musím, že jo.

„Děkuji. " Jsem rudá snad i na zadku. V jeho očích vidím poznání, on si na mě vzpomněl! Srdce mi poskočí. Beru si od něj papíry a přitom se lehce dotkneme prsty, okamžitě mnou projede elektrický náboj až cítím, že se mi ježí vlasy.
To snad není možné. Cítí to taky? Nebo jsem já zcela mimo? Z jeho výrazu poznám, že to cítil taky.

„Pane Marino, prosím můžete za mnou." Vybízí ho druhý úředník , který se tu objevil.

Odkašle si. „Jistě, hned jsem u vás." Podívá se na mě a na mě jdou zase mdloby.
Na denním světle je snad ještě přitažlivější. Černý oblek s jemným šedým proužkem, světle šedá košile, kterou nemá dopnutou, odhaluje jeho lehce chlupatou hruď a ještě něco, že by tetování? Asi ano. A ty ruce! Bože, jak může mít tak mužný chlap, tak jemné ruce? Všimnu si masivního prstenu a pěstěných nehtů. Jeho vlasy jsou sestřižené více nakrátko než naposledy, zato tmavé strniště se už téměř proměnilo v plnovous. Vynikají tak jeho modré oči a taky jeho plné rty. Ježíši, jak ty asi líbají? Cítím, že mám vlhko v kalhotkách. Je to vůbec možné?

„Dora, že?" Ptá se, jen přikývnu neschopna ze sebe vydat ani hlásku. „Prosím vás dejte mi své číslo, nutně bych s vámi potřeboval něco důležitého probrat." Jeho hlas je naléhavý a hluboký a tak sexy. Asi se tu normálně složím k jeho dlouhým nohám.

„605 298 398" hlesnu, Maxim rychle vezme ze stolku letáček a tužku a číslo si zapíše.

„Do hodiny se vám ozvu, Doro."

Přikývnu a jdu za svým bankéřem a Maxim se vydá za tím svým na opačnou stranu dlouhé chodby. V kanceláři vše rychle vyřídíme. Musím bankéře požádat o sklenici vody, protože mám pořád dojem, že omdlím.

Jakmile stojím na ulici, zhluboka se nadechnu. Nezdálo se mi to jenom? Takový muž, aby si pamatoval moje jméno? A co to říkal o nutnosti a důležitosti? Vždyť se ani neznáme, co by mně chtěl říct? Přemýšlím a jdu, opět nasadím své tempo a i když mám vysoké podpatky jdu opravdu svižně.

Za mnou se ozvou rychlé kroky. Lehce zpomalím.
„Dostihl jsem vás. Vy ale umíte rychle chodit." Maxim lehce popadá dech, ale je vidět, že ho to moc námahy nestálo.

Zastavím se a zírám na něj. Na očích černé brýle, sako rozepnuté, košili ještě více rozhalenou. To snad ne, jsem ztracená. Cítím, jak se mi podlamují kolena, ale ustojím to, rozhlédnu se a očima najdu kavárnu.

„Co si tak dát rychlou kávu?" Navrhuji.

„Moc rád, zvu vás." Usměje se a lehce mě chytne za paži. Toto gentlemanské gesto mě už docela vykolejí a cítím, že moje nohy jsou zase jako z rosolu a tak jsem ráda, že se mám o koho opřít.

Dojdeme ke kavárně, kterou se dá projít na útulnou zahrádku dozadu, teď kolem poledne je prázdná. Usedneme pod stín slunečníku a objednáme si. Maxim espresso, já lungo. Usmívá se na mě a nespouští ze mě oči.

„Víte, že jsem vás celé dva měsíce hledal? Nedokázal jsem na vás přestat myslet. Stále jsem měl před očima váš úsměv a vaše nádherně sametové hnědé oči. Jenže, ať jsem se snažil sebevíc, jako byste se vypařila. Tak jsem to už minulý týden vzdal a tradá narazím na vás takovou náhodou zrovna v bance." Úsměv mu hraje na tváři. A mně pořád vrtá hlavou, proč zrovna mě chtěl najít a co mi tak důležitého musí sdělit?

Servírka nám nese kávu, postaví ji na stůl a mně neujde její pohled, kterým sjíždí Maxima. Ani se nedivím, takový chlap se jen tak nevidí.

„Jste tichá, to jsem vás tak překvapil, nebo jsem tak moc výřečný, že se nedostanete ke slovu?" Jeho pohled je pro mě rentgenující, jako by mohl vidět až na dno mojí duše. Už prostě musím něco říct. Odkašlu si. „Ne, jen přemýšlím, co přesně mi chcete říct? V bance jste zněl tak naléhavě." Hodím na něj zvědavý pohled.

„Ano, jistě, promiňte. Potřebuji se vás zeptat, vy jste Dora Romanová?" Vrhne na mě zkoumavý pohled. Tak tímhle dotazem mě dostane. Jak ví, jak se sakra jmenuju? No, jasně Hana určitě, když po ní chtěl číslo asi prohodila i mé příjmení.

„Ano, jsem Romanová, ale jak to víte, kdo vám to řekl?" Zním možná více napruženě, než jsem chtěla. „Promiňte, víte nechci znít jako nějaký úchyl nebo stalker, jen váš vzhled mi připomněl někoho z mého života a tak jsem se pídil po informacích a zjistil jsem, že jsem se nespletl, že jste opravdu ta, za kterou jsem vás považoval." Snaží se mě uklidnit.

„Pořád nějak nechápu." Jsem naprosto zmatená a vyvedená z míry.

Moje rodina je totiž mrtvá, nezůstal mi žádný příbuzný.

„Vím o tom neštěstí, co potkalo vaši rodinu a znal jsem vašeho bratra Viktora a právě podoba s vašim bratrem mi napověděla. Víte, já celý život na tu nehodu myslím, vím, že to byla jen nehoda a navíc souhra náhod, že se to stalo zrovna u nás v Itálii, ale nějak mi to nedávalo spát. Po ní jsem taky z Itálie odjel a už se tam nevrátil. Viktor byl skvělý kluk, měl jsem ho rád. Ve škole jsme hráli v jednom týmu fotbal, byl něco jako můj bratr. Ale vůbec jsem nevěděl, že měl sestru." Hlas se mu dojetím vytratil. Dívá se na mě a mně to začalo docházet.

Moje rodina byla naprosto obyčejná. Táta servisní technik ve velké firmě, máma prodavačka v drogerii a brácha na vysoké, na ekonomce.

Celý život hrál fotbal, byl to jeho největší koníček a radost. Když se s týmem dostali do nějakého finále, odjeli s našima a s babičkou do Itálie. Já zůstala tady, zrovna jsem odmaturovala a čekaly mě přijímačky na vysokou, takže se mi nechtělo nikam jezdit kvůli fotbalu, který mě nikdy nebavil.

Škola týmu vypravila autobus, kterým se měli svést i příbuzní, ale naši se rozhodli, že pojedou autem a že tam zůstanou po zápase ještě nějakou dobu u moře. Jenže nedojeli ani na ten zápas.

Měli v Itálii nehodu, nepřežili to. Domů se všichni vrátili v rakvích a já z ničeho nic zůstala naprosto sama. Zápas se kvůli neštěstí ani neodehrál. Už je to jedenáct let, to nejhorší už přebolelo. Jenomže co s tímhle může mít Maxim?
„Nechci být nezdvořilá, ale pořád nějak nechápu souvislost mezi nehodou našich a vámi?" Ptám se podrážděně.

„Víte, já jsem jim nabídl, že by pak mohli zůstat u nás a užít si dovolenou, proto jeli tím autem a ne s ostatními autobusem." Hlesne sklesle.

„Ale prosím vás, oni by tam zůstali kdekoliv jinde, to nesouvisí s vámi. Měli to dopředu tak naplánované, že už začínalo pomalu léto a že si až na místě najdou něco na bydlení. Jeli by autem tak jako tak." Zkoumavě mě pozoruje, jeho oči se lehce zúžily, vidím na něm, že mě odhaduje, jestli mu říkám pravdu, nebo kecám.

„Jak to, že jsem vás neviděl na pohřbu?" Zeptá se přímo.

Kysele se usměji, „protože mě nepustili z psychiatrie, zhroutila jsem se a poležela si tam skoro půl roku." „To mě moc mrzí. Já, rád bych vám to vše nějak vynahradil. Ale nenapadá mě jak. Jste sebevědomá a úspěšná mladá žena."

Tak u téhle věty jsem vyprskla kafe na jeho dokonale světle šedou košili.
„Ježíši, já se vám moc omlouvám. Ale takový vtip už jsem dlouho neslyšela." Zvednu se s ubrouskem a jdu mu košili očistit.

Cítím, jak mi buší srdce, chytne mě za ruku možná trošku více pevněji než bych očekávala, což ve mně okamžitě spustí obranný reflex a já se mu vytrhnu.
Kouká na mě a vidím na něm, že je zmatený. Tenhle chlap si asi dělá s ženskýma co chce.

„Promiňte, byl jsem moc surový? Já jen nerad bych vás zase ztratil." Obočí mi vylétlo snad až k vlasům. Jak sakra zase ztratil? Vždyť mě nikdy neměl. Všimne si mého úžasu.

„Špatně jsem se vyjádřil, rád bych celou tu záležitost, která mě pronásleduje jednou pro vždy ukončil a vy jste klíč k tomu, abych ty dveře zavřel, zamkl a zahodil klíč."

Páááni, jednoduše řečeno, se mnou se nechce otravovat, naopak by se mě co nejrychleji chtěl zbavit, ale s pocitem, že svoje špatné svědomí odčinil. Hmm, parchant to je, nic víc. A jasně, chtěl mi nabídnout prachy, co taky jiného? Tak to se chlapec přepočítal, nedám se jen tak koupit.

„Víte co? Už jsem vám řekla, že vy s nehodou nemáte nic společného, že by se to stalo tak jako tak. Takže nemusíte nic dělat. Bylo mi potěšením, děkuji za kávu, ale už musím zpět do práce. Sbohem." Rychlou chůzí odcházím.

Maxim zůstává sedět na místě. No, tak pro takového chlapa jsem dva měsíce nespala? Bože, takový ignorant a namachrovanec a idiot, cítím, jak mi po tváři stékají slzy. Hajzl a navíc mě rozbrečel. Doufám, že už ho nikdy neuvidím.