Dora 6 Maxim

MAXIM
Na pokoji uvažuji nad tím, co bude dál, pokud Tom opravdu začne s Dorou chodit? Nabídne ji svatbu? Přijme to ona? Bublá to ve mně. Stojím u okna s výhledem na noční Temži a nejradši bych někoho praštil. Tomáš je možná sympaťák, ale nevěřím mu, že dokáže zůstat Doře věrný. Zkouším vymyslet, jak se k ní dostat, aby neměla podezření, že v tom setkání mám prsty. Třídím si nápady a skládám svůj plán. Konečně mi to do sebe zapadne.

Beru si telefon a i když už je po půlnoci volám Pavle, je ředitelkou mé české firmy, kde pracuje Dora. Telefon mi po třetím zazvonění vezme i v tuto hodinu.
Pozorně mě poslouchá, vzdychne si a slíbí, že to zařídí. Poděkuji jí a jdu do sprchy. Zítra bude náročný den.

Do Čech se kluci vrací klasickým letem a navíc o den dříve než já. Rozhodnu se letět svým letadlem později, potřebuju se připravit, nechci být nikým rušen.
Vymýšlím, jak to navléknout, aby Dora nepojala žádné podezření a přitom, co jí říct abych ji zaujal natolik, aby se znovu chtěla sejít. Co můžu vyzradit z její minulosti?

Tuším, že se brzy vše provalí, že rodina začne do našeho vztahu strkat ruce a na to ji chci připravit. Přitom jí nechci nic říkat, vím, že ji to raní, ale není již cesty zpět. Už jsem rozehrál partii a ona je teď na tahu. Vše závisí na ni. Napadne mě, že bych ještě měl před setkáním mluvit s Danielem. Volám mu proto a on ochotně souhlasí se schůzkou nad kávou.

Potkáváme se v centru, Daniel jako vždy v obleku s dokonalým úsměvem pojišťovacího agenta přisedá k mému stolu.

„Tak spusť." Žádám ho rovnou, nemám už dost času.

„Leone, Leone, já nevím, proč se o tu holku tak zajímáš, podle Hany je to taková puťka, nemastná, neslaná. Sice hezká, ale to je asi všechno. Takové ženské vedle sebe nesneseš. Ale dobře, vím toho o ní spoustu, tak se asi ptej, ať ti neříkám nepodstatné hovadiny."

To mě lehce zarazí. Dora je puťka? Nezdá se mi, je možná stále stydlivá, ale ten plamen v očích se jí už rozhořívá. A tak se ptám na všechno, co by mi mohlo pomoct ji poznat lépe. Ale nic moc užitečného se nedovídám. I tak Danielovi poděkuji a vydávám se směrem k bance, kam má již brzy Dora přijít.

Usedám si do volného křesílka lehce zastrčeného za velkým květináčem a čekám. Opravdu to netrvá dlouho a je tady.

Chvíli jen tak stojí. Složky v rukách, vlasy má v drdolu, na nohách lodičky a na sobě úzkou tmavou sukni a růžovou blůzku. Sedá si téměř vedle mě, ale přes květináč mě nevidí.

Zato já z ní nespouštím oči. Dává si nohu přes nohu, složku si dá vedle sebe do křesílka a vytahuje z kabelky telefon. Ani ne za minutu je tady bankéř, který ji osloví a ona, jak se rychle zvedá, shodí složku na zem a z ní vypadnou veškeré papíry, které tam má uložené.

Neváhám a zvedám se na pomoc. Jakmile ji oslovím, vidím, jak se zarazí a tělo ji ztuhne. Zatím se na mě nepodívala, ale zřejmě poznala můj hlas. To mě potěší. Odříkávám dopředu naučené věty a nepřestávám se jí dívat do očí. Vidím v nich, že i pokud včera Tomovi řekla ano, tak já se z její mysli nevytratil.
Konečně mám důvod se na ni usmát, to už přichází také můj bankéř a rozdělíme se.

Na dlouhé chodbě po které jdu opačným směrem než ona se ještě jednou ohlédnu. Kráčí sebejistě, vůbec nevypadá rozhozeně a tak mě zcela opustí myšlenka na to, že by byla puťka. Ne tato žena je sebevědomá a vášnivá, jen to umí skvěle skrývat.

Bankéři podepíšu příkaz a odcházím. Čekám v hale než dorazí ona. Netrvá to dlouho a blíží se k východu. Jde svižným krokem a já mám co dělat abych jí na ulici dohnal.

Při oslovení se zastaví, sleduje mě a já v jejích očích vidím touhu. Přemáhám se abych se k ní nesklonil a nepolíbil. Stačilo by mi jen se jí dotknout, naštěstí mi k tomu dává příležitost, chytnu ji jemně za loket a vedu do kavárny.

V kavárně jí řeknu všechno tak, jak jsem si to v letadle připravil. Proto mě nepřekvapí její reakce. Čekal jsem, že bude šokovaná a že se bude mít rychle k odchodu. Přesně to se také stane, ale mile mě překvapí, jak moc se dokáže rozohnit a jak plameně mluví.

Zůstávám sedět a cítím, jak roste moje touha po ní. Tuším, že po tomhle setkání mě nebude chtít vidět, ale já si už připravil další setkání. Tam mi již neunikne a bude tam sama. Doufám, že chemii, kterou cítím já, cítí také ona a budeme mít příležitost vyzkoušet, jak moc je silná.

Odpoledne se musím setkat s matkou. Jedu k nám domů, do domečku na okraji Beskyd. Už když k domu přijíždím vidím, jak zanedbaně působí.

Zastydím se, nebyl jsem tady už tak dlouho. Vystoupím z auta a jdu ke dveřím, klepu i zvoním, ale nikdo mi neotevírá. Beru proto telefon a volám mamce. Je na nákupu.

Sáhnu do závěsného květináče, nahmatám klíč a odemknu si. Uvnitř se vše leskne čistotou, jen zahrada a fasáda by potřebovaly zásah, hold mužská ruka tady chybí.

Rozhodnu se proto, že aspoň posekám přerostlý trávník a zastřihnu živý plot. Jdu do svého starého pokoje a ve skříni najdu tepláky a triko. Převléknu se a v předsíni hledám holínky. Když se mi je povede obout, jdu do kůlny, kde je sekačka. Ta vypadá, že naposledy sekala snad někdy minulý rok. Zkontroluji nádrž a zjistím, že je plná. Povede se mi nastartovat ji na první pokus, vyjíždím tak z kůlny a systematicky od krajů plotu začínám sekat trávník.

Když mám hotovo, schovávám sekačku zpátky na její místo, z kanystru jí doliju nádrž do plna a hledám nůžky na živý plot, ty najdu až vzadu u okna. Vypadají v pořádku a tak se pustím také do plotu. Už při konci zastřihávání přijede matka.

Její audi Q8 vypadá na úzké cestě monstrózně a když z ní vystoupí moje máma, která snad nemá ani metr sedmdesát neubráním se smíchu. Pokládám nůžky a jdu jí pomoct s taškami.

„Maxime, ty jsi zlatíčko, soused je po covidu úplně neschopný cokoliv dělat. A znáš mě, na sekání trávníku mě nikdy moc neužilo a úplně někoho cizího jsem tu taky nechtěla."

Usmívám se, práce na čerstvém vzduchu mi pročistila hlavu.
Dostříhám plot, posbírám větvičky a odnesu je dozadu ke kompostu.
Vracím se do domu, máma je v kuchyni a vybaluje tašky. Otočí se ke mě.

„Udělám ti něco k večeři. V Anglii jsi určitě jen pracoval a jedl jsi jen po fast foodech."

Usmívám se, „děkuji mami, nemáš tu pivo?"

Mamka se na mě otočí a nevěřícně mě sleduje, ví, že pivo není zrovna druh pití, které bych vyhledával. Ale kývne bradou k lednici. „To víš, že mám, jen si vezmi."

S poděkováním si jednu láhev vytáhnu, otevřu a žíznivě piju. Po práci na rozpálené zahradě pivo bodlo.

Jdu se osprchovat a převléknout zpět do svého oblečení.

Máma zatím vaří. Cítím se jako by od doby, kdy jsem tady bydlel neuplynula žádná doba. Vše je tady při starém. V koupelně nechybí vonné režné sáčky naplněné bylinkami, hebké bílé ručníky a osušky, taky měkké pantofle a župany. Všude jsou kytky, ty máma zbožňuje.

V koupelně na poličce narazím na otcův parfém, máma ho stále kupuje a připomíná si tak vůni muže, kterého milovala tak moc, že na něj nedokáže ani po tolika letech zapomenout a jít dál.

Já si na tátu nepamatuji, byl jsem moc malý na to, abych si vybavil jedinou vzpomínku na něj. Ale mám pár fotek na kterých mě otec hrdě drží. Byl prý strašně pyšný na to, že má syna.

Neměl jsem ani tři roky, když táta zemřel. Moje babička mi o něm každé prázdniny, na které jsem k nim jezdil, vyprávěla. Jen díky ní jsem poznal, jaký byl otec člověk.

Děda mi ho popisoval jen jako skvělého obchodníka, který si uměl poradit se vším, nic pro něj nebyla překážka. Můj otec měl stát ve vedení a po něm jsem měl převzít všechno já. Dědeček si to u zbytku rodiny prosadil a existuje nějaký dokument, který toto stvrzuje. Jenže táta zemřel příliš brzy a příliš mladý.

Děda zuřil a obviňoval mou mámu, že tátu přespříliš zaměstnávala, že se jí pořád něco nelíbilo a srdce mého táty to nevydrželo. Kdoví, proč se to stalo?
Je to nejspíše jedno, po smrti táty jsme z Itálie odešli. Máma tam nedokázala dále žít. Ještě před odchodem se pohádala s dědečkem, nevím co přesně si řekli, každopádně děda na mě přepsal podíl táty a máma nedostala nic.

Jako dítě jsem moc nechápal, jak rodina v Itálii funguje a jako dospělý jsem se od všeho rád distancoval. Ale babička mi naznačovala, že táta s dědou po pracovní stránce nesouhlasil, dost nahlas bojoval o prosazení svého názoru a neustále se s dědečkem hádali, ale jen kvůli práci.

Jinak si můj táta svého tatínka vážil a projevoval mu respekt. Prostě klasická italská rodina. Můj otec také bojoval o svou pozici s druhou vzdálenější větví rodiny, která po válce vyklidila pole naší rodině, ale pak se zase hlasitě hlásili o své práva.

Pamatuji si, jak přijeli z jihu Itálie jednou o prázdninách za dědečkem na jeho narozeniny a já měl pocit, že jsem se právě setkal s mafií. Popravdě jsem nebyl daleko od pravdy. Tato větev se začala živit jiným obchodem, ale otec si s nimi skvěle poradil a pokud vím, už do podniku vůbec nezasahují. Ale zřejmě stále hrozí, že by si mohli nárokovat své vedení.

Jdu ven na terasu s pivem a cigaretami. Pohodlně se natáhnu na ratanový gauč a kouřím.

„Tys toho ještě nenechal?" Ptá se mě přísně máma.

Zvednu se, „nechal mami a zase začal. Nějak musím ventilovat stres."

To mámu neuklidní, káravě se na mě dívá. „Maxime, tady nemáš přece žádný stres, nekuř, nechceš přece dopadnout jako tatínek?" Oči se jí zalijí slzami, otáčí se ke mně zády a jde zpět do domu.

Cigaretu típám a krabičku se zapalovačem schovávám v kapse saka, které mám přehozené přes opěradlo gauče.

Máma se vrací se dvěma talíři. Udělala rajskou s haluškami. Políbím ji na tvář a poděkuji jí. Přesně ví, co mám rád. Sedíme a tiše jíme. Sem tam na mámu mrknu, ale tváří se jako by nic a v klidu jí. Dojím, složím příbor a ještě jednou děkuji za báječnou večeři. Máma se jen usmívá, bere mi talíř a jde dovnitř.
Po chvilce vychází s hrníčky s kávou. Postaví je na stůl a spustí.

„Předpokládala jsem, že se se slečnou Romanovou znovu potkáš, tím jsi mě nepřekvapil. Ale Maxime, začíná to být vážné. Volal mi také tvůj dědeček. Výslovně zakázal jakýkoliv kontakt mezi tebou a jí. Musela jsem mu slíbit, že udělám všechno proto, abych dalšímu setkání zabránila." Dívá se na mě a já cítím jak rudnu, jak mi srdce pumpuje jako splašené.

„A dost!" Řeknu až příliš nahlas, vidím, jak sebou máma trhne. „Nenechám si diktovat, koho smím vídat a koho ne. Stejně tak se nenechám natlačit do toho, abych převzal po Livii firmu. Je to moje poslední slovo, matko. Mám toho až takhle," sáhnu si rukou nad hlavu, „a vydírat se tedy rozhodně nenechám!"

Máma jen klidně sedí, nehne brvou. „Nikdo ti nevyhrožuje Maxime, tobě ne. Pochop to už konečně. Ona je ta, která tady překáží. Dokud byla od naší rodiny v dostatečné vzdálenosti, nikomu nevadila, ale vaše potkávání je za hranicí tolerance naší rodiny. Ať se ti to líbí nebo ne, pořád tam patříme, jsi Marino a zůstaneš jím. Neseš určitou zodpovědnost, to by sis měl uvědomit. A jak tě znám, Maxime, jistě by sis vyčítal, kdyby se slečně Romanové něco stalo." Matka si mě zkoumavě měří.

Neovládnu se. „Kurva, už to nesnesu, jak jsem pořád pod drobnohledem, jak se mi všichni serou do života. Vrátím jim všechny peníze z tátova podílu a bude to. Nechci s nimi mít nic společného. Nejsem přece jediný Marino! Co Marcel, Antonio, Matteo? Bratranci jsou přece taky schopní se ujmout vedení, nebo ne?" Zuřím, cítím jak mi stéká pot po zádech.

Máma se začíná mračit. „Maxi, zlato tohle přece nepomůže, o peníze tady vůbec nejde. Tvůj tatínek měl největší podíl a protože po mnoho let stál v čele jeho otec má tato úloha připadnout tobě. Nechtějí se s tebou přetahovat, tvá role je jasně daná."

Bouchnu do stolu. „Ne, nikdy ,nikdy slyšíš? Nevrátím se do Itálie a nebudu jejich loutka." Řvu, vezmu si sako a odcházím. Ve dveřích se ještě otočím, „děkuji za večeři."

Projdu domem a zahradou. Sednu do auta a odjíždím. Na plyn šlapu až moc, řítím se úzkými cestami směrem do Brna.

Po necelé hodině se uklidním. Strašně mě vytočili opět. Nechápu, jak to pořád může takto fungovat. Třeba tady v Čechách je to úplně jiné. Syn si chce vybudovat něco svého a nikdo mu na to neřekne ani popel. Ještě jsou na něho pyšní. A já? Doprdele.

Dojíždím před hotel. Maximus resort, vlastním tady podíl a mám zde vyhrazené apartmá, kdykoliv sem můžu přijet. Do pokoje jdu přímo, ani se nestavím na recepci.

Jen co za sebou zavřu dveře, volám Kláře. Holka, se kterou si občas vyjdu, dnes nemůžu zůstat sám. Naštěstí má čas. Kolem deváté může být u mě.

Jdu na terasu, kde je malá vířivka, sednu si do křesla a vytahuji cigarety.
Přemýšlím o slovech matky a dojde mi, že je to všechno směřováno spíše na Doru než na mě. Musím na ni dát pozor, nesmí se jí nic stát.

Ozve se zaklepání. Jdu otevřít. Za dveřmi stojí Klára, vysoká bruneta se silikonovým poprsím, není přehnaně nalíčená, ale oblečení má jako nějaká šlapka. Chytnu ji za ruku a vtáhnu dovnitř.

Nezmůže se na slovo natož na odpor, tvrdě ji přitisknu na zeď, líbám jí a strhávám z ní oblečení. Vnikám do ní rovnou ve stoje.

Svou naštvanost si ventiluju sexem. Dneska jsem nasraný hodně, chytám Kláru za pas a zvedám ji ze země, ochotně mě obejme nohama.

Hodím s ní o postel a otočím si ji zády k sobě, nemůžu se jí dívat do obličeje. Šukám ji tvrdě, ruku mám na jejich ústech, aby nekřičela. Přece jen je to tady nóbl hnízdečko lásky a na takové řádění to není přizpůsobené.

Jakmile dosáhnu orgasmu, nechávám ji ležet na posteli a jdu na terasu do vířivky. Pořád ještě ve mně všechno vře.

Klára po chvilce přichází za mnou zabalená v ručníku. Stojí nade mnou.
„Maxime, to se mi vůbec nelíbilo, co to do tebe vjelo?" Říká hlasem ve kterém už slyším slzy.

Otočím se na ni, má po celé tváři rozmazanou řasenku i rtěnku.
Zastydím se, asi ji to vážně bolelo, sakra!

„Promiň Kláro, promiň. Omlouvám se ti. Nechtěl jsem to takhle. Pojď prosím ke mně."

Klára shodí ručník a jde pomalu ke mně do vířivky. Když usedne, podívá se na mě.

„Víš, já ti věřím, ale jestli se tohle bude opakovat, už s tebou spát nebudu. Chápu, že jsi asi nasraný, ale já za to přece nemůžu, ne?" Po tváři jí tečou slzy.

Beru ji za ruku. „Klárko, mě to moc mrzí, vážně a slibuji, že se to už nikdy nebude opakovat. Promiň." Přitáhnu si ji k sobě a hladím ji po paži, začínám ji líbat a poznám, že mi odpustila. Jemně jí přejíždím po nahém těle až jsem si jistý, že je připravena.

Opatrně do ní vnikám a nechám ji, ať si určuje rychlost a hloubku. Snažím se jí dotýkat co nejjemněji jak jen dovedu.

Sleduji ji při vyvrcholení, svíjí se na mě a tiskne mě k sobě. Začíná mě líbat a bere mě za ruku, jdeme dovnitř, tam přede mě klekne a vezme ho do pusy. Držím se, abych jí nechytl za hlavu, nechci na ni být zase hrubý. Na pomoc svým ústům bere i ruku a to mi pomůže, při orgasmu ji chytnu za hlavu a přidržím si ji u sebe. Nezdá se, že by protestovala.

Postaví se proti mě a pohladí mě po tváři.

„Dneska už tady nezůstanu, Maxime, zavolej si raději nějakou profesionálku, která se o tebe postará. Já na tohle nemám." Bere si oblečení a odchází.
Zůstávám stát nahý uprostřed místnosti. Co se to ze mě kurva stalo? Prvně Claire, teď i Klára, nebýval jsem nikdy až tak hrubý k holkám.

Jdu do sprchy, pak si beru tepláky a tílko a jdu do posilovny. Teď večer je prázdná, nasadím si rukavice a boxuji. Čím dál zuřivěji buším do pytle. Bolí mě ruce , ale více mě bolí duše. Chce se mi řvát.

Najednou jako by uvnitř mě něco prasklo, cítím, jak se mi zalévají oči slzami, padnu na kolena a nahlas vzlykám. Konečně cítím úlevu. Sundávám rukavice a stírám si hřbety rukou slzy z obličeje.

Zvednu se a jdu zpátky do pokoje. Tam vlezu do sprchy a pak rovnou do postele. Usínám téměř hned.