Dora 7

DORA
Vzpomenu si na Toma, dnes se snad uvidíme. A svět je zase o něco krásnější. Do práce dojdu tak akorát, ale nemám pořád nic na sebe na ten zpropadený veletrh. Do konce pracovní doby mi zbývá čas a tak serfuju po internetu a hledám to pravé na sebe. Ale nic moc nenacházím. Asi ještě zajedu po práci do shoppingu a byl by v tom čert abych něco na sebe nenašla.

Pak mě to trkne. No jasně, Hana. Hned jí taky vytáčím.

„Hani, sluníčko, co děláš dneska odpoledne? Nutně potřebuji něco na sebe a vůbec nevím, co by to mělo být. Nešla bys se mnou?" říkám do telefonu.

„Ok, kočko, vyzvednu tě v práci, za 20 minut, ju? Pa zatím."

Super, tak aspoň odpoledne by mohlo být příjemné.

S Hanou si nejprve zajdeme na něco dobrého do cukrárny a tam ji prvně vylíčím co se stalo s Tomem. Moc nadšeně nevypadá, ale přeje mi štěstí. A pak ji vyklopím, co se stalo v bance a hlavně po cestě z ní. Zůstává ohromeně zírat.
„To ti řeknu, kdo by to byl řekl, že? A to si jako myslel, že ti dá třeba mega a očistí si svědomí? Debil, jsem si to říkala hned, jak jsem ho viděla. A ty si ho nepamatuješ od Viktora ze školy? Takového kluka asi nešlo přehlédnout už tehdy, ne?" Ptá se zvědavě.

Právě tohle mi taky vrtá hlavou celou dobu. Sice jsem nechodila na zápasy, ale občas jsem s bráchou šla na pivko a nebo do kina s celou partou. To bych si Maxima všimla, a taky si nevybavuji, že by se o někom takového jména zmiňoval. Je to celé nějaké divné.

„Každopádně, jak jsem z něho byla na větvi, tak teď už ho nechci ani vidět. Je to zmetek a vlastně nevím, jestli mu to mám věřit. Třeba v té nehodě měl přece jen prsty a tak chce nějak odčinit co udělal?" Nahlas přemýšlím.

„Tak tys z něho byla na větvi, no nepovídej, že ses nepochlubila. Ale ta tvá teorie mi připadá trošku za vlasy přitažená. Nemyslíš?" Kroutí hlavou Hana.

„Asi máš pravdu, ale vezmi si, on je z bohaté italské rodiny, z velmi bohaté a po té nehodě se vzdal veškerého zisku z firmy v Itálii a odešel natrvalo do Čech. Není to divné?" Oponuji jí.

„Hmmm, nevím. Ale jak tak sleduji hezky sis ho prolustrovala. Řekla bych jen jedno. Nech minulost spát, zlato." Uzavře to Hana.

V tomhle má pravdu, jen se budu zbytečně znovu trápit něčím, co nemůžu změnit.
Procházíme obchody a asi v devátém konečně narazíme na kostýmek, který je nejen krásný, ale taky mi dokonale padne. A mně při placení spadne brada. Čtyři litry, tak to jsem fakt nečekala. Sakra, to se mi dneska opravdu daří.

Hana mě zaveze domů, loučíme se před domem, když v tom přijede Tom.

Láska, mává na mě už z auta. Usmívám se a dnešní den házím za hlavu. Počkám až Hana odjede, mávám jí a pak jdu za Tomem, který zatím zaparkoval opodál.

„Ahoj lásko," vlepí mi pusu a rukou podebere můj zadek abych byla blíže k němu. Nádherně voní a oči mu svítí. Jo, tak tohle přesně dneska potřebuji. Chlapa, který mě miluje. V objetí jdeme po schodech ke mně domů. Opět totiž nejede výtah.

V každém patře se objímáme a líbáme. Připadám si jako v nebi. Téměř se mi povede zapomenout na snědého Itala.

Doma chystám rychlou a lehkou večeři, podle postavy si Tom začal hlídat i jídelníček. Každopádně mu to sluší a vypadá krásně. Salát smíchám se zakysanou smetanou, přihodím pár kostiček sýru a večeře je hotová. Z lednice vyndám víno a připravím skleničky.

„Tome, pojď se najíst," volám na něj, ještě něco dodělává v obýváku do práce.
„Běžím," ozývá se z obýváku. Rozesměje mě to, ani nevím proč. Je to taková pohoda a přijde mi to naprosto běžné, jako bychom tohle dělali každý večer.
U večeře si povídáme o práci a dojde řeč i na veletrh, už zítra musím odjet.
„Bude se mi tam tak stýskat." Fňukám jak malá holka.

„Mně taky Dori, ale je to jen na tři dny. To je v pohodě. Navíc ty tam budeš pořád v centru dění, tak ti to uteče, že si ani nevšimneš." Usmívá se na mě Tom. Vypadá, že to myslí upřímně.

„Asi máš pravdu, ale víš, co teprve se sžíváme a já hned mizím, to mě štve," kňourám.

„Jo, to je život, taky mě čeká příští měsíc cesta do Londýna. Jen to nebude na tři dny, ale nejméně na tři týdny." Hladí mě po ruce.

„Cože? Ne, vážně tam musíš? Blbá otázka, jasně, že musíš a taky ti to moc přeji." Přiťukávám si s Tomem vínem.

„V kolik ráno vyrážíš?" Zeptá se.

„ Mám tam být na 8:00, asi dvě hodiny cesty, takže nějak před šestou abych vyjela, ať nestresuji, že je někde kolona nebo něco takového, ať mám rezervu." Odpovídám mu.

„Tak to máme spoustu času." Tom mě pohladí po tváři a přitáhne se ke mně. Jeho polibek je naléhavý a dychtivý.

Vzpomenu si na Maxima a na jeho surové chycení ruky. S ním by byl sex asi hodně divoký. Zaženu rychle myšlenky na něj a věnuji se naplno Tomovi.

A protože mám lehce špatné svědomí z těch myšlenek o Maximovi, zatáhnu Toma do sprchy, kde ho jemně namydlím a pusou ho přivedu k prvnímu orgasmu tohoto večera.

Z koupelny se přesouváme rovnou do ložnice, kde se Tomáš zase svými ústy věnuje mně. Nedá mu to mnoho práce, vyvrcholím snadno a hlasitě, protože orální sex miluji ze všeho nejvíc.

Tom je již opět ve formě. Tře mi něžně prsa a prsty do mě vniká, prohnu se jako luk, stále nemám dost. Nohama si jej chytnu a směruji do sebe.

Milujeme se pomalu a něžně, díváme se vzájemně do očí a já necítím nic jiného než jeho lásku. Rozkoší zavřu oči a pod víčky vidím Maxima s rozepnutou košilí a zamyšlenou tváří. Sakra, jen tak se ho nezbavím.

Ráno potichu vyklouznu z postele abych Tomáše neprobudila.

Nachystám si věci, kafe si uvařím do termohrnku a na papír načmárám jen tři slova. Líbám tě, Dora. Tiše stojím u pootevřených dveří do ložnice a koukám na spícího Toma. Můj chlap, spokojeně spící v mé posteli. Dokonalý milenec, krásný, mužný a silný chlap, který se po projevení lásky, snad ještě zdokonalil. Sex s ním byl vždycky skvělý, ale teď je to nějak ještě lepší a hlubší a stačilo tak málo, vyznat si lásku.

Z myšlenkových pochodů se rychle probírám do reality. Vyjedu pozdě.
Popadám kufr, tašku a brašnu s notebookem a tiše za sebou zavírám.
Do Brna to jde hladce, navigace mě nezklame a dovede přímo před halu, kde máme mít stánek. Beru s sebou jen noťas a kabelku a jdu dovnitř.

B46, B46, B46 to je označení našeho stánku, pořád si ho v duchu říkám a dívám se na cedulky, které visí na každém z nich. Projdu skoro celou halu, až předposlední řada uprostřed je ta pravá.

U stánku postávají naši obchoďáci. Lukáš, Marek a Libor. Usmívají se na mě a celkem vřele mě vítají. „Dorko, ahoj, jsi tu načas a vypadáš super. To se u nás bude dělat fronta." Uznale si mě prohlíží.

„No jen aby." Zapochybuji.

Na kuráž si s kluky dáváme malého panáka, říkáme si, jak by to mělo všechno probíhat a za pár minut je to tady jako v úle. Všude plno lidí.

Stojím jak socha, v ruce letáčky naší firmy a americký úsměv na rtech. Kdo projde kolem, tomu vrážím leták do ruky. Prozatím každý se zastaví a zírá na mě a pak se jde podívat do našeho stánku.

Kluci jsou nadšení. Hned první dopoledne máme tolik kontaktů jako minulý rok za celý veletrh. No, nevím jestli je to pravda, protože vloni jsem se o nic takového vůbec nezajímala, ale proč jim nevěřit, že jo?

V čase oběda se vydávám hledat restauraci. Najdu ji nahoře a je naprosto plná. Tak jen tak stojím vzadu a koukám, jestli by se nenašlo jedno místo, když tu mi padne pohled na zády otočeného muže u baru. Vysoký, tmavovlasý, dokonalá postava a dokonalé oblečení. Maxim.

To snad není možné. Tolik náhod najednou? Moje reakce jsou bohužel příliš pomalé. Maxim se už otočil a našel můj pohled. Dívá se přes celou restauraci přímo mně do očí.

Cítím, jak se mi zvedají chloupky, které ani nemám. Ten chlap má v sobě něco, neumím to ani popsat. Přimrazil mě k místu. Během chviličky je u mě.

„Doro, to mi řekněte, je to náhoda?" Udiveně se ptá.

„Na to samé se můžu zeptat já vás." Vzdorně zvedám bradu a otáčím se na podpatku.

Maxim ani nehlesne. Cítím jeho pohled v zádech, ale nejde za mnou.

Docela mě přešel hlad. Dojdu k našemu stánku a Libora požádám o kafe a panáka. Kafe tady máme spoustu, naše firma totiž prodává kávovary. Libor na mě zkoumavě hledí, ale neříká nic, udělá presso a nalije panáka, dokonce o dost většího než ráno.

„Děkuji." Kopnu panáka do sebe a kávu jen tak usrkávám. Hlavu mám opět plnou Maxima. Ten člověk je najednou všude, kde jsem já. Je to náhoda?

Dumám, jestli poznal, že bych s ním nejradši zalezla někde na hotel do postele, ale zřejmě asi poznal. Ten impulz, který mnou projel při jeho doteku projel i jím. Je to jasná přitažlivost, jsme jak dva magnety.

Ale sakra, já ho nechci, jako člověk je mi až skoro odporný, ale jako chlap, jako samec. Ach jo, ojela bych ho dřív, než by se stačil svléknout.

Vycítím na sobě něčí pohled. Zvednu oči a kdo jiný? Maxim.

„To jste mi neřekla, že jste tady pracovně a navíc, že vyrábíte kávovary? To je ale už neskutečná náhoda. Moje rodina je po staletí nejlepšími dovozci kávy v Itálii." Pobaveně si prohlíží náš letáček.

Zírám na něho a nějak nemám slov. Tohle už je vážně trošku moc. Kafe? To vážně? Mám strach byť jen koutkem oka na něj pohlédnout.

Něco se tady děje a já nemám páru co, ale vůbec, ale vůbec se mi to nelíbí.
„Doro, prosím dovolte mi pozvat vás dnes večer na večeři." Jeho hlas je opět naléhavý.

V duchu si odfrknu, to určitě, abys mi zase něco bulíkoval a pak mě dostal ještě do postele. Nahlas však k vlastnímu překvapení říkám.

„Proč ne? Jsem tady sama, tak aspoň budu mít při večeři společnost."

„Vyzvednu vás v osm, bydlíte v Oree Voronez?" Ptá se.

Sakra a jak tohle může vědět? Co vím, tak v tomhle hotelu naše firma ještě ubytována nebyla.

„Ok, v osm před hotelem." Na důkaz toho, že pro teď už mu nemám co říct se otáčím a jdu umýt hrnek od kafe.

Odpoledne už probíhá v klidu, ale moje myšlenky se stále stáčí k večeru. Co ode mě pořád může chtít? Mám to na něj hned vytáhnout, že mám svou verzi, jak se vše stalo a že si myslím, že do nehody je zapletený víc než přiznává?

Ale i Hana mi řekla, že to zní ujetě. Jsem na sebe pěkně naštvaná. Po dvou letech mám doma chlapa, který mě má rád, kterého jsem tak chtěla a já jen vytáhnu paty, hned si domlouvám rande. Jenže už se stalo a přece nebudu takový zbabělec abych ho nechala stát před hotelem. A zítra co? Hodila bych se marod, aby mě nenašel ani u stánku? Blbost.

Jsem tak ráda, že jsem si s sebou vzala i jedny hezké šaty, kdybych si vyrazila s kluky na disko jsem si doma říkala. Jo disko, na to můžeš zapomenout, máš muže, nepotřebuješ nikoho lovit a nakrucovat se někde.

Tomáš, taky určitě nesedí celý víkend doma. Je pátek, vyrazí si s přáteli na drink. Tak já si zajdu na večeři. Vždyť o nic nejde. Sama sebe přesvědčuji, že nedělám nic špatného.

V hotelu se rychle osprchuji, umyji vlasy a vysuším je fénem. Pak se lehce nalíčím a vlasy stáhnu do drdolu. Oblékám si černé krajkové prádlo a na ně černé krajkové šaty na ramínka. Hmm, myslím, že vypadám dobře.

Obouvám lodičky na nejvyšším podpatku, který vlastním, ale stejně budu aspoň o půl hlavy menší než Maxim. Mrknu na hodinky a zjišťuji, že je nejvyšší čas vyrazit. Ještě se ostříknu oblíbeným parfémem a jdu k výtahům.

Dole v hale jsem přesně v osm.
U dveří stojí on. Ruce založené na prsou, jednou rukou si přejíždí přes vousy, nohy rozkročené, oblek opět dokonalý, dnes celý v černém.

Cítím tak silnou touhu, že mám pocit, že exploduji. Všímám si pohledů žen, které Maxima obchází. Každá na něj civí. Aby taky ne. Vypadá skvostně, co si budu nalhávat. Vlasy upravené gelem mírně sčesané dozadu. A ty oči. Jak může mít někdo tak modré oči? Vždyť je to proti přírodě.

Když jsem v půlce haly, otočí se ke mě čelem. Pohledem mě sjíždí od hlavy k patě a zase zpátky. Mám co dělat abych tenhle pohled ustála a neflákla sebou o podlahu. Ruce se mi třesou a jsou celé zpocené. Vsadím se, že jsem zase rudá jak rak.

Otevře mi skleněné dveře a políbí mě letmo do vlasů. Cože? To mělo být co? Udiveně k němu zvedám oči.

„Krásko, dnes večer jsi jen moje." Říká tiše, zastřeným hlasem.

Pffff to určitě. Blbeček, co si o sobě vlastně myslí? Jemně mě chytí za paži jako při cestě do kavárny a vede mě k autu.

„Myslela jsem, že se najíme někde tady poblíž." Koktám nervózně.

„Dovolil jsem si nechat připravit večeři u mě." To už mě tlačí do sedadla auta. Vzpínám se.

„Ale o tom nebyla řeč. Nikam nejedu, chci někde tady do restaurace." Snažím se vylézt ze sedačky, ale je tak nízko a v těch zatracených botách nemůžu chytit pevný bod.

Maxim zabouchne dveře a mně se zhoupne žaludek. To jsem v prdeli, jestli se rozhodl mě zlikvidovat, tak nic neudělám. Ale proč by vlastně chtěl? Co mě to pořád napadá? Takové ptákoviny!

Maxim už sedí za volantem. Až teď mi dochází, že tohle není obyčejné auto, dveře se otevíraly nahoru a sedím sakra nízko, mrknu na volant a na něm vidím znak trojzubce. Usilovně uvažuji co to ksakru je za značku. A mám to, je to Maserati. Pane jo, tak tohle auto muselo stát balík.

„Máte ráda rychlé auta, Doro?" Ptá se lehce nakloněný ke mně.

Musím si odkašlat, takhle nervózní jsem snad ještě nikdy nebyla.

„Jak se to vezme." Odpovídám neurčitě, protože se bojím, že mi bude chtít ukázat naplno sílu tohoto auta.

Nastartuje a jen ten zvuk mě doslova přimrazí k sedačce. Bože, měla jsem si vzít kinedryl. Cesta je rychlá, ale příjemná, hudba hraje dostatečně nahlas na to, abychom si nemuseli povídat. Občas mrknu na Maxima, je zcela ponořený do řízení. Volant drží oběma rukama a sleduje cestu před sebou. Zahlédnu číslo na tachometru a mám pocit, že se mi zastaví srdce. Začínalo to dvojkou. Panebože na nebesích. Asi dám na modlení, jestli tohle přežiji.

Cesta trvá přes půl hodiny, ale s tou rychlostí, jakou jsme jeli, vůbec nedokážu odhadnout, kde to vlastně jsme.

Zastavujeme, před námi je nízká hranatá a podlouhlá budova, vidím jen velkou garáž a úzké okna vedle. Nějak mi to nesedí. Vrata se otevřou a my vjedeme do garáže, tam vystoupíme a Maxim mi galantně podává ruku.

„Vítejte u mě doma, Doro."

Rozhlížím se a jsem víc a víc zmatená, zatím nevidím nic než garáž. Maxim mě dovede ke dveřím, které zcela splývají se zdí, po otevření se objeví jedny schody dolů, a druhé kratší taky dolů, ale doleva. Nasměruje mě na ty delší.

„Tudy do jídelny, ty druhé vedou do ložnice, na to je ještě čas." Usměje se na mě.

A já lapám po dechu a do prdele, kam jsem to vlezla? Jeli jsme snad kilometry lesem, po cestě nebyly žádné domy, zastávky autobusu prostě nic a teď jsme tady na samotě, sami dva a on vede řeči o ložnici? Snažím se na sobě nedat znát své zděšení a jdu poslušně za ním.

Jídelna je velká, moderně a minimalisticky zařízená, prosklené stěny otevírají výhled na zahradu. Nebo spíše louku olemovanou lesem. U lesa vidím srnky. Tak tomuhle místu se říká, že tady dávají lišky dobrou noc. Na zahradě je jen pár venkovních světel a navíc ještě tlumených, v rohu před terasou je bazén. Jo hošánek má opravdu hodně peněz a upřímně i hodně dobrý vkus.

Dům je to úžasný, až teď mi dochází jeho rozlehlost a to, že stavba je celá umístěná ve svahu. Takže nevítaný host, který by tady zabloudil by od cesty viděl jen nic neříkající bungalov s garáží. Sednu si k baru, Maxim mi podává pití.

„Vodka a tonik pro dámu." Ví i tohle, jak?

„Děkuji." Beru si od něj skleničku.

Bojím se navrhnout tykání, protože mi přijde pak snazší sklouznout k řečem o sexu a tak. Ale zase chci z něj dostat, co nejvíce informací a pokud to bude na přátelské rovině, mohl by se víc uvolnit a rozpovídat se. Chvíli zvažuji, zda do toho jít. Celou dobu se na mě Maxim upřeně dívá. Jeho pohled mě rozechvívá nejen vnitřně ale i fyzicky.

„Je vám zima?" Přiskočí ke mě a kolem ramen mi dává své sako. Voní tak, že mám pocit, že se na něho rovnou vrhnu.

„Rozdělám oheň." Otočí se a odchází někde do strany za stěnu, takže ho pak už nevidím.

Ale poprvé jsem měla možnost vidět jeho zadek, jdou na mě mdloby. Ten člověk snad není ani z masa a kostí. Je jako vytištěný z 3D tiskárny, vše naprosto dokonalé. Maxim je během minutky zpátky, pustil i hudbu, ale jen tiše, aby nás nerušila v hovoru.

„Můžeme ke stolu?" Podává mi ruku, zase ten dotek, nevím jak dlouho vydržím elektrické zásahy jeho těla.

„Samozřejmě, jistě." Nejistě jej chytnu a usměji se.

Další schody, noha se mi na třetím zvrtne a podlomí se mi kolena. Maxim bleskově reaguje a chytne mě do náručí. Naše obličeje jsou tak blízko, že jej vidím rozmazaně, netoužím v tuto chvíli po ničem jiném než po polibku. Poznám na něm, že ho ta blízkost taky vyvedla z míry. Drží mě, ale ani se nehne. Odkašlu si a odtáhnu tvář dál od té jeho.

„Omlouvám se, nové boty, ještě jsem v nich nikde pořádně nebyla." Rozpačitě se usmívám. Maxim si taky odkašle.

„Ty schody jsou moc strmé a navíc hladké, architektovi jsem to několikrát vyčítal."

„Aha, takže moje nehoda není první?" Ptám se.

„Vlastně ne." Znovu mě rentgenuje očima. Chtěla jsem dodat jak jinak, tady vám každá podlehne, co? Ale raději to polykám. Sedneme si ke stolu a zničehonic se objeví žena s talíři. Nechápavě na ni civím. To Maxima rozesměje.

„Nebojte, Marta nám jen naservíruje jídlo a pití a sklidí ze stolu, pak odjíždí domů." Ne, že by mě tohle zrovna uklidnilo. Lehce přikývnu.

Na večeři je panenka s hříbky a grilovanou zeleninou. Kdybych byla vegetariánka moc se nenajím, ale mám takový pocit, že i tohle si Maxim nějak zjistil.

Po jídle nám Marta rozlije víno a sklidí ze stolu. Za pár minut již slyším nastartovat auto. Tak to byla rychlost, jsme sami. U jídla jsme toho moc nenamluvili, provrtával mě pohledem jako by jím chtěl ze mě dostat vše na co si myslím.

„Můžeme se přesunout vedle ke krbu, je to tam pohodlnější." Vstane a mně opět pohled ulpí na jeho dokonalém těle. Musím se ovládat a taky nevypít moc vína, jinak za své činy neručím.

U krbu je nízká pohovka do které zapadnu a mám pocit jako by mě objímala.

„Vidím ve vašich očích spoustu otázek, tak se ptejte, Doro." Pobídne mě.

Vzdychnu a podívám se na něj zpříma. „Prosím Maxime, mohli bychom si začít tykat?" Navrhnu mu. Rychle zamrká, tak tohle nečekal.

„Ano, jistě, pokud je to vaše přání Doro?" Odpovídá mi lehce nejistým tónem.

„Ano, je." Hlesnu.

„Tak tedy, já jsem Maxim." Nakloní se ke mně, přivírám oči a čekám polibek svého života. Dech se mi zkracuje, srdce chce vyskočit z hrudi.

A nic, Maxim se jen lehounce dotkne rty mé tváře jako poprvé před klubem. Co jsem taky čekala?
„Maxime, prosím, můžeš mi teď říct, proč jsme tady u tebe a ne někde na večeři v restauraci?" Ptám se na první věc, která mi vrtá hlavou.

Usměje se. „Jednoduché, myslím, že máš přítele a nebyl jsem si jistý, jestli bys byla ráda někde na veřejnosti se mnou. Protože většinou jsou tam i novináři, zvlášť na mezinárodním veletrhu. Tak jsem usoudil, že bude příjemnější pro nás oba, najíst se v klidu mého domu." Odpovídá mi s lehkým úsměvem na tváři.

„Tak to mě nenapadlo, přiznávám." Pípnu a cítím se tak trapně, jako nějaká buranka z vesnice. To mě taky mohlo napadnout, že když je v Brně taková událost, budou všude novináři.

„Dobře, tak já se tedy začnu ptát." Řeknu.

„Do toho ." Pobízí mě, dá si nohu přes nohu, rozepne si košili do půl hrudi a upije vína, u toho mě nepřestává pozorovat.

„Prosím tě, musím se zeptat jak to, že o mně tolik víš?"

Zasměje se. „Tvoje kamarádka Hana, si začala s mým přítelem Danielem, je docela sdílná a tak bych mohl s klidem říct, že o tobě vím asi vážně vše. Včetně tvé periody." Pobavený úsměv mu zůstává na tváři.

Zato já rudnu vzteky a ponížením. Já tu Hanu zabiju. Kráva jedna, taky vyslepičí všechno, sakra!

„To jsem nevěděla, že Daniel je tvůj přítel." Říkám s lehce povytaženým obočím.

„Zdá se, že o mně toho moc nevíš." Zase ten jeho arogantní úsměv. Na přesdržku.

„Já nemám ve zvyku lustrovat lidi se kterými jsem se jen někde náhodně potkala." Vracím mu s úsměvem.

„Ok, nechci, aby se náš příjemný rozhovor zvrtl do hádky. Prosím, pokud máš něco na srdci řekni to hned, jestli tě něčím štvu, nebo jsem něco udělal."

Pobízí mě s pokývnutím hlavy.

To neměl dělat, takové gesto na mě působí jako červený hadr na býka.

„Ok, tak na rovinu. Pro mě jsi jen zasraný bohatý parchant, který si myslí, že může všechno. Balí holky na drahé auta a luxusní barák, ale ve skoro pětatřiceti žije pořád sám. Proč asi? Protože takoví jako ty, umí milovat jen sebe a svý peníze." Fuj, jak jsem to řekla, tak se mi ulevilo, ale při pohledu na Maxima jsem dostala strach.

„Hezký, " začal mi tleskat. „Věděl jsem celou dobu, že to v sobě máš. Tu energii žen z Itálie, tu vášeň a ohnivost. Doro, vážně mě začínáš hodně zajímat." Vstane a se sklenicí přejde k oknu, kde už byla černočerná tma, jen bazén lehce modře svítí.

„Nechceš se vykoupat? Smýt ze sebe tu křivdu, kterou si nosíš?" Navrhne mi.

„Prosím, jakou křivdu? O čem to sakra mluvíš?" Nevěřím vlastním uším.

„Ale no tak, myslím, že teď už opravdu můžeme mluvit na rovinu."

Otočí se ke mně, sklenici položí na stolek a přistoupí až těsně k mým nohám, kde podřepne a jeho obličej je najednou na úrovni toho mého.

Tak mě to zase vykolejí až jsem vzteklá sama na sebe. Co si ten chlap vlastně myslí? Že mě má přečtenou, že mi umí číst myšlenky, nebo co? V tichosti si zuřím uvnitř sebe.

„Dorinko, neříkal jsem ti tak úplně celou pravdu. Já věděl, že Viktor má sestru, sice jsem tě nikdy neviděl, ale našel jsem si tě hned, jak tě propustili z nemocnice a protože jsem se cítil za tu nehodu zčásti odpovědný snažil jsem se ti pomáhat. Samozřejmě tak, abys ty o tom nevěděla. Byt, kde bydlíš jsem usmlouval s makléřem, nikdy by ti ho za takovou cenu nedal, práci jsi našla u prodejce kávovarů, mojí firmě. Chtěl jsem tě popostrčit výše, ale ty jsi všechny moje snahy smetla.

Tom, tak ten mi dal asi nejvíc práce. Věděl jsem, že jsi do něho zamilovaná. A on kurevník, pořád šukal někde jinde. Měl jsem ho dost, chtěl jsem, aby ti zmizel ze života jednou provždy a tak jsem ho poslal na dva měsíce k sobě do firmy do Londýna. Jenže on místo, aby si užíval, tak si uvědomil, že mu chybíš. Ok, řekl jsem si, že vlastně je to jen dobře. Od začátku jsem chtěl jen abys byla šťastná a s ním bys zřejmě byla.

Jenže, když jsme se potkali v tom klubu a věř mi, že to byla opravdu náhoda.
Od toho našeho doteku a krátkého hovoru jsem cítil, že tě chci pro sebe. Že ty jsi ta, která udělá šťastného mě. Pak jsem už nevěděl co dělat. Chtěl jsem ti být nablízku, ale nechtěl jsem abys poznala, že v těch setkáních hraji nějakou roli. Tak jsme se náhodou potkali v bance, kde to moc nedopadlo. Tak jsem musel přijet tady.

Doro, věř mi, já ti nechci ublížit a rozhodně ti nechci kazit život. Jen chci abys mi dala šanci. Pokud mi teď řekneš, že miluješ Toma, tak oukej, nějak se to budu snažit zvládnout, ale neručím moc za své city.

Cítíš to snad taky to napětí, které je mezi námi, ta vášeň, která vždy zaplní celý prostor kolem nás. Jak vždy, když jsme spolu najednou přestane existovat celý svět." Mluví tím svým hlubokým hlasem, mezi obočím se mu objevuje výrazná vráska a mně se chce brečet.

Protože celý můj samostatný život byla vlastně jen hra. Nic nebylo doopravdy, ničeho jsem nedosáhla sama. Vše mi řídil on. Cítím se jako loutka, kterou najednou opustil její loutko vodič a já nevím co dělat, protože veškeré mé dosavadní kroky řídil on. Chce se mi řvát a brečet a bít ho a líbat a sakra krucinál.
„Doro, jsi v pořádku? Celá jsi zbledla. Já, nechtěl jsem ti ublížit, to mi musíš věřit." Starostlivě na mě kouká a už ke mně natahuje ruku, ucuknu od něj.

„Ne, nesahej na mě!" Řvu jak největší hysterka. „Odvez mě zpátky, hned!"

Maxim se postaví, ale dál se ani nehne, jeho oči ztvrdnou a ztmavnou.

Tak teď jsem ublížila já jemu. Nechtěla jsem, ale copak si se mnou může někdo takhle hnusně hrát? Je tohle normální? A teď mi něco dojde.

„Maxime, ty jsi zabil moji rodinu, že?" Zeptám se tiše, slzy na krajíčku.

„Cože, jak jsi na to přišla? Samozřejmě, že ne." Uraženě kroutí hlavou.

„Neříkej mi, že bys to všechno dělal, pokud bys na tom neměl nějaký podíl, to ti prostě nevěřím." Oponuji mu.

„Byl bych moc rád kdybys mi věřila. Říkám ti pravdu. Neměl jsem v plánu ti takto zasáhnout do života, neměl jsem v plánu se do tebe zamilovat. Nechtěl jsem ti zkřížit cestu, ale náhodou se to stalo a je to tak.

Nevím co s tím, měla jsi pravdu, doteď jsem žádnou doopravdy nemiloval. Na žádné mi nikdy nezáleželo. Jen na tobě, ale jinak než je to teď. Teď bych pro tebe klidně i zemřel. To zní jako strašné klišé.

Ale je to vážně tak." Krčí rameny a vidím, že jeho ruce se třesou.

Pane jo, on asi fakt nekecá. Ale co po mě může chtít? Abych mu poděkovala a skočila mu do náruče a nechala se odnést do ložnice? A co pak? Budeme spolu šťastní až do smrti? Život přece není pohádka. Takhle to doopravdy nekončívá. A stále mám pocit, že přede mnou něco tají, něco, co by zničilo jakoukoliv naději abych s ním opravdu byla.

„Maxime, prosím odvez mě zpět do hotelu. Já s tebou nechci zůstat. Všechno musím vstřebat. Momentálně jsem na tebe tak nasraná, že bych ti jednu vrazila a nejradši šla zpátky pěšky. Ale vím, že je to blbost a tak tě prosím, odvez mě zpět."

Dá si ruce do kapes a pomalu jde zpátky k oknu.

„Je tady krásně, že? Ten klid a příroda, stromy a zvěř. Mám to tady moc rád a přál bych si, aby sis to tady zamilovala i ty." Odmlčí se a já nevím, co na to říct a tak mlčím. Maxim taky.

Pak tiše řekne.
„Protože je to asi moje poslední příležitost, jak tě získat, musím ji využít. Nezlob se za to na mě." Otočí se ke mně a dívá se mi přímo do očí.

„Doro, chtěl bych abychom se od teď pravidelně vídali. Klidně tady v soukromí u mě, nebo kdekoliv budeš chtít, ale musíš mi slíbit, že to bude pravidelně tak, jak určím."

Nestačím se divit, cože? „To jako vážně a když ne, tak co? Co? Maxime, nejsem tvoje loutka i když si to možná myslíš. Jsem žena, mám city a svůj soukromý život a svou hrdost a a a a a." Došly mi slova, slzy se mi koulejí po tvářích. Ponižuje mě takovým stylem, že moje ego je zakopané tak pět metrů pod podlahou. Je vůbec možné, aby byl na světě sebestřednější chlap než on?

„Dobře, tak otevírám další láhev." Pomalu odchází do jídelny.

„To ne," vyskočím a jdu za ním, chytám ho za ruku a bum zase je to tam, jako úder blesku. To snad není možné, jak?

„Maxime, nevím, co si od schůzek slibuješ, ale musíš pochopit, že lidi se nedají jen tak ovládat to prostě nejde." Nereaguje a jde dál do kuchyně.
„Dobře, dobře budu se s tebou scházet, jen mě už prosím odvez. Prosím."
Zastaví se, otočí na mě a v jeho očích se zalesknou slzy, nebo se mi to jen zdá, protože ty moje už slzami přetekly?

„Děkuji ti Doro. Děkuji. Vezmu si sako a můžeme jet." Tváří mu projede spokojený úsměv.

Uf, tak fajn aspoň dneska se odtud dostanu. Jenže co se stane dál? Jak často bude chtít ty schůzky, co ode mě bude chtít? Nechápu čeho chce dosáhnout?
Místo abych po večeru s ním měla konečně jasno, mám v hlavě větší zmatek než kdy dřív. O minulosti jsem se nedozvěděla vůbec nic. Zato mi otevřel oči, co vše se v mém životě nestalo jen tak. Kde všude zatahal za nitky a to mi dozajista neřekl všechno. Cítím se podvedená, jako bych svůj život ani nežila já. Jako bych byla nějaká herečka a dělala jen to, co je ve scénáři.

Cestou zpátky do hotelu mlčíme. Před hotelem se ke mně nakloní, vezme můj obličej do svých rukou a dívá se mi zblízka do očí. A Bože ano, já to tam vidím. Lásku, ne takovou jako u Toma, ale hlubokou, bolavou, opravdovou.

Znovu mi začínají po tvářích téct slzy, svými rty je slíbá. Je to to nejerotičtější, co jsem kdy zažila. Pak mě políbí na čelo. Zvedá se a jde mi otevřít dveře.

Galantně mi podá ruku, kterou bez výhrad přijímám a vystupuji z auta. Když proti sobě stojíme, mám chuť ho obejmout, ale neudělám to. Je to hajzl a ať to všechno třeba myslel dobře, pořádně mi ublížil. Takového člověka přece nemůžu objímat ani litovat nebo něco.

„Dobrou noc, Maxime. Děkuji za večeři." Loučím se s ním.

„Dobrou noc Doro, zítra se uvidíme." Usmál se.

Nedal mi šanci cokoliv říct, otočil se a průchodem odešel pryč.

Otevřela jsem si dveře a padla rovnou na postel. Takový šílený den.

Nejhorší je, že se nemám ani komu svěřit. Ta prolhaná Hana určitě ví, že ten její Daniel, se kterým je povážlivě dlouho, je kamarád od Maxima. Museli se přece zdravit u východu z klubu.

Mrcha, prý nedala jsem mu tvoje číslo, ale rovnou vyslepičila menstruační kalendář. A taky každý sex a každý detail a všechno, co mám ráda a co nesnáším. Bože, to ji nebylo divné, že se jí na mě Daniel tak vyptával?

Rozpustím si vlasy a svléknu se, je kolem půlnoci, zítra bude dlouhý den. Jdu do vany. Mobil si beru s sebou. Přejetím prstu ho otevřu a vidím zprávu.
Od Toma.

„Lásko myslím na tebe, líbá Tomy."

Nic víc? Jsem trošku zklamaná, ale co bych taky čekala? Vždyť jsme se téměř dva roky jen náhodně setkávali, někdy jsme se neviděli i pár měsíců a najednou by mu mělo vadit, když mě jeden den neuvidí?

Mobil znovu zapípá. Neznámé číslo. Otevřu zprávu.

„Doro, děkuji ti za jeden z nejkrásnějších a zároveň nejbolestivějších večerů v mém životě. Hezké sny, zítra na shledanou. Maxim."

Budu muset něco udělat. Neujednali jsme žádnou četnost těch schůzek, délku, prostě nic. Co když si mě bude chtít nárokovat takto každý den? Ach jo, pracuji v jeho firmě. Sakra jak to, že o tom vůbec nic nevím? Jo jasně, vždyť to tam psali, že to předal ředitelům a akcionářům a on je jen koordinátorem a asi hlavním akcionářem.

Jsem totálně v pasti. V háji je, že mě tak hrozně přitahuje. Kdyby ne, bylo by to všechno tak snadné. Dala bych výpověď, prodala byt a začala žít konečně svůj život. Ale co dělat teď?

Tomovi evidentně moc nescházím, ani nevolal jen taková krátká zpráva. Kdoví co doma dělá? Ale zajímá mě to vůbec? Vždyť jsem se při dnešním večeru s Maximem přesvědčila, že Toma milovat nemůžu. Že moje srdce začíná tlouct jen pro Maxima.

Včerejší večer mi přijde tak vzdálený, jako by se to stalo před několika lety a ne teprve včera. Jak se může život z ničeho nic takhle otočit? Jak jeden člověk může za jeden večer rozmetat vše v co jsem věřila? Maxim, ten parchant. Sexy parchant. Jsem v prdeli.

No co, už moje babička říkávala: Ráno moudřejší večera. Utřu se a jdu do postele. Ani na jednu zprávu neodpovím. Potřebuji čas si všechno pořádně promyslet. Už nechci být taková husa, kterou buď jeden podvádí nebo druhý vodí za ručičku a sleduje každý můj krok. To ne pánové.