Dora 10 Maxim

Ráno mě budí telefon, kdo to takhle brzo může být? Sahám po nočním stolku, ale telefon nenahmatám, pomalu otevírám oči a sedám si, mobil je na stole. Protřu si oči, telefon stále vyzvání, zvednu se a jdu k němu. Když ho chytnu do ruky ztichne.

Podívám se, kdo tak otravuje. Livie. Ach jo, vzdychnu si a jdu na záchod. Jen za sebou zavřu, telefon začne znovu vyzvánět.

„Do prdele!" Kleju, ale kašlu na ni.

Vyčistím si zuby a dám rychlou sprchu. Při utírání mě vyruší klepání na dveře. Ručník si dávám kolem boků a jdu otevřít. Stačí jen škvírka a Livie už do ní strká ruku a rozráží dveře.

„Maxime," začne a rozhlíží se přitom po pokoji i terase a mrkne taky do otevřené koupelny.

„Tak aspoň, že tu nemáš žádnou děvku." Vyplivne.

„Co tady k čertu děláš?" Ptám se naštvaně, nejradši bych ji chytil a vyhodil za dveře.

„Varovala jsem tě. A protože jako vždycky neposloucháš, dokonce mi típneš telefon, tak si s tebou musím promluvit osobně, abych to tady mohla dát do pořádku. Dokonce i matka si na tebe stěžovala. Maxime, Maxime mluvit sprostě u nás doma před mámou? Ses už dočista pomátl?" Při řeči si sedá ke stolu a bere do rukou kus papírku na který mi včera dívčina napsala své telefonní číslo, ne že bych jí někdy chtěl zavolat, ale stejně mě to zase vytočí.

Moje soukromí mi poslední dobou narušuje tolik lidí, že stačí maličko a vylítnu. Vytrhávám lístek Livii z ruky, krčím ho a házím do koše pod stolem.

„Do prdele Livie dej už pokoj. Fakt nemám náladu se hádat hned po ránu. Jsem hladový a nevyspalý."

Livie se rozesměje, „Bráško, nemáš celou noc šukat a byl bys vyspalý, snídani jsem ti objednala, za chvilku by měla dorazit, jestli nevadí najím se s tebou." Dává si nohu přes nohu a otevře telefon, chvíli do něj zírá a pak na mě zvedne pohled.

Podívám se jí do očí a mimoděk se otřesu, jde z nich mrazivý chlad.

„Začínáš nám dělat starosti, Maxime. A když říkám nám, myslím nejen dědu a babičku, ale taky našeho strejdu a bratrance. Jak víš žiju v Itálii už deset let a všichni se ke mě chovají hezky. Až poslední dobou je to takové všelijaké, nepovedlo se mi pár transakcí a poslala jsem a tutti i diavoli pár odběratelů no a to se dědovi nelíbilo, mám jednat s úctou i s těmi největšími kretény. Taky se jim nelíbí, že jsem v kontaktu s Lucou." Protočí oči a já v ní opět vidím tu malou holku, jak se vzteká, když nedostane pokaždé to, co si usmyslí.

Chyběl ji otec, který by ji poslal do patřičných mezí, matka je sice tvrdá, ale výchovu Livie dost podcenila.

„Livie, víš, že tím svým chováním neničíš život jen sobě, ale taky ho komplikuješ mě? Kdybys pracovala jak máš, nikdy by nikoho ani nenapadlo mě chtít dosadit na tvé místo. Posrala si to. A nemysli si jsem na tebe nasraný, navíc nechápu, jak získáváš informace o Doře?"

Livie se směje. „Tak vidím, co tě nejvíce sere, že nevíš moje zdroje. Bratříčku už bys mohl vědět, že já se k informacím, které mě zajímají dostanu vždycky." Úlisně se na mě usmívá.

Teď mi dojde její poslední věta, kterou jsem málem přehlédl.

„S Lucou? Jak jsi s ním v kontaktu? Je to ten, kdo myslím?" Teď už cítím, že dlouho nevydržím a vybuchnu.

„Ano, je to ten Luca, má zajímavou nabídku, káva už tak netáhne jako kdysi, dovoz si zprostředkovávají sami koneční spotřebitelé. Tak by se Luca do firmy mohl zapojit, dokonce už jsem od něj dostala nabídku a jednám s ním o podmínkách. Nejsem zase tak pitomá abych dědovi předložila něco nedořešeného."

Zatmí se mi před očima. Skočím na ni a chytnu ji za bradu.

„Livie, zbláznila ses? Zaplést se s mafií? Do jejich kšeftů zatáhnout celý podnik? Kurva, kurva, tak už je to jasné, proč tě chtějí odstranit. Hovno, nějaké zpackané transakce. Tohle je ten důvod!" Vidím, jak Livie červená, z očí ji metají blesky, ale stisk nepovolím.

„Hned to dáš do pořádku, rozumíš? Lucu pošleš do prdele ihned!" Pouštím ji zrovna ve chvíli, kdy se ozve zaklepání na dveře.

„Dále!" Zařvu. Dveře se pomalu otevřou a vjede do nich vozíček s jídlem a pitím.

„Omlouvám se pane, vaše snídaně." Slečna má oči navrch hlavy, vozík postrčí ke stolu a rychle mizí. Livie se drží za čelisti.

Popadnu ze stolu cigarety a jdu na terasu. Tam se postavím a zapálím si. Nechápu, jak může být moje sestra tak hloupá. Zaplést se s takovými lidmi. Ohrozit nejen dobrou pověst firmy, ale také ohrozit životy všech členů rodiny. Teď už mi to konečně celé dává smysl, taky přede mnou nemuseli hrát takovou habaďůru a mohli říct to narovinu, jak to je.

Dveře za mnou se otevřou.

„Maxime, jenže my jim to dlužíme. Kdo myslíš, že odstranil mého otce? Myslíš, že by se k tomu ponížil děda, nebo strejda, nebo kdokoliv z rodiny ve Florencii? Ne, byla to právě rodina Lucy, kdo se o to postaral. Poslední příměří písemně podepsal tvůj otec s Lucovým. Jenže ten je teď taky mrtvý a příměří tak přestalo platit. Není jiná cesta, Luca není jako jeho otec, nedá se uplatit. Chce to na co má nárok." Livie mluví tiše, ale rozhodně.

Kriste pane, tak to už se nedivím, že to v rodině takhle vře. Do prdele.

Típám nedopalek do popelníku. „Pojď, jdeme se najíst."

Jemně ji zatlačím do zad, jde se mnou a mlčí. Sedám si ke stolu a z konvice nám naliju kávu. Livie si sedá naproti mě a mlčí, jen si mě prohlíží. Nemám jí co říct. Nějak mi došly slova, vůbec nerozumím tomu, že mi tohle neřekla matka.

A co sakra čekají ode mě? Že přijedu, převezmu firmu a s Lucou se dohodnu zase na nějaké smlouvě nebo příměří? Podle toho, co říká Livie to nebude tak snadné, pokud můj otec příměří vybojoval jen penězi, tak to jsme v háji.

Nabírám si na talíř šunku, sýr a rajčata a pomalu začínám jíst. Hlavou se mi ženou všelijaké myšlenky. Co sakra přede mnou tají? Proč se sestra jako první zajímá o Doru a o našem mafiánském příbuzném mi řekne jen tak mimochodem?

Livie si odkašle. „Maxime prosím tě, přestaň se zajímat o tu malou štětku, všechno se tím jen zhorší, věř mi."

Odložím příbor, „do hajzlu můžeš mi už konečně říct, proč je Dora pro vás tak důležitá? Neměli byste se všichni víc zaměřit na Lucu?" Cítím, jak zase rudnu vzteky.

„Právě proto, Maxime. Luca neví, že někdo z rodiny Romanových přežil. Ona je problém, jakmile by se začala v nehodě vrtat, mohla by se dopátrat pravdy. Víš co v dnešní době už mafie nemá podplacené úplně všechny, zvlášť, kdyby to začala řešit v Čechách. Pokud se s ní budeš vídat, dozví se o ní a nastane peklo.

Půjdou po ní a potom možná i po mě. Zatím platí moje dohoda s Lucou, ale víš jak to s nimi je, věřit jim nemůžeš." Livie vypadá, že každou chvíli omdlí.

Už to začínám chápat, nejde ani tak o Doru jako o ni samotnou. Bojí se, že Luca svou dohodu poruší, aby získal moc. Lucova rodina měla za úkol vymazat celou větev rodiny Romanových. A to neudělali.

Je to zamotané tak, že se v tom sám ztrácím.

Otře si ústa ubrouskem a lokne si trošku kávy. „Jdu na pokoj si na chvíli lehnout, moc jsem toho nenaspala." Zvedá se k odchodu.

Zůstávám sedět. Tohle všechno mění situaci.

Celé dopoledne přemýšlím, jak dál. Nemůžu se Dory vzdát, prostě nemůžu. Klidně se postavím proti všem, vím, že mě budou mít za blázna, ale co, ať mají. Teď už jen Doru opravdu získat. Protože zatím bojuji za něco, co jsem si jen vysnil.

Oblékám se do bílé košile s proužkem a modrého obleku a jedu na výstaviště. Co rozhodně nečekám je, že mě sestra bude sledovat. Dostihne mě naštěstí kus od Dořina stanoviště. Řve na mě jak smyslů zbavená. Chytám ji za ruku a snažím se ji uklidnit, snažím se mluvit tiše, ale jsem tak rozzuřený, že mi to nejde.

Zrovna, když s Livií pořádně škubnu, vycítím něčí pohled v zádech. Otočím se a vidím Doru, s hrůzou v očích nás sleduje. Do prdele, to mi ještě scházelo, aby ji Livie viděla a Dora ji. Livie se samozřejmě nedá jen tak usměrnit. Nezapomene mě oslovit tak, aby Dora zjistila, že jsme příbuzní.

Všechno se to pomalu začíná hroutit. Obě odešly, každá na jednu stranu, já zůstávám stát. V hlavě mám takový zmatek. Rozdýchám se a jdu za Dorou. Vidím její vystrašené oči. Posral jsem to, teď se mě ještě bude bát. Snažím se co nejvíce uklidnit a tvářit se bezstarostně.

Beru Doru za paži a vedu ji ven k autu.

Jedeme do vzdálenější restaurace, kde snad budeme mít klid. Sleduju, jak je taky Dora napružená a nemám daleko k tomu se na všechno vykašlat, sebrat se a odejít. Jenže na to ji moc miluji. Konečně si to přiznám. Ano, miluji ji. Není to jen chtíč. O to je to pro mě těžší, navíc řešit problémy na všech frontách je zřejmě nad moje síly.

Z posledních sil vyloudím úsměv a jsem tak šťastný, že aspoň souhlasí s mým plánem se potkávat každý týden aspoň na jeden den. Vlastně nevím, co si od toho nyní slibuji. Ale aspoň, když jsem s ní trošku zapomínám na to, co se mi asi nevyhne a to řešení situace v Itálii.

Po návratu na výstaviště se s ní domlouvám na večer, vidím jak je překvapená a taky naštvaná, ale já s ní dneska musím být co nejvíc. Musím zjistit, jestli to nedělám zbytečně. Rychle ji políbím do vlasů a odcházím, aby nemohla dál protestovat.

Aspoň, že přesně vím, kam s ní pojedu. Volám hospodyni a nechávám nachystat piknikový koš a nějaké silnější víno a taky ručníky. Doufám, že dneska to přijde, toužím po ní tak, že se to skoro nedá vydržet.

Jedu za matkou, musím jí říct o Livii a o tom co se děje. Tuším, že o všem ví, ale přece jen chci s ní mluvit. Když dojíždím k domu, vidím u něj zaparkované auto. Projdu brankou a všimnu si, že auto je z půjčovny. Do háje, zase mě předběhla.

Bez zaklepání jdu dovnitř. Projdu dům až dojdu na terasu, kde máma sedí u vína s Livií. Jsou zabrané do hovoru, ani si nevšimly, že jsem přišel.

„Hezké odpoledne."

Obě sebou trhnou. Máma se zvedne a obejme mě.

„Maxime, říkala jsem si, že se tady objevíš. Tak dlouho jsme se takhle nesešli. Mám takovou radost." Máma se usmívá a líbá na tvář.

„Bohužel mami tvou radost nesdílím. Přijel jsem, abychom to mohli společně nějak dořešit. Předpokládám, že od sestry už vše víš. Nebo možná víš všechno už dlouho, jen ses mi zapomněla zmínit." Musím si do ní rýpnout, protože mě štve, jak se mnou jednají.

„Ale zlato, prosím tě, posaď se, dáš si s námi skleničku na shledání? Neboj, tohle víno má jen málo alkoholu." Nechávám si nalít skleničku. Přiťukneme si.

Cítím se jak na divadle, Livie se na mě uměle usmívá, vidím na ni, jak by mi nejradši vyškrábala oči, ale před mámou se drží. Přetvařování jí jde. Jenom já už toho mám dost.

„Tak co uděláme s Lucou? Přišly jste na něco?"

Matka se mě snaží uklidnit.

„Maxi, vím, že jsi hodně naštvaný na sestru, ale pochop její situaci, je to žena, zranitelná žena, má strach o svůj život a myslela to dobře. Chtěla přece uchovat příměří."

Zatmí se mi před očima, já snad špatně slyším.

„To myslíš jako vážně? Ty bys v klidu do firmy pustila mafii a vozila z Brazílie nebo odněkud jinud drogy v kávě? Jo matko? To nemůžeš myslet vážně." Řvu, přestávám se ovládat.

Máma mi položí ruku na paži.

„Zlato, klid, takto nic nevyřešíš, vždyť to sám víš. Měli bychom si promluvit o našich možnostech. Myslím, že Livie má už nějaký náznak plánu."

Beru sklenici a na ex ji vypiju, bodl by mi panák, ale nemůžu si ho dát, pokud chci ještě zpátky do Brna za Dorou. Máchnu rukou.

„Prosím, tak mluv Livie." Taky se napije a spustí.

„Podle mě je základ držet Doru od nás co nejdál. Potom bych pozvala Lucu a sešla se s ním nejen já, ale taky děda a strejda možná i některý z jeho synů by u toho mohl být a zkusili bychom mu třeba nabídnout podíl, nabídnout mu nějaké naše odběratele, aby si rozjel dovoz na vlastní pěst."

Začínám se smát.

„Tak vidím, že jsi nad tím vlastně ani moc nepřemýšlela, co?"

Vyskočí ze židle. „Jak nepřemýšlela? Já nad tím přemýšlím každý den už asi měsíc."

Mávnu jen rukou.

„Tak by to chtělo zapojit i mozek. Prvně s ním jednáš na takové úrovni, že mu dovolíš něco vozit přes nás a pak mu nabídneš jen část firmy a nějaké odběratele, kteří ho ani nezajímají, navíc zřejmě nemá ani vybavení ani prostory pro rozjezd podnikání? Myslíš, že po tom všem by na tohle přistoupil? Nebuď naivní. No nic, nechám vás tady, pokud vás něco napadne, dejte mi vědět." Mámě dám pusu a jdu.

Nejvyšší čas na to vyjet, abych se stihl převléknout a dojet k Doře na čas.

Jízda autem mě naštěstí dokonale uklidní. Možná taky vědomí, že snad Livie s mámou konečně začnou logicky uvažovat nad celou tou záležitostí.

V osm jsem v hale a Dora nikde, tak já se ženu, jedu stovku kilometrů a stíhám to načas a ona sedí v hotelu a není schopná dodržet přesný čas? Jsem zase vzteklý. Nevydržím stát u dveří, jdu k výtahům. Jeden zrovna jede dolů, jsem rozhodnutý vyjet si k jejímu pokoji. Už jen představa, že by mi možná mohla otevřít polonahá mě vzruší.

Jenže z výtahu vystoupí ona. Zarazí se, když mě vidí. Neudržím se a vyčtu jí, že má zpoždění. Odsekává mi vzpurně. Nemám na to dnes už náladu a tak mlčím a jdu za ní k autu. Chci nějak odlehčit atmosféru a tak se jí začínám vyptávat na muže. Vidím, jak se u toho červená a jak jsou jí mé otázky nepříjemné. Doufám, že je to tím, že se jí líbím.

Doufám, že ji moje místo ohromí a tajně doufám, že bych se s ní konečně mohl milovat. Z místa vypadá nadšená, postel ji ale znervóznila. Nechá si nalít víno a jak předpokládám stoupne ji do hlavy. Začínám věřit, že můj plán se podaří uskutečnit, že se bude chtít vykoupat, aby vystřízlivěla. Jenže Dora místo koupání chce vodu na pití.

Vysvětlím ji, že v kopci je studánka. Vydává se tam a já ji sleduji, mám trošku strach, aby se neskoulela až dolů, ale zvládá to, až na jedno zaškobrtnutí, dobře.

Jdu zpátky na postel. Přemýšlím, co dál. Cítím, jak zase stoupá moje nervozita, to už je Dora zpátky a stojí v zpovzdálí, z jejich očí čtu nic jiného než chtíč.

Jenže já se musím uklidnit, milování, když jsem takhle rozhozený by nedopadlo nejlíp. Vytahuji cigaretu, zapálím si a nabídnu i jí. Vidím, jak křiví tvář. Do hajzlu. Nekuřačka nebo spíš odnaučená kuřačka. Lehám si a kouřím, uklidnit se potřebuji. Pak mě něco napadne. Jsou tady čisté ručníky, mám tady mýdlo i zubní pastu s kartáčkem na zuby. Koupání přece jen bude. Díky za cigára.

Jdeme k vodě. Svlékám se pomalu před ní, srdce mi buší tak, že ho snad musí slyšet i ona. Svleču se celý a skáču do vody. Ještěže není úplně teplá, mám naději, že mi penis přece jen slehne.

Když se vynořím, stojí pořád na břehu, lákám ji do vody a ona se opravdu nechá přemluvit.

Cítím se jako lev v kleci. Tak rád bych po ní skočil a vím, že to nemůžu udělat. Aspoň se snažím se jí pořádně ukázat, doufám, že její chtíč bude lehce silnější než ten můj, nebo její sebeovládání slabší než to moje.

Vidím na ni vzrušení, ale žádná akce z její strany a tak vylézám ven, beru ručník a roztáhnu jeden i pro ni. Vidím, jak znejistěla. Tak rád bych se zasmál, ale musím udržet kamennou tvář. Vylézá z vody moc rychle, neodhadne kluzké podloží a padá.

Konečně si ji můžu prohlédnout. Má krásné prsa, oblejší boky a lehounce bříško, když ji zvedám je nádherně měkká a poddajná. Přitisknu ji k sobě. Mám pocit, že jí ho tam musím okamžitě dát jinak se zblázním.

Velmi mě potěší, když si všimnu, jak rychle a přerývavě dýchá, tuším, že je na tom úplně stejně jako já. Podám ji konečně ručník a nechám ji v klidu obléct.

Jakmile se vyškrábeme nahoru je tma, vezmu košík i ručníky a dávám je do auta, Dora nastoupí a já otočím auto a šlápnu na plyn. Můj chtíč je k nevydržení. A tak jedu rychle a s hudbou nahlas. Už jen její hlas by mě vzrušoval.

Před hotelem ji jen položím ruku na nahé stehno a domluvím si s ní poslední oběd zítra. Beze slova vystoupí, já nejsem schopný z auta vylézt, všimla by si mé erekce. Jen zabouchne dveře, prudce se rozjedu.

Dnes už se nepokouším sbalit žádnou holku, ani si zavolat společnost. V pokoji se převlékám a jdu do posilovny. Vybít ze sebe celý dnešní den to je to, co potřebuji.

Úplně zpocený a vyčerpaný se vracím na pokoj. Na terase sedí Livie. Kurva. Dneska už nechci. Pomalu jdu k ní. Zvedne hlavu a já hned poznám, že brečela. To mě zarazí, Livie jen tak nebrečí.

„Maxime, na nic jsme nepřišly, prosím budu potřebovat tvou pomoc. Moc tě o to prosím. Ne pro sebe, ale pro babičku a dědu a taky pro Doru." To je zlý sen.

„Kurva!" Zařvu a jdu dovnitř, zavírám a zamykám dveře od terasy. Dneska už nic řešit nebudu.

Jdu do sprchy. Když vyjdu, je Livie naštěstí pryč. Beru si počítač a jdu zpátky na terasu, otevírám poštu a pročítám ji a postupně taky odpovídám. Samé pracovní věci.

Když zavřu email, všimnu si v bulváru své fotky. Ještě toho trochu, úplně jsem na toho fotografa zapomněl. Kliknu na článek, je tam Karolína a pak série fotek s Dorou. Kurva, to se nemělo dostat ven. Jsem na sebe tak nasraný, že znovu sahám po cigaretě.

Teď jsem ji opravdu ohrozil. A přitom jsem věděl, že nějaké fotky vznikly a mohl jsem to zarazit. Jenže jsem na to zapomněl kvůli Livii. Teď už je pozdě něco řešit. Kdoví jak dlouho ty fotky na internetu visí. Čekám, že mi Dora bude volat nebo mi napíše. Ale nic.

Pak mi něco dojde. Pokud tohle uvidí Tomáš, může se s Dorou rozejít. Zná moc dobře moji pověst, neuvěří jí, že se mnou nic neměla. Aspoň malé vítězství. Vstávám a nalévám si ještě velkého panáka. Ulehám s pocitem, že zítra to bude ještě horší.