Znásilněnej kamion

1.
Děložní prdel

Rád sleduji černé děti, jak kadí. Je zvláštní, když z té černé prdelky vyleze něco sice taky tmavého, ale přesto světlejšího. Byl by z toho skvělý obraz. Nu a tyto děti mám zavřené na korbě svého kamionu…
  Zase na trasu, daleko vod lidí, tady se mužu projevit v plný síle! Voni je naložej na srbskejch hranicích a dovez je do Německa v pořádku. Hovno! Za Bělehradem mám skladiště, kde schovávám dvakrát tucet černo-hnědejch. Už se těšim, až protáhnu nový zboží. Nasrat a vysrat, mužem jít na věc!
  „Vodkad' si!“ řikám jednomu z nich.
  „Z Čadu, more.“
  „Ne, vole! Vodkad' si a deme na to… A když seš z Čadu, čaď!“
  A takto to chodí již léta. Jak jest možné, že mi to prochází? Protože nikdo nepozná, když v Německu někdo chybí! Nacisti z Německa nepoznají rozdíl mezi černouškem Bimbem a černouškem Kombem. Kdo ano? Takže z toho profituji…
  A prodávám je na noc i jinejm maníkům:
  „Pocem, Bimbo! Tady novej strejda Dimitrij by měl chuť. Tak nasaď smutnej kukuč a tvař se, že se ti to nelíbí. A nedělej vlny, jako bys nebyl zvyklej! Už tě mám pěkně roztáhlýho, dyť hovna z tebe padaj při chůzi! Tak, přesně! Ještě slzička musí ukápnout, ať mu má z čeho stát.“
  To by tak chtěli, tyhle pasivní rasisti. Zabydlet Evropu touhle špínou. Já vlastně sloužim jako mesiáš. Ulevuju Evropě vod tohohle chaosu a kolonizace. Měli by mi dát medaili a metál! Jednak těm černejm projevuju víc lásky než voni, druhak sou díky mně užitečný. Vždyť kolik kamioňáků takhle upustí semeno a potom to nemusej zdepkařený narvat někam do svodidel?
  White lives matter the most.

2.
Poševní hovno

Jednou se stalo, že strýček Dimitrij, můj nejvěrnější zákazník, se do malého černouška Bimba a do jeho prehemeroidní prdelky zamiloval a chtěl mi ho ze skladu ukrást. Jenže já mám nastavené kamery. Před vchodem i uvnitř. A tak jsem vlétl do skladu ve chvíli, kdy se Dimitrij snažil černouška uspat rohypnolem a svázat.
  Vedle skladu jsem měl malou garáž. Tam jsem Dimitrije na týden umístil. Živil jsem ho a dával mu naději, říkal jsem, že ho propustím. Aby se mi nezabil. Nu a děti ve skladu jsem pět dní nekrmil. Plán byl předhodit Dimitrije mým malým zaměstnancům. A tak jsem taky učinil.
  „Što děláš?!“ strachoval se, když jsem ho nahého do skladu vedl. Napadlo mě, jestli nebude nikomu chybět, ale byl to ukrajinský řidič kamionu, co byl na děti a navíc běloch, takže zřejmě ne.
  Otevřel jsem vrata, obnaženého ho chlapcům předhodil, zavřel a sledoval dění na kameře. Ta hladová hovada! Prokousli mu krční tepnu, načež propukl sexuální čarokras. Jejich dětské penísky se mísí s krví, tvoříce tapestrii… Kurva, co mi zbejvá, tahám vocas a jedem!
  Honim, mezitim, co mu špatně vokousanejma nehtama rozříznuli břich a začeli se ládovat střevama. Mňam, do píči, bílá civilizace je jediná pokračování hodná! Jediný uměj prcat kluky a cejtit se dobře.
  Dimitrij nejdřív řval, ale život z něho postupně prcal… teda prchal. Postupem času už jenom skuhral vyřvanejma hlasivkama.
  Udělal sem se. Sakra! Co teď? Zkoušim nahánět povadlý kládě, ale beze známky života. Sem hotovej. Ještě se trochu hejbal, než mu vyrvali páteř z těla a šťastný, že se nažrali, se s ní plácali po prdelích.
  Vyhonil sem sice jenom jednou, ale aspoň sem ty svý votroky nakrmil. Nemusim řešit nákupy v zasranym Kauflandu, kam choděj nakupovat cikáni a důchodci, co smrděj po chcankách. Kaufland, z lásky k Česku. To tak, vy kundy náckovský! Akorát vám de vo Sudety. Dycky vám šlo jenom vo ně. Kampfland.
  Z Dimitrije nezbylo nic než kaše krve a prvotního ejakulátu, hajzl zasranej si to zasloužil, proces dokonanej. Takhle mi lozit do kšeftu, zabouchnout se do vopičáka! Proces dokonanej. Zpátky do klecí! Mám konečně způsob řešení migrační krize. Zpátky do klecí!
  Co čekám, že se s tímto mým přivýdělkem bude díti dále? Nevím, počkám si a uvidím. Dokud budou černí, bude sex, budou peníze.

3.
Umučení 'n' slova

Prdelka. Krásná. Čerstvě ochmýřená. Kolik lidí se už napálilo, když uviděli krásnou řiťku? Já jsem jeden nich. A když je těch prdelek několik pohromadě, nemám šanci je uhlídat. Jedna krásná prdelka odvede pozornost a šup, druhá kuje pikle.
  Nejdominantnější ze všech mých negrátek byl Bimbo. Už od začátku. A aniž bych cokoli zpozoroval, vytvořil proti mně odboj. Ostatní donutil poslouchat a přiměl je, aby šli za ním, za jeho slovy a názory. Samozřejmě nevěděl, že jsem si všeho začal postupně všímat přes kameru. Mohl jsem zasáhnout dříve, ale ta jeho dominance mě vzrušovala. Nejednou jsem si udělal dobře, když s ostatními plánoval plán útěku:
  „Morové, až přinde pan, vrhneme se na nějo a hutečem!“
  Byl to celkem primitivní plán, ale od negroidní rasy, která disponuje znatelně nejnižší inteligencí ze všech ras, více čekat nelze. Na to jsou i studie, které všichni tihle globalisté a intelektuálové přehlížejí. Záměrně. Protože neziskové organizace neplatí za pravdu, ale za hraný nerasismus. Proč hraný? Bez rasismu by neměli co jíst a tak ho uměle vytvářejí. Tak kdo je tady ta kurva? Já nebo vy? Prospěchářské přetvářky!
  Každopádně byla potřeba zastavit Bimbovo řádění. Věděl jsem hned, že ho budu muset rituálně utratit, ale ještě párkrát jsem si to nad ním chtěl udělat.
  Jelikož byl jeho plán jasný, sehnal jsem si bouchačku. A tím myslím pistoli. Otevřel jsem vrata a kluci se postavili. Mysleli, že je jdu nakrmit. Užuž se ke mně rozebíhali, když jsem vytáhl zbraň. Tím myslím pistoli.
  „Bimbo? Ke mně!“
  Prohrál ještě předtím, než začal soupeřit. A věděl to. Byl chytrý, bude ho škoda. Sklopil hlavu a šel ke mně. Pohladil jsem ho po vláskách, protože jsem se ho chtěl ještě jednou dotknout. Až tak mne vzrušoval. Zároveň jsem ho ale potřeboval před popravou ponížit, aby ostatní věděli, co se stane, když bude v mém skladu někdo dělat bordel!
  Stáhnul sem si kalhoty, vysral se na zem a přinutil ho to sežrat. V půlce hovna se poblil, ale poslušně ho sněd. V těch blitkách byla mrkev, vždycky je v blitkách mrkev. A to sem je žádnou mrkví nekrmil! Docela mě to vzrušilo. Chtěl sem, aby mi ho tou držkou vod sraček a zvratek vykouřil, ale to by trvalo zbytečně dlouho. Vzkaz musel bejt stručnej a rychlej.
  Před popravou sem ho ještě přinutil mi vočistit prdel. Jeho jazyk se dlouze táhnul mezi mejma půlkama, až mi z toho nabíhal čurák. Tim bylo jeho ponížení kompletní a mohli sme přejít k činu.
  „Tak, klekni na kolena, ty hajzle! Co si kurva myslíš? Votevři hubu! Víš, jak chutná devítka železo, ty malá sračko? Seš připravenej zdechnout? Hovno, votoč se, dělej, řek sem! Jo, vyšpul prdel, jo, rozstřílim ti střeva na sračky!“
  Strachy si usral a podělal mi hlaveň. Brečel, brečeli i vostatní. Rána! Ještě se svíjí, druhou chytnul mezi voči, pro sichr.
  „Ty, pocem Kombo, podivej se na brášku. Hezky ouško ke mně, něco moc hezkýho ti pošeptám, tady toho zrádce máte na tejden, nic jinýho k žrádlu nedostanete, ste mi uplně u piči, chápeš!? A teď vodprejskni…“
  Po tomto extempóre jsem myslil, že už bude klid a budu moci své chtivé klienty zváti dále, aby se na klucích takříkajíc vyblbli. Ale když jsem jedné noci přivezl nový kamion s dětmi, zjistil jsem, že mezi nimi byla dívka. Kurva…

4.
Kurví žena

Ženy mají přirození od rození. S novým kamionem jsem přivezl další várku černoušků, poněvadž mi nějací mezitím pochcípali. A mezi nimi byla nepřirozeně dívka. Odporná, slizká vagina. Fuj! Proč Bůh vytvořil ženu, když si ho muži mohou vkládat do zadnic? Pro ženy by měli postavit nějaký uzavřený ostrov, a tam by po sobě mohly cákat menstruaci, nakupovat, bavit se o slevách, hodiny si telefonovat, vyrábět svetry a nosit kalhotky.
  Nicméně tato černá holčina nebyla obyčejná. Mohlo jí být tak deset maximálně, ale byla vilná jako stará nymfomanka. Měla ale smůlu, protože své kluky jsem od začátku vychovával jen k anální rozkoši. A neměli o ni zájem. Možná se jí i trochu báli, protože mezi nohama měla něco jiného a daleko smradivějšího.
  Častokráte se nabízela, jen tak si lehla doprostřed skladu, roztáhla nohy a čekala, že jí ho tam někdo vpraví. Marně. Kluci kolem ní jen chodili, občas na ni plivli a smáli se. Takže si ji v rohu musela mastit sama. Hrozně u toho křičela, hlavně v noci. Asi na sebe chtěla upozornit. Kluci po ní občas hodili ztvrdlé zbytky jídla nebo kost z Dimitrije a zkrotla.
  Často plakala. Mohl jsem ji prostě zabít, ale celkem mě to její trápení bavilo a naplňovalo. Udělali si z ní otrokyni. Musela jim prát oblečení, uklízela výkaly, močili jí do úst, aby to tolik nepáchlo na podlaze a chodila pro vodu. Aby se kluci prošli na sluníčku, nechával jsem je jednou denně dojít ke studni. To ale kluky postupem času omrzelo, protože při těchto procházkách jsem je měl spoutané na řetězu a nic než chodit nemohli. Tak mi navrhli, že kýble bude plnit a nosit ona. Nic proti tomu.
  Vrchol její chtivosti byl, když jednou u studny našla klacek a myslela, že ji nikdo nevidí. Jak byla neukojená, tak si pomalu ale jistě ten klacek narvala do sebe a mastila se takovým způsobem, že jí za chvíli po odřených stehnech tekly potůčky krve. Řvala bolestí ale i rozkoší. Po pár minutách, když už ji měla dostatečně roztáhnutou, chytila klacek jen jednou rukou a druhou si dráždila vulvu. Nevím, jestli se desetiletá holka může uspokojit, ale vypadalo to, že ano. Zpátky šla pomalým krokem a brečela. Ještě týden nemohla dát nohy k sobě a dělala si to jen na poštěváku.
  Zajímalo mě, co by na toto řekly feministky. Nemyslím na to, že tu trápím malou holku, to nikoho netrápí, stačí se podívat na Netflix. Myslím to, jak zvířecky nadržená tahle děvuška byla, jak moc prahla po penisu i přesto, že se k ní kluci chovali odporně. Feministky by určitě řekly něco ve smyslu, že byla špatně vychována v patriarchální společnosti nechutnými muži a tím pádem si myslela, že toto chování je normální a že toto se od ní očekává. Prostě by to bezduše okecaly, aby se vyhnuly faktu, že ženy jsou zbytečné a dobré jen k porodu.
  Jednoho večera to na ni zase přišlo, ale bylo to jiný, chtěla víc. Naběhla na jednoho z mejch starších kluků, servala mu kalhoty a začela si mastit frndu na jeho vochablym péru. Dobře sem ho vychoval, vokamžitě s ní mrdnul vo zem a poslal ji do píči. Neměla šanci se udělat, ještěže tak. Na chvilku se votočim, jenom abych podškrábnul nějaký lejstra a najednou vidim tu mrchu, jak si bije do hlavy dlažební kostkou, která drží dveře, když du krmit. Byla schoulená v rohu, vopuštěná, samotná ve svym amoku, kurva, tohle se nemělo stát, zasraný melodramatický kundy, rána, další, další, další! Úplně mimo sebe, řeže se do hlavy a neví vo světě, vo ničem, jediný, co chce, je to skončit. Neunesla vokovy Tantalu vodpíranýho chtíče.
Kluci sou v klidu. Klidně ji nechaj hnít.
  Poslední mrtvolnej pohled. Vypouklý voči fiksovaný na moji kameru. Takhle to končí.
Musí pryč. Du do skladu, beru ji za ruku, chci ji vodtáhnut ven do lisu na štěpky. Jenom sem ji ale chytnul a …a je večer, sám ve svym pokoji, už slyšim kroky, né, mami, prosim, né, no tak, nastav ho, to máš za tu pětku z matiky, né, aspoň dneska ne, tys zlobil, ruce v poutech a už si nasedá, trvá jí to jenom chvíli, dostávám pár facek a odchází, maminko…
  Doprdele! Musim ven! Voplachuju ksicht, ani nevim, estli už sem zpátky.
  „Hoši, je to vaše, tady máte vápno a igelit, tak se starejte, ať vám nesmrdí. Postarejte se vo tu mykoziální špínu sami. Hlavně ji nežerte!“
  Dneska si nevyhonim.

5.
Chrutí divokých prasat

Kombo mi vonemocněl! Do prdele! Neměl sem je nechat lítat po skladu na boso. Chcípá mi tady zpocenej jak prdel po mrdu. Vodhánim vod něho vostatní, ať se taky nenakazej. Preventivně sem mu prohrábnul řiť a byla vyschlá! To je zlý!
  Beru ho do garáže vedle skladu, taková karanténa. Musim pro ňáký léky, protože Kombo je můj voblíbenec. Kdyby šlo vo kohokoli jinýho, nechal bych ho zdechnout a nakrmil s nim vostatní, ale Komba ne!
  Startuju a jedu do Bělehradu. I v takovym vidlákově musí bejt lékárna. Nebo lekárna? Ze srbskýho rádia mi hrajou nacistický náborový říkanky a vovzduším se line smrad hoven. Život je fajn.
  Na ulici vidim nějakou vyšeptalou škebli:
  „Panimámo, nevite, kde bych našel lékárnu? Roznemohlo se mi negrátko,“ uhodim na ni svym venkovskym přízvukem, aby mi rozuměla.
  „Rovnou za nosem, panáčku zlatej. Dojedeš na náměstí a před sebou uvidíš růžovou neonovou neovagínu. Nedá se přehlídnout.“
  Neovagínu?! To zavání průserem. A vopravdu! Lékárna s neovagínou na mě blikala vo pár vteřin pozdějc. Tak i sem, do takový země, se dostala tahle progresivní propaganda. Se divim, že to tady někdo nezapálil. Možná sem se zmejlil. Třeba sou tady taky už dál než já. Nebo bych měl říct pozadu?
  Vcházím dovnitř a za pultem stojí přeoperovaná osobnost jakási. Vypadal jako muž, ale chtěl býti očividně ženou.
  „Můj syn má chřipku.“
  „To bude koronavirus.“
  „To pochybuji, nemocná osobo. Vy byste potřeboval léky více než kdokoli jiný.“
  Podíval se na mě uraženě. Tak Rockefelerovy instituce, které ovládají farma byznys i veškeré medicínské lobby, nechávají i tyto 'lidi' propagovat jejich lži. Vlastně by mne to nemělo překvapovat.
  „Vážený muži, nechte si tu cis-hetero normativní binaritu!“ kdákal.
  „Živočichu Frankensteinův,“ opáčím nanejvýš vlídně.
  Vzápětí tvor zbrunátněl, zbrutálněl a počal na mě neznámým jazykem chrouti kletby. Koule nezapře, to se musí nechat.
  „Co bys doporučil na tu klukovu choleru?“ dotazuji se.
  „Stejně z něho vyroste bigotní mysogin. Ale dobře. Dá se to zaléčit šambalou 1024 nebo můžu spratkovi poslat do čaje energii svaté Hildegardy. Případně by ho šlo napojit na světelný sloup v Oslovicích.“
  Tohle je tam taky učej? Rockefeler evidentně fušuje do všeho, na čem se dá vydělat. Zmrd žiďácká. Akorát vodí mediky a farmaceuty za rypák.
  „Dej mi prostě něco pro syna, nebo ti vyříznu ten velkej vohryzek, abys vypadal aspoň trochu jak ženská!“
  Najednou si týpek sundával kalhoty. Pod nima měl tanga a pod těma tangama nic! Byl tam šváb! Prcka! Hodil nohu na pult a různě ji prstama roztahoval, aby mi ukázal, že ji má. Moc kund sem v životě neviděl, takže nemůžu srovnávat, ale tahle pinda byla jiná než tý nadržený holčiny. I jiná než mý mámy. Vobě měly aspoň pysky a když si na ně šáhly, tekly z nich šlemivý sračky. Tohle bylo suchý a v podstatě jenom taková díra do těla.
  „Dobře, uznávám,“ řekl jsem, abych z něho konečně vymámil ten lék.
  Spokojený mi dal cosi s názvem Polypsishos a já mohl jet zpět. Zvláštní novinky skrývá nová doba. Nějaký přešitý mišmaš, který by zasluhoval upálit za bílého dne, tu studuje vysokou školu a může být vpuštěn mezi lid. Já zůstanu tím, kým jsem. Přirozeným.

Pohlavní binčus nelhal. Kombo se uzdravil. Negro medicabatur erat…

6.
Pelíšky strýčka Toma

Somálsko 1992. Dlouho trvající občanské nepokoje. Americká vláda chce všechno 'srovnat' a posílá do země vojáky. Američané zabíjeli můj lid, znásilňovali ty neoholené a nemyté černé klíny plné Aids. A bylo jim jedno, že se pořádně neměly čím utřít po defekaci a na menstruaci používaly slámu či co.
  Nu, každopádně, z toho všeho násilí a znásilňování jsem vznikl já. Mladá černoška zneužitá bílým americkým vojákem. Takže se jí o devět měsíců později narodila omalovánka. Zmatený etnický čurbes, který teď sedí v malé kanceláři vedle malého skladu a na malé obrazovce sleduje malé negříky připravené na malé penisy zasunuté do jejich malých análků.
  Dostal jsem se do fáze, kdy jsem si každé ráno po příchodu do práce udělal dobře jen proto, že jsem ty své klučiny na kamerách viděl. Stal jsem se těmi nahými těly plnými odřenin a modřin posedlý. Nikdy jsem to po sobě neuklízel, takže se zespodu na mém stole začaly vytvářet krápníky ze zaschlého spermatu. Muňky mi tvrdly na prstech levačky a skoro to vypadalo, jako bych měl rukavici. Boží ruka, bílá, čirá…
  Usíná, není mu dobře, velká dálka, chlapecká ruka, tužka číslo tři. Kolik je pět na druhou? V rozvalinách kdysní koloniální školy se personál snaží předstírat, že život de dál, nejde. Půlka třídy má pantáty na krchově. Při troše štěstí tam je i ten můj. Máma taky. Bestie. Není to pravda. Pořád je tady. Succuba. Asi ho taky uhnala, uhranula svojí nesvatou nevinností. Ne, tuhle by žádnej nemiloval. Zneuctil jenom stěží. Rána, vejbuch, hrůza! Světlo za voknem, na konci tunelu a křik. Pod lavicí, úplně k hovnu se kryju, nemám kam zdrhnout. Měkký cíle, civilní cíle, rozpoutat hrůzu, vyvolat peklo na zemi! Milice nasrala boha hromu, nosí si v brašně střepy. Poslední, co vidim, je padající zeď. „Kapitáne, máme přeživšího, ten kluk dejchá!“ Ruka nesoucí zpodobnění třinácti kolonií, s usárnou na zádech, tahá mě na životadárnej vzduch, už je konec…
Svědomí! Ne! Stud…
  Nedá mi to. Na rozdíl od mých černých kluků. Sedám k psacímu stroji a píši dopis policii. Co jsem spáchal, co všechno jsem si myslel, to vše jim napíši a doznám se ze svých prohřešků. Ach, jak jsem mohl být takový zlosyn? Ničit životy jiných kvůli svým komplexům? Dopis je dopsán a odeslán. Teď už zbývá jen nechat minulost za sebou. Půlku kluků nakládám do nákladního vozu a druhou zapaluji ve skladu, všichni se mi na korbu nevejdou.
  Počkám si, až celá budova shoří, musím to vidět. Mé dílo obrací se v prach. Dětský křik mě nutí vytáhnout přirození a honit. Honím zuřivě, jako zvíře, jako nechutná pokřivená bestie, kterou jsem.
  Hlasy utichají. Oheň se prodral k životu nutným tkáním. Nemají sil, teď už jen leží a bolestí ztrácejí vědomí, dusí se. Ukápla mi slza. V pořádku. Jsem člověk. Vystříkal jsem se. Jako člověk.
  S plně naloženým kamionem se odebírám na dlouhou cestu. Až tam, kde všechno současné zlo začíná i končí. Do Bruselu.

7.
Odpověď jsou zvratky ve větru

Všeckny špatné věci končí. I ty dobré. Pokud víme toto, proč nezabíjíme humra japonským způsobem, kdy se mu před uvařením vrazí jehlice do zátylku a místo toho ho do té vařící vody hodíme živého? Lidé mají barbarství v sobě už od barbarů. Vandalské sklony od Vandalů.
Cestou do Bruselu se stavuji před lékárnou s neovaginou a zapaluji ji též. Myslím, že trancka byl uvnitř, cítil jsem spálený silikon…
  Přijíždím před parlament. Dlouhý k nebesům se vzpínající chrám, který má všem dávat na vědomost, jak malí a ubozí jsou. Jako kostely a katedrály. Víra. Víra v co? V jsoucno? Lidé říkají, že věřit v něco je potřeba a že je to v pořádku. Já věřím, že všichni by měli pochcípat. Včetně mě! Je to v pořádku. Alespoň v očích Boha, protože ten chce, abychom v něco věřili. Ale já ho nemusím, nemá rád řiťopichy.
  Bůh míní a člověk mění. Člověk mění zejména boží mínění. U řiťopišství je to znát nejlépe. Jak se církev přizpůsobuje trendům a tomu, co se zrovna myslí, aby přežila a další stovky let mohli církevní hodnostáři nic nedělat a sodomizovat malé kluky. Jako já. Jsem vlastně křesťan. Měl bych se přestěhovat do Vatikánu, kde můžete souložit od dvanácti let a natáčet pornografii od čtrnácti.
  Tak co teď? Jenom to zapojit a odpálit? Slabota…
  „Dobrej, jo, tohle předejte předsedkyni komise, že ji pozdravuje první jezdec. Prosim? Ale nic, jenom taková metafora.“
  Dobrý, takže červenej, pak modrej, už jenom chvilku, snad si to předsedkyně stihne přečíst. Určo stihne, toť jest vůle Boží, by pochopila svůj hřích. Kde se stala chyba? Sme jenom děti. Tak dělej, kurva, spoj ty dráty a mužem pokračovat! Stávám se smrtí, ničitelem světů! Ve vobálce jenom pár slov: 'Mý méno je legie, páč nás je hodně!'
  Vzal sem z náklaďáku Komba. Měl sem s nim ještě nějaký plány. A potom bum! Vohnivý jazyky volizovaly voblaka. Ejakulát semtexu se podepsal do asfaltu. Hrdiny z Waco nesmíme zapomenout, hrdiny z Ruby Ridge musíme pomstít. Je po všem. Teda skoro…
  Zmatení lidé vybíhají ven, křičí, snaží se hasit. Já beru Komba za ručičku a vcházím zpět do budovy. Nahého kluka házím na zem, sundávám kalhoty a přede všemi těmi evropskými úředníčky, které výbuch probudil a měli tu smůlu, že se seběhli podívat na hořící kamion, začal Komba pohlavně zneužívat. Rozhodl jsem se, že ho zabiji. Umrdám ho!
  Pravačkou jsem ho pevně držel na zemi a levačkou rozevřel půlky. Komba jsem si záměrně nechával jenom pro sebe, aby mi ho zákazníci moc neroztahali. A jak byl uzoučký! Do ostatních stačilo jen zajet, ale u Komba jste museli pomaloučku. Cítil jsem, jak postupně můj penis obepíná ta uzoučká dutinka, ta mokrá slezinka. Lehl jsem si na něho a začal přirážet vší silou. Lidé řvali a byli zmatení. Nějaký ošklivý svalnatý šikmooký hnus v sáčku, asi ochranka, se mě snažil kopnout do hlavy, ale já byl zuřivé zvíře, které nemělo co ztratit, takže během přirážení jsem ho strhl na zem. Tekla mu krev z hlavy. Do bolestí sténajícího Komba jsem přirážel brutálně…
  Potom přišel druhej ťaman a trefil se do mě tejzrem. Na chvilku sem se šukáním přestal, votřepal se, vytáhnul z náprsní kapsy malou bouchačku a než von stačil vytasit tu svoji, trefil ho do držky. Konečně máš důvod mít ten ksicht našikmo!
  Vytáhnul sem péro špinavý vod mrdek, krve a hoven. Kombo byl skoro mrtvej, vnitřní krvácení po mym bombení. Nějaký hovado mě mrdlo pálkou do temene. Poblil sem se a do vočí my natekla krev. Vstal sem a zmatenej ho bodnul do slabin. Krásně to těma semišovejma kalhotama projelo, ta kudla v něm zůstala. V čůrákovi!
  „Nezabíjejte ho, je to míšenec,“ zařvala nějaká aktivní soudružka.
  „Já taky, ty zbytečná agitační píčo!“
  Chtěl sem vyndat kudlu z týpka a uříznout jí kozy, ale ochranka mě konečně zastřelila. Kulka do krku, spad sem na Komba a chrčel. Druhá kulka do hrudníku. Prolítla mnou a dodělala Komba. Poslední pohled padnul na hořící kamion. A pak sem chcípnul!

Bat mór, mač mór den dys, áj dykyt máj wéj! Sieg heil a sláva socialistické revoluci.