Stejná, ale jiná...(7)

10. UŽ JE PONDĚLÍ

Probudí mě budík. Chvíli mi trvá než si vzpomenu co dělám v křesle. Byl to blbej nápad jít si sednout do křesla, brblám, ale fakt, že jsem celá rozlámaná se tím nezmění ani náhodou. Obléknu se a vejdu do koupelny. Nikdo tu není. Což mi vyhovuje, setkat se tu s Mir, tak nevím. Když už vycházím s nedojedeným krajíčkem chleba, přemýšlím jak to teď s námi bude. Napadá mě jen jedno řešení a to že sem i musí omluvit a odprosit mě, jinak to nepůjde. Hned jak přijdu ze školy, donesu jí ten slavný deník do pokoje na postel. Snad si tím konečně uvědomí, že se takovéhle věci nedělají…!!! Jsem tak zabraná do myšlenek a mám tolik času, že nejdu k nejbližší zastávce u našeho domu, ale jdu na zastávku, kde nastupuje Marek a spol. Marka zaregistruji až když mě obejme a zašeptá do ucha:
,,Stalo se něco?´´
,,Emm… jo.´´
,,Co?´´
,,Četla sem Miřin deník.´´
,,Co??!´´zeptal se znovu, v hlase nádech strachu.
,,Neboj se, Meku, přežila sem to… Už je to skoro v pohodě…´´
,,A co sis tam přečetla?´´ zeptal s opatrně.
,,Že mě nesnáší, nenávidí a tak podobně.´´ samotnou mě to překvapí, jak to zní vyrovnaně.
,,A ještě něco dalšího?´´
,,Ne, nečtu si její deník podrobně…´´
,,Takže je vše OK.´´ řekne a políbí mě. Normálně by mi to nevadilo, jenže teď jo!! Zahlídla sem totiž celou partu jeho kamarádů, jak si něco povídají, smějí se a přitom celou dobu čučí jen na nás!! Marek vystopuje můj pohled a zahuláká na ně:
,,To nemáte nic lepšího na práci??´´ Otočí se ke mně, dá mi ještě jednu pusu a jde k nim. Nemíním jít za ním a tak se jen tak bezcílně rozhlédnu a uvidím Marťu, jak sedí na patníku a kouká do země. Jen počkej!! Blýskne mi hlavou a už se pomalu plížím za oběť. Mám v úmyslu na ní skočit ze zadu. Ovšem zakopnu o kámen a trochu změním směr, tudíž spadnu těsně vedle ní. Marťa se lekne, zaječí, já ji podrazím nohy a už se obě válíme na silnici v záchvatech smíchu. No co, že na nás všichni hledí jak na blázny a nejradši by nás viděli v Jihlavě na kopečku, nebo i v Bohnicích. Nám je to úplně jedno! Málem nás zajede i autobus! Řidič si mě chvíli zakaboněně měří, ale když se na něj usměju a popřeju mu dobrý den, tak se na mě taky usměje a dokonce se za mnou i otočí! Markovi se to samozřejmě nelíbí, vidím mu to na očích. Hlavou mi naznačil ať si sednu vedle něj. Kdyby mě venku nevyměnil za kámoše, sedla bych si s nim sedla. Ovšem KDYBY. Teď na něj jen uličnicky zamrkám a zakotvím u Marti.
,,Ta ti to teda natřela! S tou to nebudeš mít lehký, prohraješ, kamaráde.´´ posmívají se mu kámoši.
,,Mir by mi tohle nikdy neudělala, však víš. Zobe mi z ruky,´´ rýpne si ještě Richard. Čekám, jestli Marek nějak zareaguje. Chvíli jen tak sedí, pak pomalu otočí hlavu k Richardovi se skoro nezřetelným úsměvem, ale zato pořádně chladným pohledem, mrazivě řekl:
,,Já taky nechci Mir, vim jaká je, ne? Já sem si vybral Ket. Já narozdíl od tebe nepotřebuju psa na vodítku!´´ A jéje, ještě se kvůli mně pohádají! Pak se mé myšlenky stočí jinam a to na Mir. Je tu? No, asi ne, když o ní tak hnusně Richard vyjádřil. Opravdu tu není! Zaspala, nebo se jí nechce do školy? Konečně vyjíždíme.
,,Buch, buch, buch…´´ Co to je?? Otáčím hlavou na všechny strany, ale nic nevidím, co by ten zvuk mohlo vydávat. Tuhle malou záhadu mi objasní až Marťa, která mi hlavu otočí tak, že už to vidím… No spíš ji… Je to Mir! Běží za autobusem a je už dost vyfluslá. Ostatní se jen smějí a baví na její účet. Chvilku čekám, jestli se někdo zvedne a půjde za řidičem, aby zastavil. Nikdo, ani Richard!! Zabodnu do něj pohled, ale on nic!! Jen se blbě tlemí s Markem a spol. nevydržím to.Zvednu se, naštvaně blýsknu očima po Markovi a Ríšovi, a vyrážím za řidičem. Líbezně se na něj usměju, nakloním se k němu a poprosím ho aby zastavil, že ona za to nemůže. Celou dobu co sem k němu nakloněná, cítím Markův pohled v zádech, úplně se mi vpaluje do kůže. Řidič samozřejmě neodolá a prudce zabrzdí, takže na něj spadnu. Ježííš!! To sem nechtěla!! Snažim se co nejrychleji zvednout a prchám k Martě.
,,Dobrý?´´ ptá se mě se zájmem.
,,Jo, snad jo,´´odpovím trochu roztřeseným hlasem. Mir už jde uličkou a hledá mě očima. Neubíhám pohledem, schválně se na ni dívám.
,,Promiň a, a díky,´´ špitne když kolem mě projde k Ríšovi, který jí jasně poručí, kam si má sednout.
Už přijíždíme ke škole. Marek vstává a jde ke mně! Musím pryč! A to rychle! Popadnu Marťu za ruku a vleču jí smykem ke dveřím. Jen rychle, RYCHLE! Dveře se otevřou, my vyletíme ven a hned s hlasitým pozdravem spěchám ke kamarádkám. Ty mě pozdraví ještě hlasitěji, čímž mi dají najevo, že je vše v naprostém pořádku. A hned se zaměří na Marťu, teď jí pozoruje přesně čtyři páry očí. Jinak jmény, jsou to: Zuzka, Terka, Verča a Lucka. Moje nejvěrnější, pěkně prdlý, ale zato skvělé holky, které nikdy nenudí a nezradí.
,,Takže tohle je Marťa,´´ řeknu. Holky sou ještě pořád v šoku, nějak jim asi nedochází, co po nich chci. Nakonec se nejrychleji rozkouká Zuzka.
,,Čus Marti, já sem Zuzka, ale říkej mi Zu, tohle je Terka,´´ říká dál a nenápadně kopne do Terky, která okamžitě vytrčí ruku.
,,Lucík a Verča, tý zase říkej Ro.´´
,,Holky,´´ ujmu se zase slova,
,,tohle je náš šestý článek do party.´´ Na další řeči už není čas, za chvíli zvoní, takže se sebereme a poklusem běžíme do skříněk a pak do třídy. Marťu usadím vedle sebe a pak už nám začíná děják s Dalíkem, tenhle učitel je úplně suprový, nikdy se s ním nenudíme! Pak je bižule s Filipem, matika s třídním, taky bezva učitel a tak dál… Marka vždy jen zahlédnu, radši se mu vyhýbám, hlavně těm jeho čokoládovým očím! Marek je o dva roky starší. Já chodím do kvarty a on do druháku… Po škole ani nejdu na oběd, ale razim si to na busovou zastávku, jen abych se mu vyhla. Jenže jako by to věděl předem, vběhne do autobusu těsně za mnou. Je ve mně opravdu malá dušička, když si jdu sednou vedle jedné postarší babičky. Marek mi to ale nedovolí. Chytne mě za ruku a popostrčí dál. Nemám na vybranou, musím si sednout kam řekne on. Zapadnu k oknu a schoulím se do klubíčka.
,,Proč se mi vyhýbáš??´´ zeptá s ublíženě.
,,Já, promiň.´´
,,Ty se mě bojíš?!´´
,,No trochu jo…´´
,,Proč?´´
,,Já nevím. Asi proto jak sem šla za řidičem aby zastavil a taky sem s nim flirtovala, no a pak na něj spadla. Jak si za mnou šel, tak sem myslela, že mě chceš seřvat…´´
,,Ty blázínku,´´ pronesl, přitáhl si mou hlavu blíž a políbil mě.
,,Šel sem za tebou, protože si byla tak trochu v šoku z toho, jak si tě na sebe hodil…´´
,,Tys mě chtěl utěšit, jo??´´ pobaveně se usměji a vypláznu na něj jazyk.
,,Ty ještěrko jedna! Tohle to si líbit nenechám!´´ posadil se ke mně čelem a obě ruce opřel o sklo tak, že mi zajistil hlavu a taky mě, abych nemohla vyklouznout a jen se na mě díval. Čekala sem, že mě zase políbí, ale on nic! Jen tak sedí, v očích plamínky, úsměv na rtech a díval se upřeně na mě. Jen si čekej, nic nebude! A taky že nebylo, jen ten úsměv se mu každou minutou rozšiřoval, on se mi smál!! Když jsme konečně dorazili do Jiřic, zase mě popadl za ruku a skoro násilím mě dovlekl až k lípě. Rozhlédl se jestli někdo nejde a postrčil mě dovnitř. Jen co jsme byli v úkrytu začal mě líbat, když sem mu naznačila, že už chci jít, přitlačil mě ke stromu. Já ale víc nechtěla!! Strčila sem do něj, nepředpokládal, že budu proti, vůbec to nečekal, takže se svalil na stranu, využila sem toho a vyklouzla ven. Když sem byla asi deset metrů od lípy, ucítila sem tlak v hlavě.
,Vše v pořádku?´ zeptal se neznámí hlas.
,Jo.´pomyslela sem si a otočila se, stál tam ten kluk ze cvičiště.
,Nevim, proč by nebylo.´ dodala sem ještě, usmála se a mávla mu. Odpověděl jen pokrčením ramen. Chtěla sem na něj ještě zavolat:
,,Proč mi to nevěříš??´´ ale už byl pryč. Cestou domů jsem nad tím přemýšlela a konečně mi to došlo!! Já umím číst myšlenky a pocity! Co to se mnou je?? A co vlastně jsem?! Zrůda?! A ON to umí taky!! Vždyť jsme si povídali jen v hlavě!! Umí to víc lidí než já?? Umí to i Mir?? Sem nějak nebezpečná?? A komu, sobě, nebo lidem okolo mě??jen co dojdu domů, hodím tašku do pokoje, pozdravím se s Mekýčkem, vytáhnu stojan na zahradu a dám se do kreslení. Nekreslím to co vidím, jen si tak črtám a pořád nad tím dumám. Umím i víc věcí, než lézt lidem do hlavy?? A jak to že jsem se to dozvěděla až teď?? Umím to už od narození?? Je to divný… S úlekem se dívám na svou kresbu, je na ní člověk a je mi povědomí. A ještě ke všemu je na hřbitově!! Co to sakra znamená?! S dalším přívalem hrůzy si uvědomím, že to místo znám!! Spíše ten hrob. Je to nejstarší hrob tady na hřbitově. Všichni pozůstalí jsou už mrtví, přesto tam vždy svítí svíčka. V hlavě mi vypluje jedna vzpomínka. Stalo se to už hrozně dávno…Ještě tu byl taťka…byli jsme na hřbitově…

11. VZPOMÍNKA

,,Jé, tatí, to je ale starý hrobeček!´´ vykřikla úžasem malá holčička s copánkama.
,,Mě se nelíbí.´´ odvětila druhá, na vlas stejná jako ona.
,,Miruško, pojď za mnou, pomůžeš mi, ano?´´ zavolala usměvavá maminka na holčičku.
,,Maminko, že je ošklivý, tenhle hrob!´´ obrátila se malá Mir na maminku.
,,Není ošklivý, je jen starý a pojď už.´´ Mir jen přikývla, podala mamince drobnou ručku a šla s ní pro vodu do konve. Malá Katy zůstala s tatínkem u hrobu.
,,Tatínku, dáš mi svíčku a sirky?´´ zeptala se.
,,Proč kočičko?´´
,,Tenhle starý hrobeček je hezký, ale smutný chtěla bych mu rozsvítit svíčku. Všude totiž svítí, ale na tomhle ne.´´
,,To jsi hodná sluníčko. Tady to máš, ale dej pozor, ať se nespálíš,´´ usmívá se tatínek. Katy dá svíčku doprostřed hrobu a když ji zapaluje, potichu šeptá:
,,Hoř plamínku, ať není tak opuštěný, nikdy nezhasínej a buď můj kamarád.´´ Svíčka už hoří a holčička stojí vedle tatínka, který jí objímá jednou rukou. Je na ní pyšný.
,,Proč je ten hrobeček tak opuštěný?´´ vyptává se holčička. Tatínkovi oči na chvíli potemní, když říká že na něj už skoro všichni zapomněli, nebo se ho bojí.
,,Ale ty se ho nebojíš, viď?´´
,,Ne nebojím.´´
,,To je dobře, já totiž taky ne.´´ Od té doby chodila Katy pravidelně k hrobu, nosila tam kytky, svíčky ne. Svíčka tam už vždy byla zapálená, přesně uprostřed. Pokaždé s ní šel i tatínek… Pak se ale stalo něco, co Katy trápí dodnes. Tatínek odešel a už se nevrátil. S maminkou si spíše rozuměla Mir, takže se cítila opuštěná. Ta opuštěnost jí měla zůstat až do smrti…

12. ?SMRT?

Cítím slzy na tvářích, brečím, moc. Když táta odešel, přestala sem tam chodit, jak asi teď vypadá? Ještě jednou se podívám na svůj výtvor, ten člověk u hrobu není nikdo jiný než můj táta! Opět začnu brečet. Jak mi chybí! Vždyť ho potřebuji! A to moc! Proč mě tu nechal? Měl mě vzít s sebou! Já bych šla! Jak strašně ráda bych s ním tehdy šla kamkoli, hlavně že bychom byli spolu! Jen tehdy? Ne, šla bych i teď!! Mek ke mně přiběhl a stulil se u mě. Tiskl se ke mně, jako by se mi něco hrozného dělo, jako bych měla umřít a vícekrát se s ním nepomazlit… Utírala sem si do něj své slzy, které mi kanuly z očí a já je nemohla zadržet. Vzalo mě to strašně moc. Myslela sem si, že je to za mnou , ale jak se zdá, tak není. Mýlila sem se ještě v jedné věci a to v té, že sem si myslela, jak ho nenávidím a pohrdám jím za to, že odešel. Jenže ve skutečnosti ho mám neskutečně strašně ráda. Chci ho zpátky!! Neberu na vědomí vrznutí branky, ani to jak si Mir prohlíží můj obraz. Klekla si vedle mě, objala mě a tiše šeptala:
,,Promiň, promiň, promiň, já sem hrozná, strašně moc, odpustíš mi to?? Prosím! Taky mi chybí, ach Ket, máš to o tolik složitější a těžší než já!´´ Taky jsem jí, brečely jsme obě dvě, bylo nám stejně, tedy skoro. Ale kde byste našli dva lidi, kteří mají úplně stejné pocity? Nikde.
,,Mir, proč já? Proč tohleto všechno?! Proč odjel?!! Já ho přece potřebuju!! Bez něj nejsem nic!!!´´
,,Já nevím, ale určitě se vrátí, musí se vrátit, už kvůli tobě, musí se vrátit!´´
,,Ne, on se musí vrátit kvůli NÁM!! VRAŤ SE, PROSÍM, JÁ UŽ DÁL NEMŮŽU!!´´ křičím na pokraji svých sil, pak omdlím, srdeční tep se pomalu utišuje, ale slzy se dál valí z pod víček.
,,KATY, KAT!!POMÓC!!´´ křičí Mir jak na lesy.
,,Tak sakra KDE STE?!!!´´ Někdo rychle přeskočil branku, nějaký kluk, kterého Mir nezná, přesto ho bere za záchranu .
,,Pomoz jí, zhroutila se, skoro nemá tep!!´´ Ten kluk jí vzal do náruče a utíkal s ní do jeho auta, aby jí co nejrychleji odvezl do nemocnice. Mir se mezitím probrala a hned zavolala mamce, vyprávěla jí vše, nebránila se slzám. Mamka jí nařídila, ať si jde lehnout a ať odpočívá, pořád Mir ujišťovala, že všechno bude zase v pořádku a Mir tomu věřila, chtěla tomu věřit…

13. NEMOCNICE

Když se konečně probudím, bolí mě strašně hlava, je večer, takže z toho nic nemám. A návštěvy o půlnoci? To tu nejde. Jsem v nemocnici, to poznám podle zápachu. Nejsem v nějakém pokoji, kde by byly ještě alespoň čtyři lůžka, je tu jen jedno další a na něm někdo sedí a pozoruje mě. Je to kluk.
,,A – a – ahoj.´´ dostanu ze sebe jen s velkými potížemi. Špatně se mi pohybuje rty.
,,Čau, ty můžeš mluvit?´´ zeptal se zaskočeně.
,,M- m- moc ne.´´
,,Si dobrá, já nemohl mluvit ještě dva dny.´´ O čem to sakra mluví? Dyť nemohl prožít to co já… A proč tu vlastně je? Co se mu stalo? K mému úžasu mi začal odpovídat.
,,Mluvím o tvém šoku a přeměně, prožil sem něco podobného, taky sem se změnil. Umim to co ty.´´ Hned mi došlo, proč mě ta hlava tak bolí!
,Okamžitě vypadni!!!!´Nedbal na můj rozkaz a už beze slov se mě zeptal:
,Kolik ti je?´
,Patnáct.´
,Cože?! Si nějak moc mladá, ne?´
,Kolik je tobě?´
,Osmnáct.´
,Nejsi nějak moc starej? Ty už chodíš určitě o berlích,´ oplatila sem mu to.
,Berle budeš potřebovat ty,´ušklíbl se.
,To jako proč?´ V mé otázce byl cítit strach.
,Nebudeš moct chodit.´
,Cože?!´
,Klid, bude to v pořádku.´
,Já to ale nezvládnu! Proč nemůžu mluvit, hýbat se, chodit?!´
,Dyť sem ti to už řekl, změnila si se.´
,To máš pravdu, ochrnula sem!´Řekla sem s jízlivostí a dokonce se mi podařilo udělat úšklebek.
,Ha ha. Rodiče ti pomůžou, hlavně táta, ten to obvykle bere jako fakt.´
,,Nepomůže, nikdo mi nepomůže!!´´ vykřikla jsem nahlas, až se lekl. Slzy mi zase začaly stékat po tvářích. Pokusil se mě utěšit, ale nepustila jsem si ho do hlavy. Vstal ze svojí postele a došel až ke mně, šeptem mě začal uklidňovat a stírat slzy.
,,Můžu ti nějak pomoct?´´ Zavrtěla jsem hlavou:
,,To musím sama.´´ Ticho.
,,Ale díky,´´ sevřela sem mu ruku, to ho překvapilo ještě víc.
,,Nějak rychle se dáváš dohromady, jsi jiná než my ostatní, stejná, ale přesto jiná.´´ Nechápavě jsem se na něj podívala.
,,To ti vysvětlí až On, zítra přijde, měla by jsi už spát. Jak se jmenuješ?´´
,,Katy, říkej mi Ket, jestli chceš.´´
,,Já jsem Honza.´´ Seznámení ztvrdil pusou na mou tvář.
,,Dobrou noc Ket.´´
,,Dobrou Honzo,´´ dořekla jsem to a za pár okamžiků jsem se propadala do říše snů…