Mé on - 1

Mladý muž seděl v potemnělém pokoji svého domu a nehnutě hleděl z okna. Sledoval, jak prší, a naslouchal šumotu stromů, ohýbajících se pod náporem větru.
,,Venku tak pěkně … a ty hniješ doma,“ rozlehl se místnosti drsný, mužský hlas.
V očích mladého muže se náhle objevil úpěnlivě skrývaný strach. Po spánku mu stekla kapka potu, což bylo poněkud podivné, neboť se jinak vůbec nepotil. Pohlédl k dolnímu rohu okna a čekal, co se bude dít dál.
Po chvíli se ozvala mohutná rána blesku.
Mladý muž pomalu otočil hlavu k otevřeným dveřím do kuchyně. Očekával, že se hlas znovu ozve … ale neozval. Vstal a přistoupil ke dveřím. Rozhlédl se po kuchyni, a teprve až když se přesvědčil, že ani tam nikdo není, spadla z něj většina strachu a s úlevou vešel dovnitř.
Zničeno nic dostal strašlivý hlad. Vyndal z ledničky kus salámu a položil ho na stůl. Uchopil nůž … a zarazil se. Pomalu pozdvihl hlavu. Něco mu tu nehrálo, něco bylo špatně. Otočil se a opět pohlédl z okna. V tu chvíli byl úplně zmatený. Venku byla tma. Tma černější, nežli bezměsíčná noc.
Blbost! Pomyslel si. Před půl minutou tam ještě byl den!
,,Klíííd,“ ozval se opět hlas. ,,Zejtra si zajdeš za Jeffem a on ti zas dá ty prášky.“ Tentokrát byl hlas o mnoho klidnější, což bylo snad ještě horší, nežli kdyby se rozčiloval. Říkal to s takovou jistotou.
Mladý muž se začal křečovitě chvět.
Oblohu rozřízl blesk a venku se rozzářilo.
Zahlédl jakéhosi ohromného, černého, ptáka vyplašeně odlétávajíc od jeho okna.
Když obloha venku zas potemněla, odraz v okně nepatřil jemu. Místo něj tam stála jakási postava s něčím, co zdáleně mohlo připomínat obličej, a tělem nerozeznatelným, zda-li je mužské či ženské.
Jakmile se ozvala rána po blesku, jakoby se v něm uvolnil všechen vztek. Napřáhl se a hodil nůž po okně. Sám se na zlomek chvíle udivil, jakou sílu do toho dal. Ale ani tak se okno nerozbilo. Jen se zachvělo a nůž se zabodl do pucláku s něčím, co kdysi mohlo být kytka. Poté se nůž převrátil a cinknul ostřím o radiátor.
V tu chvíli si myslel, že mu ten zvuk urve uši.

Přesně, jak řekl hlas, druhý den ráno šel za Jeffem.
Jeff byl psychiatr a zároveň jeho dlouholetý kamarád. Poprvé se potkali ještě jako malí kluci na semináři ,O psychických potížích lidstva moderní doby‘. Oba tam doprovázeli své rodiče. Jeffa to tehdy zaujalo natolik – i přesto, že v té době neměl vůbec ponětí, o čem tam mluví – že se rozhodl následoval svoji matku v šlépějích bádání v lidské mysli.
Zatímco on se nedobrovolně dal na druhou stranu této vědy a neustále se potácí ve stavech, které nikdy nedokázal popsat a mnohdy ani zapamatovat. Ne jednou se mu stalo, že se zasekl na jednom místě dvě hodiny, a poté, co se probudil … si toho vlastně ani nevšiml. Občas mu to prozradilo připálené jídlo nebo závěrečné titulky oblíbeného pořadu, ale nikdy se mu to nestalo v situaci, kdy by ho to mohlo jakkoliv ohrozit. Avšak i přesto mu zakázali si udělat řidičák, ale to neznamená, že neumí řídit. Vlastně … řídí docela často. Auto má schované v garáži ukryté v lese za domem i přesto, že k němu skoro vůbec nikdo nechodí. Ale co kdyby.
Po krátkém klidu se mu tyto stavy opět vrátily. S novou sílou i novými schopnostmi. Předtím se vždy jen zasekl a občas slýchával nesrozumitelné dětské drmolení znějící spíše jako vřískot. Ale teď … teď slyší srozumitelná slova, věty inteligentní bytosti, nebo co to je vlastně zač … a navíc to včera i spatřil. Sice nemůže nijak dokázat, jestli to má spolu nějakou spojitost nebo zdali to je něco úplně samostatně se projevujícího. Další problém, další kousek data na náhrobním kameni, jak s oblibou říká. Ale proč by si vlastně něco dokazoval, když odpověď zná. Ale kdykoliv se pokouší na ni přijít, je to jako kdyby chodil dokola v prázdné místnosti a snažil se tam něco najít … něco kromě jeho samotného. A tak tyto otázky poměrně rychle odsunul až na dno seznamu denních úvah. A to, že jich za ten zasekanej den moc nestihne.
Přesto, že se s tím už převážně smířil, část včerejšího večera se mu stále dere napovrch a nutí ho, aby si na to aspoň vzpomněl. Přesněji řečeno, ten velký, podivný opeřenec, jenž tak vyplašeně prchal od jeho okna. Co to bylo? Vypadalo to jako pták, ale při pohledu na to to vzbuzovalo všechny dojmy, jen ne němého opeřence.
Ta nejistota ho nahlodala natolik, že se pro dnešek rozhodl jet do města hromadnou dopravou. Což obnášelo dvacet minut chůze právě se probouzejícím lesem k nejbližší autobusové zastávce.
Jako vždy má zpoždění! Proto raději jezdí autem. Pro někoho tak dochvilného jako je on je hromadná doprava příliš nepřesná.
No konečně. Autobus se vynořil ze zatáčky.

Když autobus dorazil do města, čekalo tam na ně nemilé překvapení. Nemohl zastavit na zastávce jako vždy, neboť náměstí bylo plné policistů a blikajících aut. Tam, kdesi uprostřed, se něco dělo. Něco zvláštního, protože kvůli obyčejné bouračce by tam nebylo přes padesát policistů, tři sanitky a to divné, ohromné, bílé auto bez jakéhokoliv označení, před kterým se všichni přístojící hodně rychle klidili z cesty.
Náhle mu vše zmizelo za rohem … autobus musel zahnout do vedlejší ulice, kde všichni cestující museli vystoupit. Tady byla konečná.
Mladý muž z autobusu v klidu vystoupil, na rozdíl od ostatních, kteří doslova vyletěli a hrnuli se podívat na náměstí, co se to tam děje. Nejspíše by tam šel taky, ale poté, co se podíval na hodinky, a zjistil, že už má jen deset minut na to, aby došel k Jeffovi, se otočil a šel od náměstí.
Když zahýbal do vedlejší ulice, mrkl nahoru, kde už stál dvojřad policistů a všechny zvědavce vytlačoval ven z náměstí. Ušklíbl se – přišlo mu to docela zábavné.
Další, pro něj zvláštní věcí, byla ulice kterou právě kráčel. Obvykle byla dosti rušná a pohybovali se v ní masy lidí … ale dnes … dnes tu nestálo ani jediné auto. To vše bylo sice neobvyklé, ale nijak ho to neznepokojovalo. V klidu šel dál.
K Jeffovi to stihl ještě s minutovým předstihem. Posadil se do koženého křesla v nádherně zdobené místnosti a čekal, až si pro něj přijde sekretářka, neboli ,Hrcbuchta‘, jak s oblibou říkával.
Rozhlížel se po místnosti, jako vždy, a neustále do si kola prohlížel jedny a ty samé sochy, obrazy, vázy, stolky a vůbec vše, co tam bylo. A jako vždy, neustále si protahoval krk.
Asi po osmém protahování během půl minuty, se zastavil a svůj pohled zaostřil do horního rohu místnosti. Něco tam bylo … něco malého. Vstal z křesla a pomalu kráčel k onomu rohu. Zastavil se a přimhouřil oči. Nejdříve si myslel, že to je jen špína, což mu k tak čistotnému Jeffovi vůbec nesedělo, a tak se začal domnívat, že to je obrázek … nenápadný doplněk nádherně zdobené místnosti, na které jeho kamarád tak lpěl.
,,Ani špína, ani olupující se omítka,“ ozval se hlas.
Mladý muž se zprudka otočil, a jakmile ho spatřil … usmál se. Jeff.
,,Vítej, Thole.“ Thol, tak se jmenoval mladý muž.
Jeff se usmál a mírným gestem pobídl Thola do své pracovny.
Když procházel kolem Jeffa, nadechl se k otázce …
,,To je podpis … a hrcbuchta tu dnes není,“ odpověděl Tholovi dříve, nežli se stačil vůbec zeptat.
Thol jen poťukl obočím a šel dál.
Ale jakmile se zavřeli dveře, otočil se a chtěl se znovu optat. Ale Jeff, stejně jako předtím, mu i teď odpověděl dříve, nežli stačil tu otázku vůbec vyslovit.
,,Nevím, čí to je podpis,“ řekl tak vesele, až se zdálo, že se tím náramně baví.
Thol jen zakroutil hlavou a řekl: ,,Tě nikdy nepochopím.“
Jeff se ušklíbl. Pobídl Thola hlouběji do ohromné pracovny a odvětil: ,,Zajisté.“