King's field II - Chcípnul tu pes

Bylo devět večer a celá posádka už byla vyhladovělá. Krajinu zalilo příšeří a stromy za pšeničním polem vyhlížely tmu. V jedné vesnici jsme zaparkovali auto a s chutí jsme se vydali do celkem pěkné restaurace. Každý stále mluvil o tom, jak se už vidí u dubového stolu se steakem a kofolkou, ale ve skutečnosti chtěl být už každý na záchodě. Hned poté, co jsme otevřeli vchodové dveře, všichni neomylně zamířili na toalety, jako kdyby sem chodili na obídek každý všední den. Záchod byl jeden. Hned, co jsme se všichni vystřídali, spěchali jsme na zahrádku, kde v tu dobu byl, na rozdíl od celé cesty z Francie, už příjemný letní vzdoušek prosycený komáry a muškami, kteří bez přestání vytrvale útočili na lampy zavěšené nad stoly.

Paní číšnice stále běhaly s kostkovanými utěrkami a čistily stoly. Znenadání se jedna vynořila těsně před mojí hlavou a sdělila mi, že jí bylo potěšením naše záchodová návštěva, ale bohužel již zavírají, a tak musíme odejít.

Vyšli jsme před restauraci a Ivosh, který stále srovnával Česko s Francií, se ujal slova: ,,Tady vidíte ten rozdíl! Ve Francii to teď začíná žít, ti lidi tam až teď vychází do ulic na vínečko a pohárek, začínají hrát ty pouliční kapely a…a tady chcípnul pes! V devět zavřou hospodu…“kroutil nevěřícně hlavou. Ale znal to tady a tak nám na to řekl, že za rohem je ještě jedna restaurace, a tak jsme šli tam. Celý natěšený jsem se nahrnul dovnitř a objednal si jedinečnou točenou kofolu, klenot České země, na který jsem patřičně hrdý. Jenže pravou českou kofolu dostanete většinou jen v zahraničí, což je poněkud ironické. Smáčel jsem své rty v černém moku a bylo hned jasné, že to nebude jen kofola, že jim tam asi omylem ukáplo vody.

Hned co jsme dovečeřeli, nastoupili jsme opět do auta, což už jsme měli perfektně nacvičené z celodenního cestování, a namířili si to směr Brno. A netrvalo dlouho, když se ze tmy vylouplo několik světýlek, kterých přibývalo stále více a více, až zaplavily celou noční krajinu. Brno bylo v noční hodiny úžasně lehce průjezdné. Ivosh, jakožto zvyklý na noční roj lidí, hleděl na chodníky a snažil se nalézt alespoň jedno individuum, které bylo na ulici. Ale marně…tedy pokud nepočítáme bezdomovce, který spal či umíral na zelené lavičce pod javorem na Konečného náměstí. Ivosh z ničeho nic svraštil své čelo a přestal očima pátrat po chodnících. V autě nastalo na chvíli úplné ticho, jen motor hrál svou monotónní symfonii, kterou jsme už za celý den znali nazpaměť . V zrcátku jsem ze zadního sedadla viděl, jak se řídící Ivosh dívá místo na silnici někam do korun míjejících stromů. Pak se na nás znenadání otočil a znovu pravil: ,,A není tady vůbec žádnej platan na rozdíl od Francie, tady je to samá lípa a jiná havěť!“

Zanedlouho jsme se už blížili k žundrovské tundře s muflony, kde bydlela má dívka Florentina. Vrátili jsme ji celou její rodině, spěšně jsme si vyměnili dojmy, a pak jsme odjeli k nám do King’s fieldu, kde stál náš hrad. Tedy spíše rodinný dům…