King's field V- André

Onen den se neuvěřitelně pomalu plazil. Celé dopoledne a odpoledne, vyjma oběda, který jsme strávili v hospodě, jsme přeskládávali kartonové krabice s lyžáky a dresy, dávali dohormady inventuru vosků na lyže a poslouchali stále dokola ze starého rádia u brány obložené polystyrenem nejnovětší hitovku americké skupiny Niknil park, která se pomalu stávala odrhovačkou stejně jako všechny hity ,,pěveckých idolů". Zpestření mezi šedými krabicemi přinesla jen laminátová figurína ženy, kterou jsem musel krkolomně vynést po příkrém žebříku na střechu skladu. Ale hned, co jsem slezl ze šprušlí a dotkl se okopanou botou betonové podlahy, na mě dopahl ,,šedoismus".

Ten den jsem ve skladu zaučoval nového brigádníka, mého spolužáka Andréa. Byl to můj nejlepší kamarád mužského pohlaví. Do naší třídy přestoupil až v tercii, ve stejný rok jako Florentina, a po chvíli jsme se spolu dali do řeči a...teď stál vedel mě a já mu ukazoval, kde najde dresy, kde kopačky a kde lyže. Byl to skvělý kámoš. Nikdy mu nechyběl smysl pro humor, a když se naskytla příležitost k nějakému vtípku, nikdy neotálel. Ale nebyl to ten tip ,,humoru", kdy děláte blbce z jiných lidí, on dokázal dělat blbce ze sebe jen proto, aby pobavil lidi okolo. A to jsem na něm nejvíce obdivoval! Když jsem ho ještě dobře neznal, myslel jsem, že snad nikdy není nešťastný, že je stále vysmátý a optimisticky naladěný. Vždyť když jsme hráli fotbal a jemu to vůbec nešlo, alespoň běhal po hřišti s trikem za kalhotama, které měl vytahané až do půlky pasu, a řval, jak mu vítr dnes krásně češe pěšinku nalevo!
Bylo na něm také zajímavé, že měl v nějakých směrech jakkýsi vlastní život. Jeho pokladničkou nebylo prasátko, ale peníze měl schované pod potahem křesla, do kterého se vždy s nemalým úsilím dobýval. Nebo když jsme šli s klukama do KFC a každý si dal longry a hot wings menu, on si vzal bílý podnos, na to poskládal postupně cukr, pepř, parátko, sůl a ubrousek, sedl si k nám a jedl své ,,cukr menu".
Jak jsem ho postupně poznával, zjišťoval jsem, že to není pořád vysmátý člověk, i když před kamarády ano, ale často také trpí depresemi a uzamyká se do svého světa. A nebylo divu, vždyť když ze sebe děláte záměrně a doborvolně vola k pobavení, musíte si také vyslechnout ne zrovna příjemné věci...a často od lidí, od kterých byste to vůbec nečekali.
André byl velmi vysoký, měřil skoro 190 cm a byl snad nejmladší z celé třídy. Měl většinou delší tmavě hnědé vlasy, které s oblibou nosí hokejisti pod svými helmami. Moc dobře uměl vyprávět vtipné pohádky, pohotově dodával vtipné hlášky mezi výklady profesorek, výborně luštil křížovky a byl levej. Teda byl to levák. Moc mu nešel fotbal, a tak jsem ho postavili od branky, kde se vypracoval na golmana, který uměl chytit míč. dříve chodil do floorballu a hokejbalu a plánoval kariéru skokana do dálky. Několikrát jsem ho spatřil na školní chodbě, jak skákal jako slepice a trénoval svůj odraz.

Poté, co pominula čtvrtá hodina, zabalili jsme brigádu a vyrazili jsme domů.

Odemčel jsem dveře a začala...nuda. Nebylo, co dělat. Na icq nikdo nebyl, v Brně také ne a na písnišky jsem už měl silnou averzi. Letmo jsem se podíval na mail, kde jsem v zápětí zjistil, že mi psala Florentina z Chorvatska. Ihned jsem byl myšlekami někde jinde. představoval jsem si, jak ležím na bílých oblázcích vedle Florentiny a sleduji horizont modrého moře chvějícího se v sálajícícm vedru.

Ze snění mě vytrhlo pípnutí ohašující příchod někoho na icq. Byl to Patrick...