Mé on - 2

Thol si sedl do koženého křesla s dřevěnými, nádherně zdobenými nohami a sepjal ruce. Pohlédl na Jeffa jako malé dítě čekající na odměnu, ale místo toho přišlo napomenutí.
,,Támhle,“ řekl Jeff, a ukázal na staré lehátko potažené hrubou látkou a vycpané slámou.
Sakryš! zaklel v duchu Thol a s úsměvem, jímž se snažil zakrýt svou prohru, rozmáchl ruce a vstal. S očima v sloup přistoupil k lehátku, za oním křeslem, do kterého se tak pohodlně usadil.
Takto se to opakovalo pokaždé, když sem Thol přišel. Stejný začátek … stejný konec.
Důvodem tomu bylo to, že Thol si strašně nerad lehal na něco tak nepohodlného jako bylo to pichlavé lehátko – kůže je pohodlnější.
Když Thol konečně ulehl a našel vyhovující polohu, přestal se vrtět a zhluboka si oddechl. Ale neuvolnil se … nikdy se tu neuvolnil. Hrdlo se mu stáhlo a začalo mu v něm vysychat, ačkoliv měl pusu plnou slin.
Jakmile Jeff otočil kožené křeslo k lehátku, Tholův úsměv byl už dávno překrytý hrůzou z pomyšlení nad opětovným vyvoláním i těch málo vzpomínek, co má, ze stavů, o kterých ví snad méně nežli Jeff.
Zatímco Thol přemýšlel, jestli odtamtud nemá raději potichu odejít, si Jeff našel jeho kartotéku a položil ji na poznámkový blok na stolku hned vedle lehátka. Vzal si dvě barevné tužky z velkého pracovního stolu a konečně usedl do koženého křesla.
,,Tak co … ? Jak žiješ?“ zeptal se Jeff, jako by to byl úplně normální, přátelský rozhovor.
,,Přežívám,“ zabručel Thol.
,,Už sis konečně našel nějakou babu?“
Thol pohlédl na Jeffa a rozčíleně odvětil: ,,Jo! Osm …! Tu devátou jsem musel odmítnout, protože doma tolik rohoží nemám, aby měly kde spát!“ A odvrátil svůj zrak zpět ke stropu.
Jeff mírně našpulil rty. Po mírném kývnutí otevřel Tholovy desky, rychle je přelétl očima a poté do poznámkového bloku cosi napsal. Jeho další otázka se už bohužel týkala toho, kvůli čemu tu Thol byl. ,,Ještě slýcháváš ty nesrozumitelné hlasy?“
,,Ne,“ odpověděl Thol tak, že to znělo spíše jako přidušené odkašlání.
V tu chvíli Jeff zbystřil. Tholovy návštěvy byly už tak stereotypní, že přestal doufat v nějakou změnu. Ať k horšímu nebo k lepšímu. Podíval se na datum na náramkových hodinkách a opět cosi vepsal do bloku, přičemž se zeptal: ,,Ty hlasy zmizely nebo … ?“ Naschvál tu otázku nechal otevřenou a doufal, že se jí Thol chytí.

Z počátku to vypadalo, že ji ani nezaregistroval, ale poté, co jeho pohled ztuhl a zaměřil se na jedno jediné místo na stropě, řekl: ,,Ne … změnily se.“
Jeff chtěl ihned vychrlit další otázku, ale naštěstí se zarazil jen s pootevřenými rty. Otřepal se z náhlého návalu zvědavosti, již jako malý kluk zažíval, když dostal dárky a rodiče mu je nedovolili ihned otevřít. A rozvážným hlasem položil jednoduší otázku. ,,Jak?“
Tholovi tohle slovo znělo jako klíč k těm nejhorším nočním můrám. Otočil hlavu směrem k Jeffovi a po krátkém pohledu do jeho očí řekl, na jeho hlas až příliš hrubým, tónem: ,,Venku tak pěkně … a ty hniješ doma.“
Jeff to nepochopil a trhavým pohybem otočil hlavu k oknu. Ale tam tak zářilo slunce, jako by to mělo být naposledy. Sklopil zrak k zemi a konečně mu to došlo. Nasadil na tvář výraz, jako že přemýšlí. A taky, že přemýšlel – rychle se snažil najít nějakou otázku, kterou by skryl svoji dočasnou mozkovou absenci. Ale Thol to poznal. Protože pokaždé, když něco nevěděl nebo si nebyl úplně jist, hrozně špulil rty.
Nakonec Jeffa napadlo: ,,Řekl ten hlas ještě něco jiného?“ Sice to byla laciná otázka ale aspoň byla k tématu a navíc, dříve nebo později by ji stejně musel položit.
Zpočátku Thol jen zabručel, ale potom zavřel oči a třesoucím se hlasem řekl: ,,Klíííd.
Zejtra si zajdeš za Jeffem, a on ti zas dá ty prášky.“
Jeff si opět něco poznamenal do poznámek a zeptal se: ,,Takže tvrdíš, že mě to zná?“
Thol jen souhlasně zabručel.
,,Jaký je ten hlas?“ tázal se dál Jeff.
,,Příšerný,“ odpověděl Thol, jakoby napůl už spal.
,,Byl něčím doprovázen …? Jinými hlasy. Mdlobou. Nebo … vizuálně?“
Thol neustále lítal očima po stropě. Pokrčil rameny a chtěl i nesouhlasně zavrtět hlavou, ale stačil ji jen nepatrně nahnout na stranu a v tu chvíli ztuhl. Jeho tvář z ničeho nic vypadala jako by byl mrtvý.
Před očima mu proběhlo několik včerejších vzpomínek. – viděl tu podivnou postavu odrážející se v okně. I toho ohromného zvláštního opeřence venku za oknem, jak vyplašeně prchá. Ale to nebylo vše. Thol se pomalu rozhlédl kolem sebe a zjistil, že není u Jeffa, ale u sebe doma. Vše tam bylo tak zvláštní. Jakoby někdo třásl s obrazem, ale i přesto byl schopen to vše vidět ostře. Ve chvíli, kdy mu došlo, že vidí normálně, a ten roztřesený pocit je ve skutečnosti jeho paměť a vůbec vnímání, vznášel se předním ve vzduchu ohromný, černý pták. Vznášel se na místě s roztaženými křídly a pařáty přichystanými jako by mu chtěl vydrápat oči.
Tholovo tělo bylo tak ztuhlé, že mohl pohybovat jen očima a mírně hlavou, což působilo dojmem křečovitého sepnutí krčních svalů.

Pták náhle několikrát rychle zamrkal a pohlédl Tholovi do očí – do obou zároveň – což mu přišlo horší, než kdyby otevřel zobák a v něm byly zuby.
Opeřenec měl jedno oko zelené a to druhé zase modré. Mezi očima mu od zobáku vedla šedivá proužka, jež se zpozvolna roztahovala a rozplývala se na zádech. Tmavě šedé měl i konečky peří u poslední řady na křídlech. Zatímco pařáty byly tmavě hnědé a popraskané.
Z ničeho nic pták zachrčel a rozlétl se proti Tholovi. Vrazil mu do hlavy a chtěl ho zahalit křídly, ale Thol náraz neustál a začal se kácet jako nějaká figurína. Jakmile se jeho záda dotkla kuchyňské linky, roztříštil se na stovky porcelánových střepů. Ty ani nestačily dopadnout na zem a rozdrtily se v prach, se kterým si ihned začal hrát vítr. Všechen ten šedivý prášek se začal točit kolem černého opeřence jako nějaký had. Mohutný pták opět ztuhl v póze, v které narazil do Thola. Poté zrnka prachu přelétla do středu místnosti, kde vytvořila mohutný rotující sloup, který záhy vybuchl a zahalil celou kuchyň do neprůhledné, šedé mlhy.
Thol najednou prudce vydechl, vytřeštil oči a převalil se z lehátka na zem. Zase byl zpátky v Jeffově pracovně. S pohledem zabodnutým do škvíry v podlaze zhluboka oddechoval. Po chvíli se na zemi posadil a opřel se o lehátko. Mírně se prohnul v zádech, neboť ho docela bolela. Pomalu mu ztuhl obličej, neboť s příchodem bolesti, přišly i vzpomínky. Pohlédl před sebe a uvědomil si, že to je poprvé, co si to pamatuje. Pamatuje si, co viděl, jak se cítil, dokonce si i v jednu chvíli myslel, že to je skutečnost. Chtěl se usmát, protože věděl, proč ho bolí záda. Ale těch záporných věcí bylo tolik, že mu sotva dovolily se k této myšlence dobrat. Náhle ho polilo horko a zároveň po něm přeběhl mráz. Neboť si vzpomněl na tu nesmírnou bolest a nicotu, co cítil, jakmile se rozplynul v prach. Jakoby v tu chvíli přestal existovat a zůstala po něm jen ta bolest. Ale ta byla naštěstí pryč – teď ho bolela jen záda.
Thol si protáhl krk, ve kterém mu jako vždy hlasitě zalupalo, a pohlédl na Jeffa, jenž seděl u svého velkého pracovního stolu a s mírně pozvednutým obočím na něj hleděl, paradoxně skrze dvě černá brka, ponořená v kalamáři.
,,Jsi v pohodě?“ zeptal se Jeff, jakoby byl na pokraji výbuchu smíchu.
,,Ne vole!“ zabručel Thol v odpověď a raději odvrátil hlavu.
Jeff pokračoval dále v psaní rozsáhlejších poznámek do Tholovy karty, přičemž se optal: ,,Pamatuješ si, co se tam stalo?“
,,Kde!?“
,,Tam, kde jsi teď byl.“ Zakroutil hlavou. ,,Opět jsi upadl do transu … Víš o tom?“
Thol sklopil hlavu. ,,Jo.“
,,Takže si přece jen něco pamatuješ.“
Mladý muž se zvedl ze země, odsekl: ,,Ne!,“ a poté se otočil čelem ke dveřím. Pomalu vykročil.
Když stál kousek od dveří, Jeff se ještě optal: ,,A co ty prášky, co jsem ti minule předepsal?“
Thol otevřel dveře. ,,Ty vanilkový byly lepší,“ odpověděl hlasem rvoucím se s bolestí a zabuchl za sebou dveře.