Nakresleno bílou mlhou- 1. část

Telefon vyzváněl dlouho a pronikavě, to monotónní řinčení způsobovalo, že mi mozek drhl zevnitř o lebku.
Převalila jsem se tedy na druhý bok a přetáhla si přikrývku přes hlavu, řev však neustával.
Měla jsem toho tak akorát dost.
,,Drž hubu." smetla jsem aparát z nočního stolku rovnou na podlahu a přikryla si obličej polštářem.
,,Manju!" ozvalo se zpod postele. ,,Já vím, že tam jsi! Zvedni to!"
,,Vlez mi na hrb!" vyštěkla jsem podrážděně.
,,Dobrá, tak já zajdu za šéfem a ....."
,,Počkej...."
Rezignovaně jsem se skutálela z rozházené postele na tvrdé parkety a pořádně si narazila koleno. A to dokáže bolet, víte?
Vylovila jsem zpod lůžka zakutálené sluchátko a přiložila si jej k uchu.
,,Slyším." broukla jsem.
Bobbyho hlas zněl nakvašeně, ale byla v něm zřetelně znát únava.
,,Proč mi nezvedáš telefony?! Jsi snad zhulená?"
,,Jo."
,,Přestaň laskavě blbnout a vylez z pelechu. Je nejvyšší čas."
Zívla jsem a zamžourala na budík.
Rudé hranaté číslice ukazovaly čtvrt na osm, za staženými žaluziemi se začínalo smrákat a podél ulic se rozsvěcovaly lampy.
Noc právě začínala.
,,Manju!" dorážel Bobby, když jsem několik vleklých sekund mlčela a duchem nepřítomna čučela z okna na rušnou čtyřproudovku hluboko pode mnou.
,,Co je?" zahučela jsem.
,,Pořádně se nasnídej."
,,Cože..?!" vyštěkla jsem, ale to už se ve sluchátku ozvalo bezduché tútání.
Chvíli jsem na něj nechápavě zírala, ale poté jsem jen pokrčila rameny a bezcitně jím práskla do vidlice.
No páni! Kdo by to byl řekl, že se o mě Bobby bude starat jako vlastní máma?
Ten zatracený zkurvysyn mě nikdy nepřestane překvapovat.
Posbírala jsem z podlahy zmuchlané hadry, natáhla si je na sebe a doufala, že v tom rudém nátělníku nebudu příliš nápadná.
V kuchyni bylo šero- žárovka v lustru už zase praskla, ale nikdo se ji neobtěžoval vyměnit.
Potmě jsem tedy přistoupila k lednici a trhla jejími ušmudlanými dvířky.
Byla úplně prázdná, až na láhev vodky a malou zavařovací sklenici na nejspodnější polici, na jejímž dně zbývala už jenom troška husté rudé tekutiny.
Jediným douškem jsem ji vyprázdnila, když v tom opět zazvonil telefon.
Přiložila jsem si sluchátko k uchu a mlčela.
,,Tak co?" vypálil Bobbyho hlas netrpělivě.
Pokrčila jsem rameny- v tu chvíli mi jaksi nedocházelo, že to osoba na druhé straně drátu nemůže vidět.
,,Manju, jsi tam vůbec?"
,,Došla mi ta sračka." řekla jsem pomalu a mohutně si cvakla vodky.
Bobby zívl a ve sluchátku to znělo jako zapraskání.
,,Něco ti tam pošlu." slíbil. ,,Vydržíš to?"
Další pokrčení rameny.
,,MANJU!"
,,Jo, myslím, že budu v pohodě."
,,Fajn." odsekl a znovu mi práskl s telefonem.
,,Vole..." ulevila jsem si a dopotácela se do koupelny.
Otočila jsem kohoutkem, strčila ruce pod proud ledové vody a začala si zuřivě oplachovat obličej.
Poté jsem pohlédla do zrcadla, i když to bylo gesto naprosto zbytečné- neodrážím se v něm.
Přesto jsem si dokázala živě představit, jak jsem v tu chvíli vypadala.
Tvář jsem měla bledou jako přízrak a oči mi lemovaly sytě červené skvrny podobné těm, jaké si dělávají japonské gejši.
Jenomže zatímco gejša díky nim vypadá mile a udiveně, ze mě dělají monstrum prvního stupně.
A nejhorší na tom je, že je způsobuje hlad.
Projela jsem si vlasy hřebenem a poté si nasadila na nos sluneční brýle, předem smířená s tím, že se po mě lidi budou otáčet- no řekněte, který magor by si bral černé brýle, když je venku noc?
Na botníku v předsíni ležela pistole, malá Beretta 92FS se zásobníkem narvaným stříbrnými kulkami.
Nacpala jsem si ji za zadní lem kalhot a oblékla si staré černé sako.
Paráda, zbraň není vidět.
Když jsem za sebou zamykala dveře bytu, vystartovala proti mě malá sousedčina čivava a začala štěkat odporně ječivým hláskem.
Zasyčela jsem na ni, ale nepomohlo to. Zvláštní- normální pes už by se dávno stáhl a uvolnil mi cestu, jenomže Ňufinka evidentně neměla něco takového v plánu.
Hřbet se jí naježil jako kočce, vycenila zuby a vřískala, až mi z toho uši zaléhaly.
Buď má ten pes neuvěřitelně vysoký práh odolnosti, nebo je totální debil.
V tu chvíli se ke mně přihnala sousedka v růžovém huňatém županu a s natáčkami ve vlasech a vzala psa do náruče.
,,Omlouvám se, Manju." vyhrkla udýchaně, jako kdyby právě vyběhla deset pater schodů. ,,Nevím, co to do naší Ňufky vjelo, takhle se normálně nechová. Asi se něčeho bojí..."
Pátravě se rozhlédla kolem sebe a vůbec ji nenapadlo, že ta věc, ze které má její miláček strach, bych mohla být já.
,,To je v pořádku, paní Curtisová." zahuhlala jsem a bez dalšího slova jsem se vydala po schodech dolů do přízemí.
Cítila jsem sousedčiny oči zabodnuté v zádech- nejspíš mě podezřívala, že dělám něco protizákonného a za dveřmi bytu schovávám ilegální zbraně a drogy.
Nevím proč, nevypadám na někoho, kdo po nocích przní malé chlapečky.
Vklouzla jsem do ztemnělé ulice a ještě o tři bloky dál ke mě zřetelně doléhal Ňufinčin řev.

Několik hodin jsem se bezcílně potulovala po Londýně, očumovala impozantně rozsvícený Big Ben a poté jsem zapadla do podchodu londýnské podzemní dráhy.
Líným eskalátorem jsem se nechala svézt do podzemí.
Na nástupišti stanice Westminster postávalo několik ospalých cestujících a jeden opilec, který se bezvládně opíral o informační tabuli a hlasitě chrápal.
Pohlédla jsem na hodinky.
Bylo za pět minut půl jedné.
Znuděně jsem se opřela o sloup, když v tom eskalátor vyplivl mladého vlkodlaka v červené mikině a s kšiltovkou naraženou hluboko do čela.
Jakmile mě zahlédl, v očích se mu divoce zablýsklo.
Pche, takový řádový jeliman bez jakýchkoli zvláštních schopností si na mě nemá co dovolovat.
Jedovatě jsem na něj zasyčela a vlkodlak okamžitě zacouval.
Přesto jsem měla pořád pocit, že mě někdo upřeně pozoruje.
Prudce jsem se otočila.
Nějaký mladíček v džínové bundě s beránkem postával kousek ode mě a hleděl na mě čokoládově hnědýma očima.
Při pohledu na něj mi křeč vystřelila od palce u nohou až po temeno hlavy, dásně mi ztvrdly a v krku vyschlo.
Urychleně jsem zaplula za nejbližší sloup a přikryla si ústa dlaní.
Krucinálfagot, tohle mi ještě scházelo.
Teď už jsem plně chápala, proč mě Bobby nabádal, abych se pořádně nakrmila, než vyrazím do terénu.
Bylo to šílené, vůně jeho krve se linula po celém nástupišti a voněla po pražených mandlích.
Pořádně jsem se kousla do jazyka a sevřela ruce v pěst, až mi klouby zbělely.
Vlak právě vjížděl do stanice a těch několik pozdních pasažérů se nahrnulo dovnitř.
Ta sladká vůně mi úplně otupila smysly, moje nohy zareagovaly a já vyklouzla zpoza sloupu.
Namířila jsem si to rovnou do vlaku a než jsem si uvědomila, co vlastně dělám, už se za mnou zavíraly dveře zadního vagonu.
Celá souprava svištěla tmavým tunelem a mladík mi na okamžik zmizel z dohledu, přesto jsem ho stále cítila blízko sebe.
Ta ostrá bolest zubů a pálení dásní bylo nesnesitelné. Ztěžka jsem polkla.
Opilec, zhroucený na sedačce kousek ode mě, si hlasitě odříhl.
Pohled mi zalétl k láhvi levného piva, kterou svíral v ruce.
Přistoupila jsem k němu a vyškubla mu ji z rukou.
,,Hej, co to děláš, ty krávo.....?!"
Jediným douškem jsem láhev vyprázdnila.
Byla to desítka a chutnala jako mýdlová voda, ale pomohlo to.
Bolest v zubech na okamžik polevila.
Otřela jsem si ústa hřbetem ruky a podala prázdnou flašku jejímu původnímu majiteli, který mezitím usnul a chrápal na celý vagón
Rozhlédla jsem se po vagóně a zahlédla toho kluka, jak postává na druhém konci vagonu.
Jeho vlasy měly temně rudou barvu a spadaly mu do čela s jakousi nedbalou elegancí....a tělo mě opět odmítlo poslouchat.
Vykročila jsem směrem k němu a nedokázala se zastavit.
Hlad byl silnější než já...