Kam chodí rádkyně

A je to tady...Léto nám zmizelo do ztracena, snad jen modré nebe a poslední sluneční paprsky připomínaly, že s námi kdy léto bylo. Po obloze si to křižovaly vlaštovky, jako by hledaly cestu, kam poletí, a přitom dobře věděly, že poletí na jih. Jako by všichni hledali cestu...Já tu svoji našla už dávno. Mé kroky první zářijové úterý směřovaly do naší malé, ale útulné skautské klubovničky, kde se odehrávala mnohá dobrodružství, o kterých Vám teď budu vyprávět...

"Haňule, volá Ti Hřibek", řekla má sestra, bývalá skautka, která měla přezdívku Beruška, a podala mi sluchátko.
"Nazdar Hřibku, děje se něco?" vyhrkla jsem hned.
A Hřibek se hned rozpovídal o tom, že je dneska první oddílová schůzka (námi zvaná oddílovka), a tudíž že si nesmím zapomenout vzít na sebe kroj, což by pro družinu, ke které patřím, znamenalo ztrátu drahocenných bodů.
Hřibek a já jsme vlastně do stejné družiny nechodily, to se nám nikdy nepoštěstilo, ale i tak jsme byly velmi dobré kamarádky. Bydlely jsme blízko sebe, takže jsme se mohly scházet kdykoli, když jsme něco potřebovaly, stačilo zavolat a bylo. Na schůzky jsme chodívaly společně, a když někdy jedna z nás chyběla, všichni se hned obraceli na tu druhou, aby zjistili, co a jak.
Po telefonu jsme se tedy domluvily, v kolik se sejdeme na zastávce, naposledy si připomněly, že máme jít v kroji, a pak už jsme se rozloučily. Do zmiňovaného srazu mi zbývala spousta času, takže jsem si v klidu mohla nachystat věci na schůzku.

Teď mě napadá, že jsem se Vám vlastně ještě ani nepředstavila. Moje skautská přezdívka je Cvrček, letos jsem sedmačka a skautuju už osmým rokem. Když tak uvažuji, ani nevím, jak jsem ke své přezdívce přišla. Možná už na začátku svého skautování, to mi tenkrát bylo asi pět let a ještě jsem ani nechodila do školy. Na nějaké výpravě jsem si to hopsala v trávě, holkám jsem asi připomínala cvrčka, tak mi tak začaly říkat.
Jednou, bylo to na rádcáku, o kterém Vám budu vyprávět později, jsme dostali za úkol vést si skautský deník. Jelikož chci být spisovatelkou, tak jsem psala a psala, byla to moje nejoblíbenější činnost. Zápisků v deníku přibývalo a já si řekla, že by nebylo špatné, kdybych jej trošku upravila a dala tak možnost ostatním nahlédnout do svého skautského života.

Čas běžel jako voda a já se začala převlékat do kroje. Pak jsem si vzala batůžek a už utíkala na zastávku, kde jsem měla sraz s Hřibkem. A jak si to tak pospíchám, v dálce spatřím nějakou osobu. Vždyť je to Hřibek! Největší opozdilec z našeho oddílu. A to jsem se bála, že na zastávku přiběhnu pozdě (přesnost je vlastností skautů).
„Ahoj Hřibku“, usmála jsem se.
„Čauki Cvrčku, ukaž, máš nakřivo šátek“, řekl Hřibek a spravil mi ho.
Společně jsme se dopravily k naší skautské klubovně a ještě než jsme do ní vkročily, potkaly jsme další členku našeho oddílu.
„Ahoooj Srnko!“ vykřikly jsme s Hřibkem současně a už naší kamarádce podávaly levou ruku, což je skautský pozdrav.
„Nazdar Cvrkoune, ahoj Hřibku“, zavěsila se do nás Srnka a společně jsme vkročily do klubovny. Sotva jsme vešly dovnitř, strhl se jásot.
„Ahoj děvčata“, přivítala nás naše nová vedoucí Sigi.
Po příchodu jsme se posadily ke stoly a Včelka, mladší sestra Sigi, zahájila schůzku modlitbou.
„Jsem moc ráda, že se po táboře zase vidíme. Jak už asi víte, od tohohle roku budu vůdcovat já, tak bych byla ráda, kdybyste mi občas pomohly. V tomto roce nás čeká mnoho zajímavých her a výprav...“, začala Sigi.
Pak nám řekla, abychom se přesunuly na volný plácek v klubovně, kde se bude konat nástup. Při nástupu jsme tvořily strany čtverce, přičemž jedna strana byla volná. Naproti sobě stály dvě družiny, Laňky a Poštolky, a v čele byly vedoucí (píšu byly, kluky v oddíle bohužel nemáme).
„Která družina chce začít s pokřikem?“ zeptala se Kety, veselá skautka, která společně s Koblížkem a Veverkou (starší Hřibkovou sestrou) pomáhala Sigi vést oddíl.
„Nejdřív oddílový“, navhla Včelka.

Ať je zima nebo mráz,
náš oddíl byl a je zas.
Rozluka už nenastane,
přátelství v nás věrně plane.

Ano, přátelství. Nejdůležitější vlastnost pro oddíl. Postupně se klubovnou rozlehly ještě družinové pokřiky a pak už jsme se vrátily zpět ke stolu, kde jsme si rozdělovaly, kdo bude mít v září na starosti důkazy, úklidy, modlitby...Každý oddíl má svoji tradici, nejrůznější zvyky, oblíbené hry, místa, písničky. Prostě svůj svět. I my takový měly. Ale vžít se do něj a zamilovat si jej, je jen otázkou času..