Kam chodí rádkyně

„Raketa teď startovala, letí tryskem výš...“, budily nás ráno starší skautky zpěvem.
„Vstávejte, budíček“.
„Už zase?“ protírala jsem si oči.
„No tak lidi, vstávejte, za deset minut je rozcvička“, oznamoval nám Králíček.
Sobotní ráno bylo pro všechny milým překvapením. Obloha jako vymetená, slunce už bylo v plné parádě, ale i přesto už nám byla pořádná zima, přeci jenom, byl listopad.
V dobré náladě jsme mírným poklusem vyběhli z areálu chaty a mezi poli běželi směrem k lesu. Asi po padesáti metrech se Koblížek, který celou rozcvičku vedl, zastavil a začal nám předvádět nejrůznější cviky. A my se trápili s dřepy, ohýbáním trupu, někteří borci, mezi nimi i Láďa, udělali dokonce i deset kliků.
Při ranním nástupu nás Oskar požádal, abychom předvedli své družinové pokřiky, které jsme si včera vymysleli. Medvědí družina sklidila veliký úspěch, což mě velice těšilo, neboť jsem se na „výrobě“ pokřiku, coby zdatná spisovatelka a básnířka, jak se o mně kdosi vyjádřil, podílela značnou měrou.
Sobotní dopoledne jsme strávili poslechem přednášek o skautské literatuře, vedení oddílu, o hospodaření v oddíle, o hrách, vaření...A my si zapisovali a zapisovali. Hlavu už jsem měla jako škopek, když jsem uslyšela vysněné slovo- oběd.
Po hodinovém poobědovém odpočinku jsme byli připraveni na další dávku informací. Tentokrát už to nebyla jen suchá fakta, ale pořádný kopec zábavy, protože za námi přijel náš oblíbený salesián Sokol, který nás vždycky navštěvoval, když jsme byly na táboře. My sice jeho přednášku na téma Jak přežít v přírodě slyšely už několikrát, ale s chutí jsme si ji poslechly znova, protože stála za to.
Po přednášce jsme zamířili znovu do chaty, jednak proto, abychom si dali svačinu, ale hlavně proto, abychom se vzdělávali ve zdravovědě. Tuto sedmou, a zároveň i poslední, přednášku vedl Maršál, povoláním saniťák.
„Tak, čím bychom mohli začít....Ví někdo, co by měla obsahovat lékarnička?“
Když nám Maršál asi hodinu vykládal o tom, jak zastavit krvácení, zavázat ránu a podobně, rozhodl se, že si vyzkouší, kolik jsme se toho naučili.
Po družinách jsme se rozmístili do nejrůznějších koutů jídelny a plnili, co nám Maršál určil. My jsme měli za úkol oživit jednoho z nás umělým dýcháním.
„Tak kdo chce být obětí? Cvrčku?“ mrkl na mě Láďa.
„A ty jí poskytneš první pomoc, jo?“ navrhla Míša. Samozřejmě, že to řekla naschvál, já se jí totiž podřekla, že se mi Láďa líbí.
„Nee!“ zděsila jsem se, „Co kdybyste to zkusili vy dva, Láďo a Šipko?“
„Tak to teda ne“, zavrhl můj nápad Šipka.
„Ale ano“, rozhodla Míša, „Budeš dělat mrtvolu a Láďa tě bude oživovat“.
A tak se Šipka vzdal a poddal se Láďovému zdravotnickému umu. My mu sem tam asistovali, například při přenášení dotyčného na stůl. To vám byla taková legrace, že jsme se bavili nejen my, Medvědi, ale i všichni kolem. Láďa totiž povídal:
„Vrchní sestřičko Cvrčku, chyťte pana Šipku za levou ruku, praktikantko Míšo, vy ho uchopte za tu pravou, a my s panem doktorem ho chytneme za nohy a společně ho přemístíme tady na stůl“.
Když ostatní viděli, co se Šipkou provádíme, dostali záchvat smíchu, Krteček využil situace a skočil si pro foťák, aby mohl zvěčnit bránícího se Šipku.
„Pane Šipko, to nesmíte, kousat doktory. Míšo, uspěte ho“, poručila jsem Míše.
Poté, co Šipka konečně přestal dýchat, samozřejmě to jenom hrál, vytáhl si Láďa z kapsy zmuchlaný kapesník a rozložil do Šipkovi na ústa.
„Co to děláte, pane doktore?“ byla Míša zvědavá.
„Vy nevíte, že dýchání z úst do úst je nebezpečné? Tenhle kapesník“, řekl Láďa a zamával kapesníkem Míše před očima, „tenhle kapesník mě ochrání před všemi bacily, Bůh ví, jakými nemocemi tenhle tvor trpí“.
„No dovol“, ožil Šipka.
„Vy spěte“, položila jsem ho zpátky na stůl.
A v podobném duchu probíhala celá naše záchranná akce. Není divu, že se to potom odrazilo v celkovém hodnocení. Kvůli Láďovému kapesníku, o kterém Maršál usoudil, že je posmrkaný, jsme dostali nejméně bodů ze všech, ale nám to vůbec nevadilo, protože jsme si při tom užili spoustu legrace.
Pak následoval malý testík ze zdravovědy, který všichni, dokonce i já, zvládli, což mě velice potěšilo, neboť jsem na tyhle věci takové malé trdlo.
Při večeři nám Oskar oznámil, že se za dvě hodiny bude konat zábavný večer, tudíž že si každá družina má vymyslet nějaký program. A tak jsme se teda to toho pustili.