Nakresleno bílou mlhou- 2.část

Vlak zastavil ve stanici Green Park a do vagónu nastoupilo pár dalších lidí, kteří mi zastínili pohled.
Prodírala jsem se jejich zástupem, někdo mi tvrdě šlápl na nohu a dostala jsem rohem kufříku do břicha.
Metro se opět dalo do pohybu a většina pasažérů si konečně posedala.
Znovu jsem jej vyhledala očima.
Pohlédl na mě a usmál se.
Přidala jsem do kroku a přejela si jazykem po zubech, které už se nemohly dočkat, až se zaboří do měkké kůže hrdla.
Už byl ode mě na dosah ruky......
Těžká zpocená dlaň mi zničehonic dopadla na rameno.
,,Kontrola jízdenek, slečno." zabručel nějaký tlustý týpek v šedivém baloňáku a strčil mi pod nos odznak hromadné dopravy.
Tupě jsem na něj zírala a bojovala sama se sebou, abych mu na místě nezlámala vaz.
,,Vaše jízdenky, slečno!" stiskl mi rameno a zaklepal se mnou. ,,Posloucháte mě vůbec?"
Uniklo mi podrážděné zasyčení.
,,Vy jste určitě opilá!" vyštěkl revizor a strhl mi brýle z obličeje, jakmile však spatřil moji tvář znetvořenou hladem, celý zkoprnělý zalapal po dechu a zacouval.
Brýle dopadly na podlahu a levé sklo se roztříštilo.
Ve vagóně se na okamžik rozhostilo hrobové ticho, trvalo sekundu, dvě, a poté vypukla mezi cestujícími panika.
Lidé pobíhali okolo a vlkodlak, kterého jsem předtím spatřila vystupovat z eskalátoru, toho využil, aby se přiblížil k tomu klukovi s rusými vlasy.
Vypadalo to, že ta báječně vonící krev neláká jen mě....
Z hrdla mi utekl podivný zvuk, něco mezi zavřísknutím a zavrčením, prudce jsem odstrčila dotěrného revizáka a zašátrala rukou pod sakem.
Nahmatala jsem ledovou rukojeť Beretty.
,,K zemi!" zařvala jsem a tasila zbraň.
Stříbrná kulka minula vlkodlakův obličej o několik centimetrů a strhla mu čepici z hlavy.
Mladičký vlkodlak vypadal fakt naštvaně, nahrbil se a na obličeji mu začínala rašit ocelově šedivá srst.
Tak tenhle jájínek sice neměl žádné zvláštní schopnosti, zato měl pořádně vysokou hladinu vzteku. Bylo třeba s ním skoncovat dřív, než se promění úplně.
Vystřelila jsem znovu a kulka se zavrtala hluboko do jeho ramene.
Bestie ze sebe vyloudila přidušený ryk a mírně se zapotácela, nezdálo se však, že by to s ní nějak výrazně otřáslo.
Pohled mi zalétl k zrzkovi, který se snažil po čtyřech odplížit do bezpečí, a úplně jsem si přestala dávat pozor na to malé chlupaté zvířátko.
V tu ránu jsem dostala takovou facku, až se mi zatmělo před očima. Beretta mi vypadla z ruky a zapadla pod nejbližší sedadlo.
Vlkodlak se toho rozhodl využít a snažil se mi rozsápat obličej na nudličky.
Teď už byl úplně proměněný do zvířecí podoby, poulil na mě oči podlité krví, cenil tesáky dlouhé jako můj prst a jeho kůže byla pokrytá hrubou ocelovou srstí.
Tohle nevypadalo dobře.
Chlupatá tlapa se zatraceně ostrými drápy mě popadla za krk a mrštila mnou proti dveřím vagónu. Narazila jsem hlavou do skla a bezvládně jsem se sesypala na zem mezi střepy.
Tvář jsem měla v jednom ohni, byla zbrocená tmavou krví, která mi bohatě prýštila ze škrábanců a slepila mi vlasy.
Okolo mě poletovala spousta lidí a ze všeho toho řevu mi málem popraskaly ušní bubínky.
S vypětím všech sil jsem odlepila obličej od podlahy a zahlédla pistoli, jak se povaluje pod sedačkou kousek ode mě.
Natáhla jsem k ní roztřesenou ruku, ale jako na potvoru na ni ne a ne dosáhnout.
Nějaká žena hystericky zavřeštěla, prohnala se okolo mě a dupla mi na ruku.
Pevně jsem zaťala zuby a natáhla prsty co nejdál to šlo.
Světla zničehonic zablikala a vagón se zakymácel.
Zbraň se poposunula blíž ke mě a s dalším nepříjemným zakymácením mi vklouzla do dlaně.
Najednou mi připadala šíleně těžká, přesto jsem pevně ji sevřela a zamířila.
Obraz se mi rozplýval, střílela jsem téměř naslepo.
,,Nalevo!" zařval někdo. ,,Víc nalevo!"
Napůl v bezvědomí jsem se nechala nasměrovat tím hlasem a stiskla jsem kohoutek pistole.
Žalostné zavytí prozradilo, že jsem zasáhla cíl.
,,Teď miř napravo! Napravo!" radil mi hlas odkudsi z druhého konce vagónu.
Proboha, copak ten parchant ještě nezhebl?
Nicméně jsem trhla rukou na pravou stranu a několikrát vystřelila.
Poté se ozvalo cvaknutí- náboje došly. Do háje.
Avšak po chvíli se ozvalo tupé žuchnutí, jako když upustíte pytel s pískem na zem, a hysterie kolem mě utichla.
,,Je..je to mrtvý....?" přerušil kdosi napjaté ticho.
,,Panebože..."
,,Zavolejte někdo policii!"
A pak...pak svět kolem mě potemněl a já na kratičký okamžik ztratila vědomí.
Když jsem se opět probrala, vlak konečně stál a většina lidí vzala nohy na ramena.
Nade mnou se skláněl něčí obličej a dvě teplé ruce mě opatrně popleskávaly po tvářích.
V těch čokoládových očích byly obavy.
,,Jsi v pořádku..?" zeptal se mě a jeho hlas byl totožný s tím, který na mě předtím křičel, kterým směrem mám vystřelit.
,,B-běž...." zachraplala jsem, protože mě opět začala bolet čelist. ,,...dělej!"
Vůbec mě neposlouchal, opatrně mě položil na zem a se svraštěným obočím si prohlížel rány na mé tváři.
,,Idiote!" vyštěkla jsem hláskem, který jako by patřil malé holčičce. ,,Vypadni!"
Naprosto mě ignoroval a hleděl na svoje dlaně, umatlané od mé krve, která se krvi ani v nejmenším nepodobala.
Byla černá a lepkavá, smrděla po zkaženém mase.
,,Jdi!" zaječela jsem, než mě opět pohltila tma.