Nakresleno bílou mlhou- 3.část

,,Manju!"
K oblakům stoupal narůžovělý kouř a do nosu mě udeřil pach spáleného masa.
Urychleně jsem si přikryla ústa dlaní, ale nepomohlo to. Puch byl nesnesitelný.
Hodiny právě odbíjely poledne, ale dunění kostelního zvonu přehlušil srdceryvný vřískot. Ten hlas mi byl povědomý....
,,Mami!" vykřikla jsem a lokty se prodírala davem, který skandoval:
,,UPALTE JI! UPALTE TU ČARODĚJNICI!"
Nevěděla jsem, co se kolem mě děje, ale bylo mi jasné, že maminka potřebuje mou pomoc, proto tak křičí.
Bosá jsem uháněla přes celé nádvoří a o dlažební kostky si ukopla palec, bolest jsem však nevnímala, protože mi v uších zněl matčin nářek, který zničehonic utichl.
Pach spáleniny ještě zesílil.
,,Manju!"
Procpala jsem se do první řady a zůstala zírat s otevřenou pusou na ten výjev čiré hrůzy, který se mi naskytl.
Uprostřed náměstí stálo dřevěné pódium, na něm několik mužů v černých kutnách a jeden z nich, shrbený stařík s několika posledními chomáčky bílých vlasů, předčítal z Bible.
A před pódiem....ach bože, stála tam hranice, kterou pozvolna stravovaly plameny společně s na uhel spáleným tělem ženy, která upírala zelené oči k nebi.
Nevzpomínám si, že bych někdy předtím tak moc křičela. Volala jsem matku zpátky, ale ona už mě neslyšela.
V tom na mě nějaký trhan ukázal prstem.
,,TO JE JEJÍ DCERA! zaječel. ,, DCERA ČARODĚJNICE!"
A stovky, možná tisíce rukou už mě vláčely rovnou k hranici....
,,MANJU!!"
Otevřela jsem oči a zamžourala na postavu, která se nade mnou skláněla. Chvíli mi to trvalo, než jsem zaostřila.
Byl to vysoký upír s tváří krásnou podle antických měřítek a dlouhými kudrnatými vlasy, které zářily jako ryzí zlato.
Byla jsem si silami úplně na dně, přesto jsem se po něm ohnala pěstí.
,,Armande, ty šmejde.." zakrákorala jsem.,,....kde ses flákál?!"
Armand se rád zdržoval mezi londýnskou smetánkou a jeho vznešenost a pronikavý pohled očí černých jako smůla vzbuzovaly úctu nejen mezi jeho druhy.
Nikdo, vůbec nikdo se neodvážil mu v čemkoli odporovat.
Samozřejmě až na mě.
Dráždila jsem Armanda kdykoli se k tomu naskytla příležitost.
Upřímně, divím se, že mě ještě neprofackoval.
,,Kvůli tobě ze mě málem bylo grilovaný maso!" pyskovala jsem dál.
Mám dojem, že Armand zoufale bojoval s pokušením strčit mi ksicht pod ledovou sprchu, abych se konečně uklidnila.
,,Fíha..." ozval se Bobbyho hlas kousek ode mě. ,,...narvala do něj celej zásobník."
Bobby obcházel kolem mrtvoly vlkodlaka prošpikované stříbrnými kulkami a srandovně u toho krčil pihovatý nos.
S těma jeho svítivě oranžovýma vlasama a odstátýma ušima byl fakticky nepřehlédnutelný.
Obrátil se ke mě a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Zvláštní pozornost věnoval velikému krvavému fleku, který mi zbyl z obličeje.
,,Fešanda, co?" ohrnula jsem ret.
,,Cos dělala, proboha?"
,,Zapomněla jsem na cool pózy."
Bobby i Armand na mě nechápavě pohlédli.
,,Každej hrdina přece musí umět správně pózovat." vysvětlovala jsem, jako kdyby to bylo nad slunce jasné.,,A když to neumí, je tu velká šance, že ho brzo někdo odkrágluje."
Armand zavrtěl hlavou. ,,Mluví z cesty."
Už jsem se někdy zmínila o tom, že ta nepochopená jsem vždycky já....?
,,Co se tady stalo?" vyštěkl Bobby a mávl rukou do neurčita. ,,Co má znamenat ten svinčík?!"
Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Vagón vypadal, jako by se tu právě natáčela scéna béčkového hororu.
Sedačky byly vytrhané z podlahy a po stěnách se táhly hluboké rýhy, způsobené vlkodlakovými drápy.
Jedno z oken bylo vymlácené, na podlaze se válely střepy a všude byla krev.
Uprostřed té spouště ležela vlkodlakova mrtvola.
Co jsem jim o tom měla vykládat? Že jsme se s tou zrůdou porvali o báječně vonící lidskou véču....?
Měla jsem dojem, že by to asi nezkousli, a tak jsem mlčela.
,,Manju...." vyslovil Armand pečlivě moje jméno. ,,...ten vlkodlak by na tebe nezaútočil pro nic za nic. Musel mít důvod."
,,Já jsem mu žádnej zasranej důvod nedala." vyštěkla jsem.
,,Vlkodlaci si nás normálně nevšímají." vložil se do rozhovoru Bobby. ,,Rozzuří se pokud jsou hladoví, jinak dodržují dohodu."
Důležitě se odmlčel.
,,Takže....?"
Povzdychla jsem si. Bylo načase kápnout božskou.
,,Napadl člověka."
Bobby s Armandem si vyměnili užaslé pohledy.
,,Nebijte mě!" vyhrkla jsem a chránila si obličej pažemi.
,,Nešaškuj!"
,,Manju..." promluvil opět Armand svým tichým hlasem. ,,..naším úkolem není chránit lidi."
,,Já vím."
,,Naším úkolem je pozorovat a zaznamenávat počínání Sabbatu ."
,,Já vím!" zopakovala jsem o něco důrazněji.
Na chvíli zavládlo napjaté ticho.
,,Manju...nechtěla jsi ho náhodou...." Armand se zarazil v půli věty.
Slovo iniciovat odjakživa nesnášel a zdráhal se jej použít. Důvod mi však jaksi unikal.
,,Neměj strach." uklidňovala jsem ho. ,,Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo."
Zdálo se, že ho ta odpověď uspokojila, a tak sáhl do záhybů staromódního černého pláště a vylovil z něj termosku.
,,Tumáš." vrazil mi ji do ruky. ,,Ještě je teplá."
A poté se beze slova otočil a odkráčel pryč z metra.
Bobby se za ním ještě chvíli bezmyšlenkovitě díval.
,,Zlobí se." zamumlal.
,,Proč?"
,,Divíš se mu? Vražda vlkodlaka- z toho budou problémy."
Bojovala jsem s uzávěrem na termosce, který byl utažený příliš pevně.
Zatracená práce, kdybych byla nakrmená a při síle, uzvedla bych i plně naloženou Avii a ten pitomý špunt by mi nedělal nejmenší problémy.
,,Pohni kostrou!" okřikl mě Bobby netrpělivě.
Už se vám někdy vyprávěla o tom, že Bobby je ta největší buzna, jaká kdy chodila po povrchu země? Ne? Tak teď už to víte.
,,Nemůžu ten krám otevřít." sykla jsem podrážděně.
Vytrhl mi termosku z rukou a vrátil mi ji otevřenou.
Lačně jsem si lokla ještě vlažné krve....a vzápětí ji vyprskla do okolí, načež jsem ohodila Bobbyho, stojícího opodál.
,,Jsi cvok?!" zařval vztekle.
,,To...to je...vepřová krev?!" vysoukala jsem ze sebe zhnuseně.
,,A cos myslela?" utíral si papírovým kapesníčkem poprskaný rukáv větrovky.
,,Vůbec nic." ohrnula jsem ret a vypila termosku až do dna.
Jestli jste to ještě nevěděli, tak teď už to víte- prasečí krev je fakt hnusná.
Vysoukala jsem se na nohy a přehodila si kapuci přes hlavu.
,,Jdeme." zavelela jsem a oba jsme opustili podzemí londýnského metra.

Domů jsem se dostala těsně před východem slunce.
Když jsem lovila z kapsy klíče, z vedlejších dveří vykoukla sousedčina střapatá hlava.
,,Manju?" houkla. V náručí jí ňafala neurotická čivava.
,,Ano?" přinutila jsem se nasadit zdvořilý tón. ,,Děje se něco, paní Curtisová?"
,,Ňufinka nechce přestat štěkat." vykládala sousedka vzrušeně. ,,Nemáte v bytě kočku nebo tak něco?"
Zavrtěla jsem hlavou a dávala si pečlivý pozor, aby mi při tom nebylo vidět do tváře.
,,To určitě ne."
Paní Curtisová zklamaně pokývala hlavou a zaplula zpět do svého kutlochu.
Co čekala? Přiznání, že v bytě přechovávám kilo koksu?
Jakmile jsem však vstoupila do předsíně, uvědomila jsem si, že na tom Ňufinčině štěkání přece jen něco bude.
Nakoukla jsem do obývacího pokoje- a koho nevidím!
V ebenovém křesle (dárek od Armanda k narozeninám) se rozvaloval další vlkodlak.
Aaron byl vysoký, hezky ramenatý a měl zježené hnědé vlasy, které mu trčely na všechny strany.
Zeširoka se na mě usmál a odhalil tak řadu rovných bílých zubů.
,,Ahoj Manju." pozdravil mě a ukázal na láhev vodky, ležící na stole. ,,Trochu jsem se obsloužil. Doufám, že se nezlobíš."
,,Nebudu se zlobit, když shodíš ty hnáty ze stolu." odsekla jsem.
Pohled na jeho zablácená bagančata hozená na vyřezávaném stolku z devatenáctého století mi způsoboval hotová muka.
Aaron se ušklíbl, ale poslechl.
,,Omluv mě na chvíli." broukla jsem a zalezla do koupelny.
Deset minut jsem si usilovně drhla obličej vařící vodou, než jsem se zbavila všech krvavých stop.
Škrábance už se mi naštěstí samy zacelily.
Vrátila jsem se zpět do obýváku, posadila jsem se naproti Aaronovi a ostražitě pozorovala každý jeho pohyb.
Věděla jsem sice, že by mi neublížil, ale přece jenom jsem před několika málo hodinami zabila příslušníka jeho smečky. A to dokáže pěkně naštvat.
,,Takže...." začala jsem, aniž bych jej na okamžik spustila z dohledu. ,,....co pěkného jsi mi přišel povědět?"
Znovu se zazubil, tentokrát o něco nebezpečněji.
,,Co ti ten kluk udělal, že jsi ho odpráskla?" zeptal se.
,,Takže ty už o tom víš?"
Ne že by mě to překvapilo. Vůdce smečky vždycky ví, co se stalo s jeho pěšákem.
Aaron se napil vodky a přistrčil láhev blíž ke mě.
Napila jsem se taky, hlavně abych smyla trpkou chuť vepřové krve na jazyku. Pomohlo to minimálně.
,,Ptám se znovu- proč jsi zabila toho kluka?"
,,Protože napadl člověka." řekla jsem chladně.
Aaron zamlaskal.
,,Není v tvé pravomoci soudit náš rod. Měla jsi přijít za mnou a já bych ho potrestal."
,,A k čemu by to bylo, kdyby ten člověk nakonec zemřel?"
Vlkodlak se na mě pátravě zadíval, poté se uchechtl.
,,Manju, já tě nepoznávám." řekl. ,,Proč by ses zrovna ty měla starat o životy lidské chátry..?"
Neodpověděla jsem.
Měl pravdu a to mě štvalo.
Aaron se zničehonic zvedl z křesla a přistoupil k oknu.
,,Měj se na pozoru, Manju." řekl a hleděl na stříbrný měsíc na temné noční obloze. ,,Radím ti dobře, měj se na pozoru."
Poté se vyhoupl na parapet a zmizel za závojem noci.
Dlouhou chvíli jse strnule seděla v křesle a upřeně hleděla do zdi.
Poté mi pohled sklouzl k láhvi na stolku.
Popadla jsem ji za hrdlo a se vztekle jí mrštila proti zdi.
Pohled na politou zeď a podlahu posetou střepy mě však neuspokojil tak, jak jsem doufala, a tak jsem se zoufale popadla za vlasy.
Víte, co je nejhorší na tom být upírem?
Že se všechno podělá dřív, než by jste řekli švec.