Stejná, ale jiná...(9)

15. … POZNÁNÍ …
Když jsem se probudila, byl už na své posteli můj kámoš, Honza.
„Čus Růženko,“ zakřenil se na mě.
„Proč to oslovení?“ usmála jsem se.
„Víš ty, kolik je?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Je půl pátý.“
„To sem spala tak dlouho?!“ vyděsila jsem se.
„No, už jsem se chystal probudit tě, ale byla jsi rychlejší.“
„Čím bys mě budil? Křičet tady nemůžeš,“ smála jsem se mu.
„Nedělej, že nevíš, jak se probudila Růženka,“ zatvářil se jako andílek. Tak je to tedy! Když viděl můj vypočítavý pohled, začal se smát. Ovšem toho zakrátko litoval. Schytal přesně mířený polštář mezi oči.
„Tak ty se chceš prát?! Jen počkej!“ čekala jsem náhlý výpad, ale on se zvedl a došel ke dveřím. Sedl si na zem a zavřel oči, po chvíli je otevřel a já se lekla. Neměl žádné zorničky! Jen prázdné bělma, kterými upřeně pozoroval dveře. Ruch za nimi pomalu slábl a jeho oči byly zase normální.
„Co to bylo?“
„To bylo moje nadání.“
„Nadání?“
„Jo, nadání, každej ho v sobě má, i ty. Ale jen někteří ho potřebují k životu a dokáží ho zvládnout. Jako třeba ty, tobě zachránilo život, kdyby se v tobě neprobudilo, byla bys už mrtvá. Máš novej život, další šanci, važ si toho.“ Chtěla jsem nad tím uvažovat, jenže se na mě vrhl. Strhla se bitka. Řvali jsme, křičeli, smáli se a hlavně dělali šílený rámus.
„Nemůže někdo přijít?“ zeptala jsem se Honzy, když sem ho tahala za uši a on mi trhal vlasy.
„Ne, zabezpečil jsem dveře, aby nic ven nebylo slyšet,“ vykroutil se mi a já dostala další ránu polštářem. Blbli jsme jak malé děti. Byla to zábava. Najednou jsem ale ucítila slabý náraz, který nabýval na intenzitě. Nebyl to Honza, ten se totiž pracně zvedával z podlahy.
„Honzo!“ stačila jsem vykřiknout, podíval se na mě tázavě, ale za chvíli už byl jeho podhled ohromený.
„Někdo de! Rychle tu stěnu zruš, než to udělá on násilím!“ vykřikla jsem. Udělal to a za chvilinku už někdo rozrazil dveře, byl to Jirka! Jeho pohled metal blesky, myslela jsem, že začne řvát. Ale zklamal, znenadání se otočil a v klidu zavřel dveře. Dost mě to šokovalo. ,Ach jo, a já se těšila, že začne křičet,´ vyslala jsem Honzovi, který měl hrozné problémy, aby se nerozesmál. Z toho jeho šklebu jsem ale nemohla. Začala jsem se tiše smát, pak hlasitěji a nakonec jsem hýkala smíchy i s Honzou přes celý pokoj.
„Je tady něco k smíchu?!“ zeptal se ledově Jirka. Rychle jsme zmlkli. ,Nech nás o samotě,´řekl Honzovi v myšlence, ale já ji nějak (sama nevím jak) taky slyšela.
„Proč?!“ zeptala sem se vzpurně. Jirka se ke mně otočil a na chvilku se zatvářil vyjukaně.
„Hned! Odejdi!“ řekl už nahlas, ale pořád se mě sledoval. Honza vstal a odešel. Zbabělec jeden! Křičelo to ve mně. ,Já ho ale musim poslechnout,´byla jeho odpověď na můj výkřik v hlavě. Lekla jsem se. To sem mu říct nechtěla!
„Co tak čučíš?!“ štěkla jsem na Jirku.
„Měl jsem tě dát na jednolůžák,“ řekl tiše.
„A to jako proč?!“ byla moje prudká odpověď. Rázným krokem přišel až ke mně, obličej zastavil těsně blízko mého a zahleděl se mi do očí. Byla jsem z toho úplně rozklepaná.
„Víš co ti mohl udělat?“ Ta otázka mě zarazila, ale nevěřila sem, že by toho byl Honza schopný.
„On by to neudělal a kdyby se o to pokusil, tak bych křičela. On by někdo přišel,“ vyvrátila jsem jeho podezření.
„Opravdu?L zeptal se ironicky.
„A co ta jeho stěna?“
„Zrušila bych ji.“ Zasmál se a odsunul se, sedl si na židličku vedle mé postele.
„Dokázala, proč si myslíš, že tu stěnu zrušil?L
„Ucítil mě.“
„Ne, to já to cítila a řekla mu to. Klidně se ho zeptej, když mi nevěříš.“
„Když ty nevěříš mě, jak mám já věřit tobě?“ na to jsem jen pokrčila rameny a otočila se na druhý bok. Pochopil, že už se s nim bavit nebudu, tak se zvedl a odešel. Ani neřekl ahoj, nezdvořák.

Další dny se pak už nic nedělo. Byla jsem pořád na pokoji. Honza se už nevrátil. Asi ho dal jinam. Nudila jsem se. Nemohla sem nikam. Až se najednou otevřely dveře a vešel zase on.
„Jakpak se máš?“ začal mile.
„Blbě. Kam si zašantročil Honzu?“ vybafla sem na něj.
„Nebudem se hned hádat, ne? Jel domů. Zítra se asi vrátí.“
„Proč si tu?“
„Jen sem se přišel podívat jak se ti vede. Nic víc.“
„Nech toho. Už mě pustíte?“
„Ne. Přišel jsem proto abych zjistil, co jsi byla předtím.“
„Jak předtím?“ vyvalila jsem oči.
„Tvůj dřívější život.“
„A jak to zjistíš? Jako že ti mám všechno povídat, jo?“ podívala sem se na něj s přivřenýma očima.
„Ne, to by sis půlku z toho vymyslela,“ zasmál se.
„No dovol. Tak jak?“
„Pusť mě k sobě.“
„Cože?!“
„Dovol mi abych prožil to co ty si prožila od prvních zubů až po omdlení.“
„A je to nutný?“ nechtělo se mi. Kdo by taky chtěl aby se mu někdo šťoural v hlavě, že?
„Je.“
„No tak jo. Ale nic víc, jasný?“
„Souhlas,“ řekl a podal mi ruku, chytla jsem ji. V tom momentě se mi zavřela víčka a já upadla do mdlob. Jirka mou ruku nepustil, cítila jsem jak se vnořuje do mých vzpomínek a prožívá dětská muka zvané první zoubky, taky jak se směje, když ´ho´ táta hází do vzduchu, radostná pocit na hřbitově, když zapálil svíčku a táta ´ho´objal. Strach co bude dál, když odjel a neozýval se. Trapas v autobuse, Mek, Marťa, on a smrt. Ano smrt mého starého života, věděla jsem co se stane když se podívám na ten obraz, moc dobře sem to věděla. Pocit, když jsem se probudila v nemocnici, Honza, … Počkat, tohle už zná! Zaryla jsem mu nehty do ruky, pochopil a pustil mě, hned jsem procitla. Jirka mě hned objal. Dost mě to překvapilo, ale nebylo mi to nepříjemné. Vždyť on mě znal, dobře mě znal, cítil úplně to samé co já.
„Prožila jsi toho hodně. Nikdy se nikdo nedokázal dívat na to co prožil a zastavit mě.“
„Tak si viděl můj život. Minulý život. Byl krásný, i když mě zraňoval. Vím čí byl ten hrob. Byli v něm mí předci. Změnilo mě to, hodně. Všechno se na mě podepsalo. Jsem stejný, ale i jiný člověk, než předtím.“
„Máš dar země. A já jsem tvůj strážce.“
„Počkej, to byla nějaká přísaha!“ zakoktala sem se.
„Byla,“ řekl, dal mi letmou pusu na čelo a odešel. Přísahal mi věčnou službu? To je blbost ne? Kdo bude pomáhat dalším lidem s podobnými problémy? Třeba nás není moc, uzavřela jsem své úvahy. Usnula jsem. Asi mě to vyčerpalo.