Na útěku - 2. kapitola

Když Michael říkal, že půjdeme někam, kde nebudou lidé, nepočítala jsem s tím, že mě bude vláčet přes louku, pole a jakousi zarostlou pěšinku co v hodně dávných dobách bývala pravděpodobně cestou, směrem k lesu. „Jsi opravdu přesvědčený, že musíme jít do lesa?“ zapochybuji a zakopnu už alespoň o padesátý kámen. „Do lesa skoro nikdo nechodí,“ odvětí. To má pravdu, tam chodí jen takoví šílenci jako například my dva právě teď. „A musíme jít nutně tudy? Jiná cesta tam nevede?“ zajímám se. „Tohle je zkratka,“ vysvětlí mi Michael. „Aha.“ O zkratkách jakéhokoliv typu nemám příliš valné mínění. „Neboj, Karolíno. Vyznám se tady,“ ujišťuje mě. „To doufám, protože já tady nikdy nebyla. Spoléhám na tebe,“ poslední větu zdůrazním. „Tvůj osud je v mých rukách, dá se říci,“ poznamená s úsměvem, který se mi vůbec nelíbí. „Doufám, že nemáš žádné postranní úmysly. Dovedu se bránit,“ upozorňuji ho. „Co si to o mně myslíš?“ namítá, ale do očí se mi nepodívá. „Znám tě sotva pár minut, tak co si asi mám myslet?“ Na to neřekne nic. Opět zakopnu, tentokrát div že nepolíbím matičku zemi a Michaela konečně napadne, podat mi ruku. S rozkoší se jí chytím. Dlaň má příjemně teplou a stisk velmi pevný. Opět se podivuji jeho síle. Je sice téměř o hlavu a půl vyšší než já, ale jinak šíleně hubený. Světle hnědé vlasy má zastřižené do krátkého ježečka a hezký obličej. Uvědomuji si, že se mi ten kluk líbí stále víc. Konečně vejdeme do lesa a já se posadím na nejbližší velký kámen. „Tak a dál nejdu.“ Pokrčí rameny a posadí se proti mně na zem. „Můžeš začít vyprávět,“ pobídne mě. Vylíčím mu tedy celou svoji tragedii. Michael pozorně poslouchá a pak mi oznámí: „Udělala jsi pěknou hloupost, Karolíno.“ „To vím i bez tebe,“ odvětím nakvašeně. Stačilo mi Leoškovo kázání! „A co tvoje rodina?“ ptá se opatrně. Povzdychnu si a povím mu i tuto story. Trpělivě poslouchá, přikyvuje a nakonec řekne: „Neměla jsi utíkat z domu.“ „To je jediný, co mi k tomu řekneš?“ „Pořád utíkáš, ale tak se problémy neřeší. Před problémy neutečeš.“ „Poslyš ty mudrci, mluvíš jako kniha. Kolik je ti vlastně let, že mi tu takhle kážeš?“ Neujde mi, jak ho ta prostá otázka rozhodí. „Nejsem zase o tolik starší než ty,“ snaží se to zamluvit. „A jak to můžeš vědět? Mně je 18 a tobě?“ „To není důležité.“ Nechápu, proč s tím dělá takové drahoty. Tipuji, že mu může být tak 19, 20, nanejvýš 21 let. Alespoň vypadá hodně mladě. „Tak mi to řekni. Snad nejsi tak starý, aby ses za to musel stydět,“ žertuji, ale on se tváří smrtelně vážně. „Dobrý, Michaeli, to byl vtip, pokud ti to nedošlo. Tak řekneš mi to nebo ne?“ „Ne,“ odpoví, nečekaně se zvedne a chce odejít! „Počkej! Kam jdeš? Nikam nechoď! Dobře, nemusíš odpovídat, když nechceš,“ snažím se ho zadržet. Vidím, jak váhá a nakonec se vrátí a posadí se. „Už se nebudeš ptát na můj věk?“ ujišťuje se. „Ne,“ ujistím ho. Rozhostí se mezi námi hluboké mlčení. Jsem z jeho chování hodně zaskočená. „A co tvoje rodina? Tví rodiče? Pověz mi svůj příběh,“ zeptám se, neboť jsem zvědavá ( a taky proto, že nesnáším mlčení). „Nevyzvídej, Karolíno.“ Jen zalapám pusou naprázdno jako kapr. „Tak já se ti tady svěřuji, říkám ti věci, které bych normálně řekla jen nejlepšímu příteli a ty mi řekneš, ať nevyzvídám? Vždyť o tobě vůbec nic nevím! Ty sis o mně už mohl vytvořit alespoň nějaký obrázek ale co já? Nepřipadá ti to trochu nefér?“ vyjedu na něj. „Jednou ti to určitě povím, Karolíno, ale dnes ne,“ slíbí. To mě trochu uklidní. „Proč mi vlastně pořád říkáš Karolíno?“ zajímám se. Nechápavě na mě pohlédne. „Přece se tak jmenuješ.“ „Jo, ale je to moc dlouhý. Přátelé mi říkají Karol, Kara, Kari nebo Lin, můžeš si z toho něco vybrat.“ Zavrtí hlavou. „Mně se líbí Karolína.“ Nevymlouvám mu to. Hlasité zakručení žaludku mě upozorní na skutečnost, že jsem ho od rána ničím nezaplnila. „Kolik je vlastně hodin?“ otáži se Michaela a dodám, při pohledu na jeho zápěstí: „Máš vůbec hodinky?“ Zavrtí hlavou. „Ne, ale bude už určitě po poledni.“ Zalovím tedy v baťůžku a vylovím z něj krajíc chleba. „Nemáš hlad?“ zeptám se Michaela. Opět zavrtí hlavou. „Opravdu ne?“ Neodpoví, ale tak zvláštně se na mě podívá. Z toho pohledu mi naskočí husí kůže. Raději se zakousnu do chleba. Michael nečekaně svižně vstane. „Víš co? Ty se zatím najez a já se trochu porozhlédnu kolem. Nikam nechoď. Za chvíli se vrátím,“ s těmito slovy rychle odchází. Dívám se za ním, přežvykuji sousto v ústech a ničemu nerozumím. Michael je sice strašně krásný kluk, ale na druhou stranu je – divný? Možná by se spíš hodilo slovo – zvláštní – zní to trochu líp než – divný. Hlavně jeho chování mi moc nejde do hlavy. Nakonec však nad tím mávnu rukou, každý jsme přece jiný a raději se věnuji své skromné svačině.
Hm, Michael sice říkal, že za chvilku je zpátky a nevím co si on představuje pod pojmem „chvilka“, ale podle mě už uběhly minimálně 4 hodiny, chleba jsem dávno dochroupala a teď se nepředstavitelně nudím, ale po mém společníkovi nikde ani vidu ani slechu. Taky říkal, že se trochu porozhlédne kolem, ale za tu dobu už přece musí mít projitý celý les i s přilehlými loukami a poli. Tak kde vězíš, Michaeli? Napadne mě, že se třeba taky už nevrátí, ačkoliv tvrdil, že se vrátí. Karolíno, nebuď naivní! Taky mi mohl lhát, že? Naštvu se a energicky vstanu. Kašlu na jeho upozornění abych nikam nechodila a vydám se ho hledat. A až ho najdu, tak to co mu řeknu si za rámeček tedy nedá! Bloumám lesem a postupně se mě začínají zmocňovat pochybnosti. Co když opravdu odešel nadobro a já ho hledám marně? Bodne mě při tom pomyšlení u srdce. I za tu malou chvilku co ho znám, jsem si ho oblíbila. Navíc utíkat sama je pěkná nuda, společník se hodí. V lese se ozývají různé zvuky: štěbetání ptáků, zurčení nedalekého potůčku, křupání suchých větviček pod nohama, štěkot psů…… Moment. Štěkot psů? To do poklidné lesní scenérie příliš nezapadá. Zastavuji se a napjatě poslouchám. Štěkání se ozývá stále blíž a blíž. Otáčím se po tom zvuku a krev mi ztuhne v žilách, když v dálce mezi kmeny stromů spatřím skupinku mužů v uniformách s několika statnými vlčáky na vodítkách. Sledují mě se psy! Mohlo mi to dojít, momentálně jsem však zcela paralyzovaná překvapením a strachem. Mohla bych utíkat, MĚLA bych utíkat, ale co když na mě ty psy pustí? Sakra!Někdo mi nečekaně položí ruku na rameno a já málem vyletím z kůže, než pohlédnu do Michaelova vážného obličeje. Měla jsem pro něj sice v duchu připravený peprný monolog, ale teď se to jaksi nehodí. „Michaeli, jsem ztracená,“ obrátím na něj svoje vystrašené oči. „Nejsi,“ odpoví. Ohlédnu se zpět na svoje pronásledovatele, kteří se nebezpečně rychle přibližují a než se ho stačím zeptat, co tím myslí, ucítím tupou bolest u spánku a pak mi celý svět zčerná před očima.
Otevřu oči s pocitem, že mi v hlavě vybuchl granát. „Co se stalo?“ ptám se přihlížejícího Michaela. „Omdlela jsi.“ „Omdlela? Spíš mám pocit, že mě něco sakra tvrdého praštilo do hlavy. Jau.“ Pokusím se vstát. Zůstane pouze u pokusu. „Lež. To se ti asi něco zdálo,“ ujistí mě. „A kde to vůbec jsme? A kde jsou oni?“ „Setřásl jsem je. Nacházíme se blízko jedné malé vesnice,“ oznámí mi. „To jsi mě snad celou cestu nesl?“ nevěřím. „Jo. Nebylo to daleko.“ Nevím proč, ale z nějakého důvodu této Michaelově historce nevěřím. Nevím však, jaký by měl důvod mi lhát. „Odpočiň si, Karolíno. Za chvíli se bude stmívat. Tady nás nenajdou,“ řekne. „A ty snad zase někam jdeš?“ „Za chvilku jsem zpátky,“ pousměje se a opět odchází bůhví kam. Alespoň už vím, za jak dlouho asi můžu očekávat jeho návrat. Pochybuji, že se mi podaří usnout, ačkoliv s tím stmíváním měl Michael pravdu. Hlava mě bolí jako střep, honí mě policie, nacházím se v přítomnosti (ačkoliv momentálně spíš nepřítomnosti) podivína Michaela. To jsem to dopracovala. A proč se vůbec tohle muselo stát zrovna mě?