Kam chodí rádkyně

Chvíli po večeři jsme se my, Medvědi, sešli v malém pokoji na konci chodby, který obývali Láďa s Vaškem a Michalem, dalším skautem z Oder, o kterém se ještě zmíním.
„Tak jsem tak přemýšlel a něco mě napadlo“, začal Láďa zeširoka.
„Co?“ rozzářily se nám oči.
„Mohli bychom zahrát Červenou karkulku v moderním pojetí“.
Což v praxi znamenalo, že jsme kvůli nedostatečné znalosti této pohádky děj trochu pozměnili, roli vlka určili Láďovi, babinu si zahrála Míša, já představovala hlavní hrdinku Karkulku a Vašek se převtělil do role myslivce a maminky zároveň, jelikož Šípák jeden nechtěl hrát.
Celou pohádku jsme si vyzkoušeli asi dvakrát, nikdy jsme ji nedohráli do konce, protože jsme se vždycky začali něčemu smát, a když jsme se znormalizovali, nevěděli jsme, kde jsme přestali, takže jsme hraní vzdali a asi hodinu, která nám zbývala, jsme si povídali a povídali.
Právě, když jsme Šipkovi vysvětlovali, jak má při našem představení zacházet s celtou (co s ní prováděl, vám popíšu později), vtrhl do pokojíku Glum s tím, že zábavný večer začíná už za chviličku.
„Vážení a milí!“ začal Oskar, „Vítám Vás na skautském celovečerním představení. Každá družina si připravila nějaký program, a tak bych tady na podiu chtěl uvítat družinu Vlaštovek“.
Podium představovalo místo u klavíru a hlediště tvořilo několik řad židlí, které vedoucí postavili na místo jídelního stolu.
„Jo, do toho“, povzbuzovali jsme družinu Vlaštovek, do které patřil Glum (skaut, se kterým jsme s Jandulkou seděly ve vlaku po cestě do Bašky), Vilík (Míšina kamarádka z Oder), Bobr s Krtkem od nás z oddílu a Makrela, skaut, který ustavičně nosil barevné pončo.
Vlaštovky se postavily ke klavíru, Vilík dirigentsky mávl rukou a už začali zpívat písničku Vlaštovko, leť od Jaromíra Nohavici. Makrela se svým pončem hrál vlaštovku a vtipně předváděl to, o čem ostatní zpívají. Sklidili veliký potlesk a pak jsme byli na řadě my, Medvědi.
„Jak jsem tak nenápadně zjistil, Medvědi si připravili pohádku o Červené karkulce...“, začal Oskar.
„Kdo to vykecal?“ rozesmál se Láďa, „Cvrčku, žes to byla ty?“
Já samozřejmě začala červenat, a jelikož jsem se svíjela v záchvatech smíchu, a se mnou i všichni ostatní, jen jsem přikývla. Takže začátek by byl pěkný.
A pak jsme se rozehráli. Nebudu vám popisovat celý děj, určitě ho znáte, ale jednu, a to nejlepší, část našeho představení vám zatajit nemůžu. Byli jsme zrovna u toho, jak vlk žere Karkulku a myslivce.
„Chlamst“, otevřel Láďa doširoka pusu.
Já s Vaškem jsme spadli na zem a Šipka přes nás přehodil celtu, jako že jsme ve vlkově břiše. Jako naschvál se mi vybavil Láďa, jak na nás cení zuby, a začala jsem se nehorázně smát. Vašek se mě pokoušel utišit, a tak mě kopl do kolena, načež jsem vykřikla: „Jau!“
Láďa chtěl všechno zachránit, a tak se postavil před publikum, poplácal se po břichu a pravil:
„Ticho tam bude“.
Diváci, i přesto, že chtěli zachovat dekorum, začali brečet smíchy, Bobr troubil do kapesníku, což vyvolalo další veselí. Nakonec všechno skončilo tak, že Karkulku (čili mě) poslal myslivec zpátky k mamince. Tohle vůbec nebylo v plánu, prostě se mě chtěli zbavit, protože jsem je pořád rozesmívala.
Musím říct, že se večer povedl. Přesto, že už bylo dávno po večerce a holky neměly na pokoji kluků (a samozřejmě i naopak) co dělat, sešla se naše Medvědí družina na pokoji od kluků a ještě hodinu jsme si tam povídali a povídali.
Pomalu začalo svítat. Neděle si na sobě dala opravdu záležet, pěkně se nastrojila, aby se všem líbila. My si po snídani sbalili věci, oblékli se do krojů a šli do kostela na mši. Poté jsme na středisku, kde jsme spali, uklidili a vytřeli podlahu, nasadili si batohy a vydali se na nádraží. Pro Oderčáky dojel jejich vedoucí autem, tak jsme se všichni shromáždili, abychom jim zamávali, a na mě přišla smutněnka. Těšit mě mohl jen fakt, že Láďu za pár týdnů zase uvidím, neboť se bude konat další část rádcovského kurzu. Tak zatím nashledanou...