Kam chodí rádkyně

„Takže, děvčata, teďka si zahrajeme hru s názvem Epikurovo poselství“, pravil Koblížek s plnou pusou buchty, „V lese je rozmístěno 74 papírků a na každém z nich je napsáno nějaké slovo. Vy budete ty papírky hledat. Rozdělíte se na dvě stejně početné družiny a každá družina dostane jeden papír. Tyto papíry zůstanou na místě, kde stojíme. Na start se rozeběhnete do lesa a budete se snažit najít papírky se slovy. Když nějaký objevíte, přečtete si slovo a zapamatujete si i číslo papírku. Pak urychleně poběžíte zpátky a slovo i s jeho číslem si na papír, který tady leží, poznamenáte. Až budete mít zapsaných všech 74 slov, zavoláte Máme a já si poznamenám váš čas. Hru ukončíme v době, kdy i poslední družina nalezne všechna slova. Abyste to ale neměly tak jednoduché, já, Bohunka a Elen se vás budeme snažit chytit. Pokud se vás dotkneme, musíte běžet k tamhle tomu stromu, na kterém visí fáborky, napočítat do desíti a pak se můžete vrátit zpátky do hry“.
Jakmile Koblížek odpověděl ještě na několik dotazů týkajících se hry a rozdělil nás do dvou skupin, oznámil start hry a my se rozeběhly do lesa, naši tři lovci samozřejmě za námi, dali nám jen chvilku náskok.
Musím říct, že jsme si pořádně zaběhaly. Já se proběhla zvlášť jednou, a to tehdy, když na mě Bohunka dostala zálusk. Nikde nikdo. Pravý lesní klid. V pohodě si to vykračuju a očima pátrám po nepatrných ústřižcích papíru. Najednou se za mnou z křoví vyřítí Bohunka a chce mě lapit do svých sítí. To přece nemohu připustit! Dávám se do šíleného běhu, podbíhám pod větvemi, přeskakuju pařezy, kličkuji mezi stromy. Bohunka za mnou. Snažím se do běhu dát všechnu svou rychlost, jako by to byl běh o první místo. Bohunka nabírá síly, zrychluje, už je mi v patách. Přece to nevzdám!, pomyslím si. Stěží popadám dech, nohy mi odmítají poslušnost, ale já běžím dál. A pak...bum...a plác...A bylo to. Ta čarodějnice jedna mě chytila. Kvůli ní jsem musela běžet ke stromu s fáborky, ale v duchu jsem si slíbila, že jí to ještě dneska oplatím.
Z lesa se ozývaly nadšené výkřiky, to vždy, když některá skautka našla jeden ze sedmdesáti čtyř papírků s textem. Anebo jsem taky slyšela varovné signály, zvláště, když se k někomu blížila Bohunka či Koblížek.
Postupně obě skupiny nalezly všechny útržky, a když jsme pak slova poskládaly od jedničky do konce, mohly jsme si přečíst Epikurovo poselství.
Po dostatečném vydýchání jsme pomohly Koblížkovi posbírat všechny papírky, já obrala fáborkový stromek a pak už jsme šly zase dále.
Velmi komická událost se mi stala, zrovna když jsme procházely kolem jakéhosi rybníka. Na břehu sedělo několik rybářů s pruty a trpělivě čekalo na svůj úlovek. Zřejmě jsme dělaly veliký rámus, takže se jeden rybář postavil a zařval: „TICHO!“
Holky zkoprněly, ale já, zrovna v živém rozhovoru s Marťou, jsem se ještě zeptala:
„Co říkal?“
„Ty náš nahluchlý Cvrkounku“, smála se Srnka, „ten pán si přeje, abychom už konečně zavřely ústa“.
Já slyšela něco ve smyslu- pustá a už jsem se chystala zeptat, co je tady pustého, ale Koblížek naštěstí viděl můj nechápavý obličej a už nás táhl dál.
A tak si to teda zase jdeme dál. Kocháme se krásnou přírodou, podzimními stromy, pozorujeme rozčeřenou hladinu a v tom Koblížek najednou křičí:
„Potopa!“
„Co, kde?“ zděsila se Bohunka.
„Vylez na strom“, poradila jsem jí.
Abyste pochopili, žádná živelná pohroma se na nás nevalila. To jen Koblížek zahájil další hru. Kdykoli zvolal slovo potopa, musely jsme všechny zmizet z povrchu zemského, tedy být alespoň půl metru nad zemí.
Abych se zachránila, pověsila jsem se na první silnou větev, kterou jsem uviděla, a zpevnila jsem svaly.
„Koblo, hele, já jsem nad zemí....áááááá“, neudržela jsem se a spadla dolů jako hruška.
Zrovna, když mě Srnka, která na větvi visela spolu se mnou, uviděla, začala se smát a spadla taky. Tak jsem se pro změnu smála já.
Nejkomičtěji ovšem působil Pavouček s Fidži, dvě bývalé světlušky, jak už jsem se jednou zmínila. Pavouček byl trošku silnější, zatímco Fidži byla takové tintítko. Jak tak Pavouček stál a rozhlížel se, kam by se „schoval“, přiběhla Fidži a skočila mu přímo do náruče, čímž měla svého půl metru nad zemí stoprocentně zaručeno. Pavouček ovšem něco takového vůbec nečekal, a tak spadl na zem, Fidži přistála na něm.
„No děvčata, takhle veřejně“, smál se Koblížek.
„Nespletly jste si náhodou Potopu s Náletem?“ ptal se Plšík, starší sestra Elen, obě dvě modrooké, světlovlasé, rozené divoženky.
„No vidíš, to bychom si taky mohly zahrát“, pochválil Koblížek Plšíka a už vysvětloval další pravidla.
Nálet se, na rozdíl od Potopy, hraje tak, že když kdokoli z nás vykřikne Nálet, musíme si všichni lehnout na zem, ať už jsme kdekoli, v jakémkoli prostředí, ať je bláto nebo sněhová závěj. Kdo tak do pěti vteřin neučiní, má trestný bod. A tak jsme se válely ve spadlém listí, v jehličí, přímo na lesní cestě, kde jsme jen tak tak unikly kobylincům, „ustlaly“ jsme si dokonce i v seníku.
A šlo se zase dál. Po chvíli jsme spatřily krásné rozlehlé pole, jako stvořené k naším nesčetným hrám. Koblížek nás ihned rozdělil do čtveřic, tedy do tří skupin, a v hlíně vyryl botou čáru. My se za tu čáru srovnaly ve čtveřicích a počkaly, až Koblížek před každou skupinku, asi deset metrů od čáry, rozmístí 13 papírků. A pak Koblížek povídá:
„Na start jedna z každé skupiny vyběhne, najde papírek s nejmenším lichým číslem....to je mimochodem jaké?...vezme ho a poběží zpátky ke své družině, kde předá štafetu. Vyběhne další hráčka a přinese papírek s číslem tři. Hra končí, až přinesete všechna lichá čísla, tedy sedm papírků. Jo, jak budete hledat papírky se svým číslem, tak je musíte obracet zpátky, tedy popsanou stranou k zemi. Pokud tak neučiníte a vrátíte se ke své skupině, já vás pošlu, ať to hezky spravíte. Jasné?“
„Jasné“, přisvědčily jsme.
Zas tak jasné to ale nebylo. Z naší skupinky vybíhal jako první Pavouček. U papírků si klekl, aby se mu dobře obracely, a sotva našel ten svůj, běžel zpátky. Musel se ale vrátit, protože zapomněl papírky obrátit. A tak jsme ztratily několik drahocenných vteřin. Já jsem své čtyřce taky moc nepomohla. Běžela jsem, abych našla papírek s číslem pět, a byla jsem tak zaujatá tím, kde asi může být, že jsem nedávala moc pozor na cestu. A to se mi vymstilo. Na místě, kde bylo obzvlášť hodně bláta, mi ujely obě nohy a já se rozplácla na poli.
„Co to tam ten Cvrček dělá?“ smál se Koblížek.
„Zase leží, lenoch jeden“, přidala se Elen a holky se svíjely smíchy.
Mým nešťastným pádem jsem naši skupinku výrazně zpomalila. Naštěstí jsme měly dvě velké bojovnice, Srnku a Ponorku, které, když mě viděly s natlučenou nohou, hrály s ještě větší vervou. Srnka nastupuje, rozbíhá se, hledá lísteček...a má ho...běží zpátky, chvátá, už je tady! Po ní nastupuje Ponorka a statečně utíká. A díky těmto běžkyním jsme celou hru vyhrály.
Neměly jsme ani chvilku oddechu a už Koblížek vysvětloval další hru:
„Každá z vás teď dostane fáborek, který si zastrčí vzadu za kalhoty, tak, aby notný kus vyčuhoval ven. Cílem hry bude získat cizí fáborky a svůj si zachránit. Kdo zůstane, vyhraje“.
„A jak mám získat cizí papírek?“ nechápala Fidži, „Vždyť mi ho nikdo nebude chtít dát“.
„Prostě, když narazíš na někoho, kdo nedává pozor, tak mu hupsneš za záda a škub, už máš jeho papírek a dotyčný je vyřazen. Jasné?“
„Už jo...a jo...ještě něco. Jak si můžu chránit svůj fáborek? Držet si ho asi nemůžu, co?“
„No, to fakt ne. Buď si lehneš zády na zem, nebo utečeš“.
„A Koblížku, ty papírky, které si urvu, se mi asi nepočítají jako další životy, co?“ ujišťovala se Džejný, Bohunčina kamarádka, která k nám do oddílu letos přistoupila.
„Správně“, pravil Koblížek, „každá z vás má jen jeden život. Ty fáborky, které získáte od druhých, si někam schovejte. Váš život musí být opravdu vidět. Ty z vás, které umřete, prosím, opusťte hrací prostor. Hrací místo bude od cesty, po které jsme sem přišly, tady po poli, až k tomu remízku. Takže, nasadit životy a hrajeme“.
Slabší povahy se daly na útěk, pokud se mi to nezdálo, někdo dokonce zmizel v nejbližším remízku, my ostatní se statečně vrhly do boje. Hra byla opravdu velice zajímavá. Nejdříve jsme bez nějakého domlouvání vyřadily ty, které sice neutekly, ale byly zjevně nejslabší, pak jsme se rozeběhly za zbabělci, abychom vyřadily i je. Už nevím, kdo to zrovna byl, ale tak se vžil do hry, že si lehl na zem, i za cenu špinavého oblečení, jen aby si zachránil život. Někdo ho chtěl totiž zabít, tuším, že to byla Ponorka (naše ochotná průvodkyně v lázních), ale žádným způsobem mu nemohla papírek sebrat.
„Ponorko, my ti pomůžeme, jo?“ navrhla jsem.
A tak se nás posledních pět (Elen, Ponorka, Srnka, Bohunka a já) sjednotilo, toho ubožáka jsme chytily za nohy a za ruce a Ponorka mu vítězoslavně vytrhla fáborek.
„Hurá!“ radovaly jsme se.
Bylo nás pět. Řeknu vám, tak rovnocenný souboj už jsem dlouho nezažila. Čistě náhodou jsem vyřadila Srnku, která zrovna bojovala s Ponorkou, takže nedávala pozor, a naprosto stejným způsobem a ve stejnou chvíli vyřadila Elen Ponorku. Co teď? Mám se vrhnout na Elen nebo na Bohunku? A pak jsem si vzpomněla na to, jak mě Bohunka zákeřně poslala ke stromu s fáborky, a povídám:
„Hele, Elen, mám docela obstojný návrh. Nejdříve vyřadíme Bohunku a pak budeme bojovat spolu“.
„Fajn, ale ne, že mě vyřadíš“, smála se Elen.
Chudák Bohunka byla už tak unavená, že nekladla žádný odpor.
„To není fér, ony se proti mně spikly“, stěžovala si.
„To víš, na světě není žádná spravedlnost“, řehtala jsem se.
Nakonec jsem vyhrála já, ani nevím, jak jsem to udělala, neboť Elen je opravdu velká bojovnice. Řádně zmožené hrou jsme vytáhly svačiny a pustily se do jídla, abychom nabraly síly na další cestu. Pak jsme se chopily tašek s odpadem a zamířily do Poruby. Největší problém ovšem nastal, když jsme se chtěly tašek zbavit. Přece je nebudeme tahat s sebou domů, že jo?
„Tady má sídlo nějaká firma, tak tady to dát můžeme“, rozhodl Koblížek.
Kolem popelnice jsme naskládaly asi osm tašek s odpadem, takže nakonec ani nebyla vidět. A pak jsme pro jistotu zdrhly.
Zamířily jsme na tramvajovou zastávku, kde jsme čekaly asi deset minut. Pak, už byla tma, jsme v dálce spatřily světla a vzápětí i vytouženou tramvaj. Nasedly jsme a ujížděly domů, všechny plny dojmů a krásných vzpomínek.