Kam chodí rádkyně

Čas běžel jako voda a nás čekalo pokračování rádcovského kurzu. Už jsem se nemohla dočkat, neboť jsem se strašně těšila na Láďu, na mého krásného skauta z Oder. No, a na ty ostatní jsem se těšila vlastně taky.
Tentokrát jsme neměli sraz na nádraží Ostrava- Střed jako minule, ale v Ostravě před Don Boscem, což je salesiánské středisko. Čekala nás tam totiž přednáška o jamboree v Chile, což je celosvětové setkání skautů. V tělocvičně tohoto střediska byly pro nás nachystané židličky, a tak jsme se posadili a od skautů, kteří na jamborre byli, jsme poslouchali, jaké toto setkání bylo, co zajímavého zažili, kolik skautů vlastně přijelo a podobně. Také jsme se dívali na video a prohlíželi si fotky.
A pak jsme nasedli na vlak a ujížděli směr Baška. Po cestě do Hodoňovic jsme se výborně bavili, Vašek, stejně jako já člen Medvědí družiny, opravdu perlil.
„Vidím světýlko, že by to byla perníková chaloupka?“ spatřil Vašek salesiánskou chatu.
„Perníková zrovna ne, ale dědek je tam taky“, řehtala jsem se.
Ihned po tom, co jsme se na středisku zuli, rozeběhla jsem se do našeho milovaného pokoje, za mnou Plšík, Bobr a Hřibek s Krtkem. Jandulka s Marťou nejely, protože byly nemocné.
Jen jsme si složili věci, museli jsme všichni nastoupit na chodbě a Oskar povídal:
„Milí skauti, milé skautky! Jsem moc rád, že vás opět vidím, byť je vás méně, než minule. Tento rádcovský kurz zahájíme poněkud netradičně. Spojte se zase do družin, které jste minule vytvořili. Tady v chatě se schovala vlčata, je jich deset. V družině se chytnete za ruce a budete ta vlčata hledat. Když nějaké vlče objevíte, taky ho chytnete za ruce a bude hledat s vámi. Až všechna vlčata najdete, dejte mi vědět“.
Pro neskauty musím vysvětlit, kdo to takové vlče vlastně je. Vlčata jsou chlapci zhruba do 12 let, kteří ještě nesložili skautský slib. Prostě jsou to takoví malí skautíci, kterým říkáme vlčata.
„Tak kam vyrazíme?“ zeptal se Šipka.
„Do Afriky“, zasnil se Vašek.
„Pojď do tělocvičny, ty Afriko“, chytla jsem Vaška za ruku a společně s ostatními Medvědy jsme zamířili do tělocvičny.
Tam nikdo. Láďovi se ovšem nechtělo věřit, že by v tak obrovském prostoru nikdo nebyl, a tak jsme se na jeho rozkaz dali do hledání.
„Pomozte mi někdo nadzvednout tu kozu“, řekl Vašek a podíval se na mě (tou kozou myslel švédskou bednu).
„No dovol, já nejsem žádná koza“, bránila jsem se.
„A kdo říká, že jsi?“ nechápal Vašek, „Koza, jo aha. Já jen, že jsi stála nejblíže, tak jsem chtěl, abys mi pomohla“.
„Tak to jsem zase nepochopila já“, smála jsem se.
Jako kdyby Vašek něco tušil. Pod bednou se ukrývalo vlče, které se nám později představilo jako František, v tělocvičně jsme našli ještě Bubáka (nebo Pohromu?, já si ty dva pořád pletla).
Když jsme objevili všech deset vlčat, sešli jsme se v jídelně na večeři.
„Tak jaký si dáme pokřik?“ zeptal se Honza, který je u nás v Ostravě vedoucím kluků.
„Obry a trpaslíky“, navrhla Kety, skautka, která naší vedoucí Sigi pomáhala vést oddíl.
Jelikož jsme tenhle bezvadný pokřik před jídlem znaly jenom my, musely jsme ostatním vysvětlit, co vlastně mají dělat.
Postavili jsme se do kruhu kolem stolu, ob jednoho jsme se postavili na židle a chytili se za ruce.
„MY OBŘI PŘEJEME TRPASLÍKUM DOBROU CHUŤ“, zakřičeli ti, kteří stáli na židlích.
„My trpaslíci přejeme obrům dobrou chuť“, špitli jsme my, trpaslíci, a pak jsme se všichni pustili do jídla.
Po večeři pořádal Oskar přednášku o psychologii, která se všem velice líbila, neboť Oskar vykládal opravdu poutavě. A pak nám nabídl, že jestli máme nějaký problém, tak za ním můžeme klidně zajít. Tož, my s Bobrem a Hřibkem jsme těch problémů měly hodně, a tak jsme teda šly. Potřebovaly jsme poradit ohledně dvou holek z našeho oddílu (jejich jména Vám neprozradím), protože s nimi byly ustavičné problémy. A jelikož je Oskar pořádně upovídaný, a my samozřejmě taky, protáhla se naše diskuze až do dvou do rána.
„Tak holky, končíme, zítra Vás čeká náročný den. Dobrou noc, anebo spíše dobré ráno?“ zahnal nás Oskar spát.
Probudili jsme se do deštivého rána, což znamenalo, že nás tentokrát rozcvička nečekala. A my byli jedině rádi.
„Vidím, že jsme se zde všichni sešli, i ti, kteří šli včera....pozdě spát“, mrkl na nás ráno Oskar při snídani, „dneska je na programu přednáška o skautingu, topografii, a protože by skauti měli být také zruční, budete se učit rukodělní práce. A co na vás čeká pak, to se dozvíte až po obědě. Teď máte do půl deváté čas, pak přijďte zase tady a doneste si zápisníky“.
A tak jsme se vzdělávali a vzdělávali. Po obědě už jsme byli tak unavení, že jsme si šli na chvíli lehnout. Ovšem u nás na pokoji to vřelo. Jelikož se po dešti konečně vyjasnilo, rozhodl se Plšík a Krtek, že by mohly vyzkoušet chůdy, které byly zvenku opřené o naše okno. Opatrně okno otevřely, omrkly, jestli se venku nic neděje, a oknem vylezly ven. Pak se na chůdách trošku prošly a najednou začaly zmatkovat. Urychleně lezly oknem zpátky do pokoje a já s Bobrem a Hřibkem jsme jim ochotně pomáhaly.
„Ukažte se, já vím, že jste tam. To se dělá, lozit oknem? No počkejte, už jdu za Oskarem!“ řval pan Havránek, opatrovník zdejšího střediska.
„A jéje, to bude průšvih“, zlekla jsem se (lozit oknem je zde přísně zakázáno, dřevěná(a značně ztrouchnivělá) konstrukce chaty na to prostě není stavěná).
„Dědek jeden plesnivý“, nadával Plšík.
Strachu jsme si tehdy užily až až. Nutno říci, že nakonec všechno dopadlo dobře. Buď pan Havránek (postarší to občan) zapomněl, že chtěl Oskarovi něco říct, nebo si mu opravdu postěžoval, ale Oskar to nechtěl rozmazávat, a tak jsme potrestány nebyly.