Hra bez konce

Kdybych mohl být blíž… Kdybych mohl pohlédnout do Tvých očí a vykreslit úsměv na Tvých rtech… Co mám proto udělat princezno? Ptám se a přitom vím, že se odpovědi nedočkám. Vpije se do stěn jako obsah sklenky, která se roztříštila o překážku … o Tebe.
Kytara mlčí tiše v ruce. Cítím její vůni … vůni dřeva, která je tak blízko a přitom vzdálená jako Ty! Kus javoru plný vzpomínek … hlasů … úsměvů … i slz … To vše je v Tobě moje špatná společnice … a přece jediná v této chvíli. Odkládám tě …
Je ticho. Ruch ulice je mrtvý jako krysy, které ulovila sousedova kočka. Dávno pohaslo i světlo v okně přes ulici … S jistotou uchopím láhev stojící na stole někde přede mnou. Je přesně tam, kde jsem jí postavil před hodinou? … pár minutami?... To je fuk. Hlavně že tam jsi … má krasavice s dlouhým, hladkým krčkem. Přiťuknu si se samotou, která dřímá v tom nejčernějším koutě poloprázdného pokoje. Trpkost a chlad červeného nápoje se mísí s krví a rozlévá se po celém těle. Dostává se do mysli s jediným cílem, a to utišit toho, který mě dusí … mé druhé já. Vysmívám se mu … vysmívám se všem s láhví vína v ruce ...

„Podívej se na sebe. Jsi troska, která se s poslední kapkou …“
Než to stačí do říct, mrštím s ní o zeď, jakoby právě tam stál můj úhlavní nepřítel … moje svědomí.
Zhroutím se na zem.
Už se nesměji.
Nevím proč se tak chovám, proč dělám věci, které dělám. …. Tak proč?
Neznáš odpověď, tak proto mlčíš? Ten, který mě zná nejlépe teď neumí odpovědět. No podívejme se na pana chytrého. To není možné. …
Ty? Co tady děláš? Chci vstát ale nohy mi neslouží. Chci se aspoň natáhnout a dotknout se Tě. Přesvědčit se, že doopravdy sedíš naproti mně.
„Princezno?“
V duchu se sám sebe ptám, jak … jak dlouho tu takhle sedíš a sleduješ toho blázna … mě. Díváš se tak nevinně.
Nereaguješ na mé oslovení. Rukou si zajíždíš do vlasů. Usmíváš se … smutno-vesele.
Nepatříš sem. Oči bolí … pálí od toho přízraku, který se mi hrotí v dlaních jako včerejší noc … jako naše noc. Nenávidím sebe … myšlenku, kterou jsem zrealizoval … ten ohavný čin, který …

„Jak? Jak jsi jí to mohl udělat!“
„Mlč už! Ztichni! Já jsem nechtěl … já … já musel… Musel jsem jí opustit. Musel jsem lhát!“
„Doopravdy jsi musel? Nebo jsi chtěl! Chtěl jsi ublížit někomu, kdo Tě nemiloval, tak jak by sis to představovat? Je to tak?“
„Ničemu nerozumíš. Nevíš, jak … jak těžko se teď vrací. Nejde jen tak přijít a říct PROMIŇ Nejde to! A já to vím! S každou vteřinou si to uvědomuji víc a víc. „

Tma je černá jako košile … moje košile, v které jsi usínala za nocí jako je tahle, za nocí přízraků. Jsi tak jiná … zničená … Je to bolest v srdci, která Tě dusí? Jsou to trny, které jsem zasadil … zasadili … oni … my … lidé, které máš … měla jsi tak rada? Proč máš na sobě ty šaty … ty bělostné šaty pro nemocné? Co jsi mi přišla říct? Rozplýváš se. Mizíš a s Tebou odchází i tma.