Hra bez konce

Je ráno. Musím vstát a opláchnout se. Smýt se sebe včerejší prohřešky, nasadit úsměv a vydat se na katedru, kde mám přednášet o … o ničem před stovkou přetvařujících se lidí, kteří mě stejně neposlouchají. Taky bych se neposlouchal. Má angličtina je tak kostrbatá …
No tak nezlobte nožky. Pomalu se zvedám, opírám se o stůl, abych udržel rovnováhu. Hlava váží víc než můžu unést. Cítím každý sval, každou kostičku mého dvaceti osmiletého těla. Na stole stojí pět prázdných láhví kvalitního červeného vína a jedna leží roztříštěná na koberci. Nad ní asi o metr výš je střed zločinu, který jsem spáchal. Krev, kterou ronila při dopadu, se rozstříkla okolo a pomalu skapávala dolů. V tom si vzpomenu na tu bytost sedící naproti mně, otočím se, ale není po ní ani památky.

Potácím se do koupelny. Už stojím ve dveřích obývacího pokoje, přede mnou se rozprostírá síň na jejímž konci je můj cíl. Nohy se mi pletou a zdi jsou mi oporou. Chytám kliku. Už jsem tam. Hlavu strkám pod proud studené vody. Snad se dostaví očekávaná úleva. Snažím se nad ničím nepřemýšlet, nevzpomínat na to, co se včera odehrálo. Musím se narovnat, točí se mi hlava. A hle zrcadlo … nefunkční! Ukazuje mi zjev, který vůbec neznám a hlavně nechci znát. Jdu si uvařit kávu.
Dóza je prázdná. Mrštím s ní, ale uvolnění se nedostaví. Směješ se mi?
Nejsi taková! Nebo jsi?
Zasloužím si to!?
Jdi pryč, křičím! Na sebe? … nebo snad na Tebe princezno?
Jsi tam? … někde? ... spíš? … probudíš se?
Myslel jsem, že takhle zapomenu … zapomenu na Tvé dotyky … vůni! Dost!
Co vlastně chceš? Nikdo neodpovídá. A já … já nevím jak dál … když vím, že se ztrácíš před očima.

Uzavírám svou mysl. Musím se obléct a vyrazit, už je nejvyšší čas. Z kuchyně ještě jednou nakouknu do obýváku. Na stole leží papír, na kterém měla být vypracovaná přednáška, ale bohužel není, zůstal prázdný. Žádné téma? Hm… Snad něco vymyslím po cestě.
Ze skříně beru džíny a čistě vypadající košili. Ještě ponožky a můžu jít .. jít pryč z tohoto ponurého bytu.