Kam chodí rádkyně

Po odpoledním klidu jsme diskutovali o tom, co se nám na rádcovském kurzu líbilo a co ne, zda nám to přineslo něco nového, jestli bychom se chtěli třeba zase za rok sejít a popovídat si, co všechno se změnilo. Tímto nám Oskar vlastně slíbil pokračování rádcáku a já v duchu plesala. Setkání s Láďou je zajištěno.
Po rozsáhlé diskuzi si Rampa (asi třicetiletý skaut s nevymáchanou pusou) prohlédl naše skautské deníky a poradil nám, co bychom na nich ještě mohli zlepšit. Popřípadě některým vytkl, že si je ještě vést nezačali. A tehdy jsem se vlastně dala na spisovatelskou „dráhu“.
Poté se ujal slov Šíp, další ze skautů, kteří si pro nás připravili nejrůznější přednášky a hry.
„Teď se rozdělíte na kluky a holky a během hodiny vymyslíte program pro vlčata, který by měl trvat, řekněme, půl hodiny. Díky přednáškám už víte, jak by taková schůzka měla vypadat, tak se podle toho zařiďte“, pravil Šíp.
A nastal hukot. Holky k holkám, kluci ke klukům...já bych k nim šla raději taky...všichni uvažovali, kde kdo bude připravovat program.
„Pojďte k nám“, pozval Hřibek všechny skautky.
Asi dvanáct se nás nahrnulo k nám do pokoje a posedalo se, kam se dalo.
„Takže, máme vymyslet program...“, začal Vrabec, jedna ze tří nevěřících skautek, která se hodně kamarádila s Michalem (Láďův kamarád z Oder), což velmi štvalo ostatní skautky, neboť na něho měly zálusk taky.
„Představte si, že jsme v noci slyšely v jídelně nějaké zvláštní hlasy“, vykládal Vilík.
„Co jste dělaly v noci v jídelně?“
„Holky, nemá někdo žvýkačku?“ ptal se Krtek.
„TICHO“, zařvaly jsme společně s Plšíkem.
A byl klid. Pak jsme pomalu začaly vymýšlet, jak bude naše schůzka vypadat, každý navrhoval něco jiného, takže jsme se většinou nemohly dohodnout, ale nakonec jsme nějaký program vyžmoulaly.
„Holky, jste na řadě“, volal na nás Jindra, klučina, který v Ostravě vedl vlčata.
„Klid, to zvládneme“, uklidňovala jsem holky.
V tělocvičně, kde se měla schůzka konat, seděl na lavičce Oskar, Rampa, Šíp a Pepek a přívětivě se na nás šklebili.
Na začátku schůzky se Vilík pomodlil, pak jsme vlčatům vysvětlily pravidly hry Čepka. Nechaly jsme je ji hrát proto, aby se hned ze začátku unavili a my to potom s nimi neměly tak těžké. Takovou taktiku nevymysleli ani kluci, haha. Když se vlčata dostatečně unavila, každá z nás s vzala na starost jedno vlče s tím, že ho bude učit vázat uzly. Já jsem byla ve dvojici s Bubákem. Nebo Pohromou?
„Umíš nějaký uzel, třeba ambulanční?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Hm“, horlivě zakýval, půjčil si moji uzlovačku (je to pevná, asi dvoumetrová šňůra) a nadšeně mi ambulák ukázal.
„Tý brďo, seš fakt dobrej“, ocenila jsem jeho schopnosti.
„Že jo?“ pochválil se, „A to ještě umím lodní a škotový“.
No výborně, zrovna tyhle tři uzlíky jsme měly vlčata naučit.
„Chceš je ukázat?“ hned mi je začal předvádět.
„Schválně, uměl bys ty uzlíky uvázat poslepu?“ snažila jsem se ho zabavit. Sice jsem ho mohla učit vázat další uzly, ale to by asi moc dobře nešlo, protože já uměla snad jen ty tři.
Aby si kluci uzly pořádně procvičili, měla jsem pro ně vymyšlenou hru. Všichni se postavili na čáru, já si dřepla deset metrů od nich. Na můj povel museli uvázat daný uzel a přiběhnout ke mně, kdo přiběhne jako první a bude mít uzel správně, vyhraje.
Nakonec si kluci zahráli Krtečkovu hru Rozdělovačka, myslím, že se jim líbila. Nakonec jsme se pomodlili a šly si sednout k Oskarovi, kde na nás čekala kritika.
„No, měly jste to docela dobrý, až na pár věcí“, začal Pepek.
„Takže, často byly zmatky, to by se nemělo stávat. Za další, kluci potřebujou hodně pohybu...“.
Těch záporů bylo opravdu hodně, takže klady se mezi nimi úplně ztrácely.
Následovala večeře a pak jsme se rozeběhli do pokojů, abychom si na chvíli odpočinuli.
„S tou schůzkou jsme se teda moc nevytáhly“, zklamaně jsem se položila na postel.
„Podle toho, co jsem slyšela, kluci to taky neměli zrovna nejlepší“, řekl Plšík.
Pak jsme strávili asi půl hodiny vymýšlením programu na zábavný večer, který mohl být, podle Oskara, i krátký. Tož my Medvědi jsme šli klukům na pokoj a dali hlavy dohromady. Společně s námi tam chvíli poseděl i Michal a Krtek, který nám přišel něco oznámit. Posadil se na nikým neobývanou postel, ale ihned po jeho dopadu se postel i s ním probořila. Krtek se první chvíli smál, ale poté, co zjistil, že se nemůže vyhrabat, smích ho přešel. A tak jsme ho společnými silami vytáhli a poslali za jeho družinou. Pak odešel i Michal a my se mohli věnovat přípravě večera.