Hra bez konce

Prší. A proč se vlastně divím? Vždyť tady v Londýně prší skoro pořád. Měl bych se asi vrátit pro deštník, ale nechce se mi. Přistihnu se, jak se sám sebe ptám, jestli se mi vůbec ještě něco chce. Raději si neodpovím.
Naskočím do autobusu, který právě zastavuje u zastávky. Je přeplněný … jako obvykle. Všude se tísní davy Angličanů. Škoda, že s námi necestuje nějaký Muslim … to by bylo hned prázdněji. V duchu se směji této myšlence i jejich strachu. Jednou jsem byl sám svědkem, jak se autobus vylidnil, když do něj nastoupil Arab. Lidé, kteří chtěli zcela určitě pokračovat dál v cestě autobusem houfně vystoupili a čekali na další autobus nebo šli pěšky. Co já vím, o to jsem se už nezajímal. Pamatuji si, že jsem se přemýšlel v tu chvíli nad tím, co by dělali, kdyby i v tom dalším autobuse byl opět nějaký Arab… Kdo ví, možná by do práce vůbec nedorazili a nebo se značným zpožděním a s omluvou typu: „V autobuse byl Muslim …“ Přistihnu se, jak se usmívám doopravdy. Rychle to potlačím a tvářím se vážně. Oknem sleduji domy, které necháváme za sebou, tak jako lidi, kteří se promenádují po chodnících se svými čtyřnohými miláčky nebo s novinami v ruce. Někteří někam spěchají, jiní se tváří, že čas je jejich nejlepší přítel, a stojí dlouho frontu na ranní hamburger. Bubnující kapky deště nakonec zcela upoutají mou pozornost. Zase Tě mám v mysli.
Pláčeš? Kvůli mně nebo jim?
Jsem ve městě, do kterého vůbec nepatřím. Zdravím lidi, které znám a vlastně neznám. Je to absurdní. Všechno je tak cizí … stromy … nebe … lidi sedící na prazích svých domů … Vyskakuji z autobusu, chci se proplétat kapkami, cítit jejich chlad. Musím si to zkrátit přes park. V tuto hodinu tam nenarazím ještě na nikoho.
Myslíš?
Omyl. Na lavičce sedí mladý pár. Chlad nebo snad síla lásky … souznění je nutí tisknout se k sobě. Sedí tam, jakoby jim bylo úplně jedno, že budou promočeni na kost.
Ta dívka … odkud jí znám?
Zastavím se a sleduji scénu přede mnou. Podívá se mým směrem, ale nevidí mě.
Nemůže!
Protože já … to já sedím vedle ní … vedle Tebe, šestnáctiletá nevinnosti zkoušená životem. Chtěl bych sklopit hlavu a nedívat se tím směrem. Nevzpomínat, ale nemůžu.