Hra bez konce

Se zaklapnutím dveří mizí veškerý hluk ulice.
Sladký domov! Domov? Co to plácám. To není můj domov a nikdy nebude. Pořád si jen hraji … hraji na něco, co není a nebude. Svůj domov jsem opustil. Nikdy jsem ty čtyři pokoje za něj nepovažoval. Myslel jsem si, že když odejdu nic neztratím … nic kromě Tebe. Ale teď vím, že jsem si nevážil toho, co jsem měl. Měl jsem domov, za který by byla spousta dětí ráda, i když víc než štěstí byla našim hostem přetvářka a nenávist. Utíkal jsem z něj na koleje a pak do svého vlastního bytu, ale nikde jsem nenalezl pocit klidu. Utíkám pořád a nevím jak mám ty nohy zastavit.

Krok za krokem stoupám po špinavém schodišti.
Někde pláče dítě. Stěžuje si a nikdo mu nerozumí!
Co ho tak trápí? Lidská bezcitnost nebo snad nezájem těch, které má tak rádo?
Snad se narodilo rodičům, kteří jej budou milovat a dají mu veškerou svou lásku a něhu. Ale ne všechny mají to štěstí.
Nechám úvahy úvahami a pokračuji ve stoupání do třetího patra.
Konečně mám před sebou dlouhou chodbu, která mě zavede ke dveřím mého bytu. Odemknu zámek a přede mnou se rozprostře nicota … ta má. Zabouchnu dveře a zůstanu v ní. Pohltí mě a já se klidně nechám. Už stačí najít jen ty klíče. Do které kapsy jsem je jen dal?

„Ahoj, hledáš klíče?“
Ten tichý mužský hlas mě vylekal. Srdce se splašilo a já ho nemohl uklidnit. Otočil jsem se a v protějších dveřích stál vysmátý David. Podle jeho výrazu ve tváři byl očividně rád, že mě tak vyděsil.
„Ale, ale … podívejme, čeho se tak bojíš? Tady asi někdo nemá čisté svědomí!“
Dobírá si mě, zatím co já se snažím popadnout dech.
„To se dělá kamarádovi, málem jsem dostal infarkt. Už mi to prosím nedělej!“
Chvíli ho kárám jako malého bastarda a když se tak poslouchám a vidím jeho vysmátý obličej, neudržím se a začnu se taky smát! Smějeme se nahlas jako dva blázni.
„Nechceš jít na chvíli dál? Dáme si skleničku pokecáme … co říkáš?“
„Nezlob se, ale já dneska vážně nemám náladu. Chci být sám Davide, ale děkuji.“
Z kapsy u kalhot vylovím klíč, už se chci otočit a…
„No tak počkej, pojď prosím, potřebuji si s někým promluvit!“
Proč mám ten pocit, že to říká jen proto, abych nezůstal sám … se svým svědomím. Ale jak bych mohl odepřít pomoct svému kamarádovi? Ještě chvíli přemýšlím.
„Tak dobře kamaráde, co tě trápí?“
Zasunu klíče zpět do kapsy a jdu vstříc jeho vřelému gestu, které mě zve dál.
„Děkuji“
Zašeptá tiše, když ho míjím. To já bych měl děkovat, říkám si v duchu.