Na útěku - 8. kapitola

Vracím se z procházky a musím si přiznat, že jsem si toho moc neujasnila. Jenom jedna věc je mi jasná – do Michaela jsem zaláskovaná až po uši. Jsou tu úplně jasné příznaky: 1. V jeho přítomnosti je mi dobře (i přesto že je upír), 2. musím na něj stále myslet a za 3. včerejší polibek se mi moc líbil, i když to byla spíš pusa, ale moc pěkná pusa! Je to jasný jako facka! Není mi však jasné, jaké city ke mně chová on. Když se blížím k našemu místu, už z dálky vidím ležící postavu. Odhaduji ji na Jakuba, zřejmě už se vrátil z města a teď si dává šlofíka. Když však přijdu blíže, překvapeně poznám Michaela. Leží na zemi s rukou pod hlavou, oči má zavřené. V první chvíli mě s hrůzou napadne, že je mrtvý, pak však zaregistruji, že se jeho hrudník pravidelně zvedá a zase klesá a mě dojde prostá skutečnost – spí. Jsem z toho div ne v šoku. Nakonec si však sednu na zadek a okouzleně zírám na Michaela jako na osmý div světa. Je to totiž poprvé, co ho vidím spát. Takto mě nalezne Jakub, který se vrací z města. „Co se děje?“ zajímá ho. „On spí,“ informuji ho. Zírá na mě jako jo-jo. „A co má být? Copak jsi ještě neviděla spícího člověka?“ Spícího člověka jsem už samozřejmě viděla, ale spícího Michaela ještě ne. Nemá však cenu Jakubovi cokoliv vysvětlovat, neboť nezná podrobnosti a tak tam prostě jen dál sedím a zírám na ten div divoucí. Jakub nade mnou zavrtí hlavou, projde kolem a složí baťůžek na zem. „Uf, nebylo to vůbec snadný, to ti řeknu. Když jsem si v jednom obchodě nenápadně cpal tyčinky do kapsy, málem mě chytili. Asi nějak vycházím ze cviku. A to jsem zapomněl vzít noviny, takže tam budu muset znovu, než mi zavřou. Potřebujeme přece vědět, co je nového, že? A posloucháš mě vůbec?“ Uvědomím si, že na mě mluví a zmateně k němu otočím hlavu. „Říkal jsi něco?“ Opět nade mnou zavrtí hlavou. „No nic, nenech se vyrušovat z pozorování spícího objektu, ačkoliv by mě moc zajímalo, co na něm vidíš. Já jdu pro ty noviny, kdybys mě třeba náhodou hledala, ale jak vidím, to teď asi nehrozí, viď? Tak čau.“ Odpovědi se ode mě nedočká, Michael je vskutku zajímavý objekt k pozorování! Ve spánku vypadá tak roztomile a bezbranně – jako každý člověk. Až na jednu maličkost a to, že Michael není člověk ale upír! To mi však nezabrání v tom, abych na něj dál necivěla jako na svatý obrázek. Nedokážu se od toho pohledu odpoutat a vydrží mi to až do chvíle, kdy Michael nečekaně otevře svoje krásné oříškové oči. Ihned neúspěšně předstírám, že mě ohromně zajímá keř za jeho zády. „Baví tě moc pozorovat mě?“ zajímá se. „Já tě přece vůbec nepozoruju, jsi mi ukradený,“ vytáčím se a dál očima hypnotizuji keř. Koutkem oka zaznamenám, jak se Michael pružně posadí a v mohutném zívání ukáže v plné kráse svoje upíří zoubky. Brrr. „Sedíš tu už dlouho?“ zeptá se pak. „Ne, teď jsem přišla,“ lžu jako když tiskne. Nečekaně mě obejme kolem ramen. Strnu. Přinutí mě, abych se na něj podívala. „Nelži, Karolíno. Vím o tobě od chvíle, kdy jsi přišla.“ „To není možný! Tak ty jsi jenom předstíral, že spíš?“ „No…jak bych ti to jenom vysvětlil. Nezapomínej na to, že jsem upír.“ „Na to nejde zapomenout,“ ujistím ho. „Nepotřebuji spánek tolik jako lidé. A když spím, tak se dá říct, že jedna moje část spí a druhá vnímá, co se okolo mě děje. Chápeš?“ snaží se mi vysvětlit. Nechápu sice vůbec nic, přesto vážně přikývnu. „Tak proto jsem tě ještě neviděla spát?“ dojde mi. Usměje se místo odpovědi. „Proč náhle takový obrat v chování? Ráno ses choval, jako bys mě ani neznal,“ zaútočím na něj. Povzdechne si. „Asi bychom měli probrat ten včerejšek,“ napadne ho. „To bychom určitě měli,“ souhlasím. „Když jsme u tématu, tak co měla znamenat ta pusa?“ dožaduji se vysvětlení. „Tobě to nedošlo?“ „A co mi jako mělo dojít?“ nechápu. Mlčí a když už si začínám zoufat, že se zase nic nedozvím, odhodlaně se mi podívá do očí a přizná: „Přece to, že tě miluju.“ Než se vzmůžu na odpověď, zachmuřeně pohlédne do dálky. „Ale nevím, jestli ke mně cítíš to samé, tak promiň, že jsem byl ráno tak odměřený.“ Opět se na mě podívá. „Tak jak to tedy je? Co ke mně cítíš?“ Schválně mlčím, vychutnávám si ho, než odpovím: „Jo.“ „Co, jo?“ dožaduje se konkrétnější odpovědi. „Jo, miluji tě, Michaeli,“ sdělím mu to tedy komplet a sotva to dořeknu, přidusí mě polibkem. A tentokrát je to opravdový polibek, žádná nevinná pusa! Zkoumá jazykem moje ústa a já mu velice ochotně vycházím vstříc. Co dodat – snad jen – je to úžasné! Sice nám v líbání trochu překážejí Michaelovy ostré špičáky, ale to je pouze malá vada na kráse. Potom se ode mě odtáhne a zatím co já to rozdýchávám, prohodí spokojeně: „Tak to bychom měli.“ „Takže teď spolu chodíme?“ ujišťuji se. „Asi jo,“ pokrčí rameny. „Asi?“ „Určitě ano,“ upřesní tedy, rozhlédne se kolem a pak se zeptá: „A kde je vůbec Jakub?“ „Karol! Karol!“ dá o sobě právě jmenovaný ihned hlasitě vědět. Běží k nám s širokým úsměvem na rtech a mává na nás složenými novinami. Přiběhne až k nám. „Karol! Mám úplně senzační novinku! Tady máš ty noviny, ukradl jsem je pro tebe,“ podává mi pomačkaný papír. „Děkuji.“ Beru si od něj noviny, ačkoliv nechápu, k čemu mi vlastně budou dobré. „Tak si je přece přečti! Je to hned na první stránce, nemůžeš to přehlídnout,“ vybízí mě netrpělivě. Juknu tedy na titulní stranu a nejprve nechápu, co má na mysli, po krátkém hledání si však na první straně všimnu v růžku malého článku, jež zní: Policie konečně dopadla vraha, mladá dívka na útěku zproštěna vinny. „To píšou o mně,“ uvědomím si. „Jasně. Chápeš co to znamená?“ přizvukuje Jakub. Přečtu si článek asi pětkrát dokola, než mi to konečně docvakne v plné míře. Policie konečně zjistila, že já krev té mrtvé ženy na rukou opravdu nemám. Že jim to ale trvalo! Už nemusím utíkat a schovávat se! „Už nemusíš nikam utíkat! Vrátíme se domů!“ jásá Jakub, jako by to byl on a ne já, nad kým se právě rozplynula vidina chladné vězeňské cely. „Co se vlastně děje?“ nechápe Michael, který celému dění dosud mlčky přihlížel. Beze slova mu strčím noviny pod nos. Přečte si článek a pohlédne na mě. „To je skvělé. Blahopřeji.“ Tváří se však smrtelně vážně. I já jsem vážná, což je Jakubovi podezřelé. „Co je s tebou, Karol? Copak ty nemáš radost?“ „Jasně že mám. Ale kvůli tomu tady přece nemusím pobíhat a řvát jako na lesy,“ usměrním ho. Nekomentuje to, pouze řekne: „Tak si snad sbalíš své skromné zavazadlo a nabereme směr k domovu, ne? Už se můžeš vrátit, je po všem.“ Ovšem že se můžu vrátit, otázka pouze zní, zda se chci vrátit! „Karol?“ dožaduje se Jakub odpovědi. Ignoruji ho a dívám se na Michaela. „Je to jenom na tobě jak se rozhodneš,“ sdělí mi, jako by mi četl myšlenky. A co když mi je opravdu čte? Vždyť ho vlastně pořádně neznám! „Karol!“ snaží se Jakub zcela marně upoutat moji pozornost. Jak jen se mám rozhodnout? Řeším asi nejhorší dilema svého života – odejít s klukem kterého už dobře znám, vrátit se s ním domů nebo zůstat s klukem, o kterém sice skoro nic nevím a který je navíc upír, ale kterého miluji? „Tak sakra, Karol, jdeš nebo ne?“ Z oříškových očí nedokážu nic vyčíst. Zaměřím svoji pozornost konečně na Jakuba. „Víš, Jakube, já asi zůstanu s Michaelem,“ pronesu nejistě. „Cože?“ nechápe nebo spíš – nechce pochopit. Podívá se na mě, pak na Michaela, který mě hltá pohledem, z Michaela sklouzne pohledem na mně a opět na Michaela. „A sakra,“ dojde mu to konečně. Smutně se na něho usměji. „Ty a…“ „Ano já a Michael,“ dořeknu za něj. Rozhostí se dramatické ticho. „Opravdu se nechceš vrátit se mnou do města? Máš tam přece přátele,“ zkouší mě ještě Jakub zlákat. „Jsi si opravdu jistá, že tohle chceš, Karol?“ Jsem si jistá? Tázavě pohlédnu na Michaela. Usmívá se. Jsem si jistá, proto přikývnu. „Poslední slovo?“ ujišťuje se Jakub. „Jo,“ uzemním ho. „Asi jsem měl jít s tebou a nenechávat tě samotnou,“ povzdechne si. Bere to docela statečně. Opět přikývnu. „Dobře. Tak asi abych už šel, co?“ Rozpačitě ke mně přistoupí. Usnadním mu to a obejmu ho. Vidím, jak Michael nespokojeně přivírá oči. Snad nám chlapec nežárlí? Jakub mě k sobě tiskne tak, jako by snad už nikdy nemínil pustit, ale jakmile se ozve Michaelovo podrážděné: „ehm, ehm,“ bleskově uvolní sevření a dokonce ode mě na krok ustoupí. „Tak … ahoj, Karol. Měj se,“ rozloučí se. „Ahoj, Jakube.“ Obrátí se k Michaelovi. „Čau…,“ přemýšlivě svraští obočí. „Michael,“ usnadní mu to můj kluk. Můj kluk – jak krásně to zní! Naposledy se Jakub obrátí ke mně. „Baťůžek si necháš nebo ho mám vrátit Daně?“ „Nechám si ho. Vyřiď jí, že jednou jí ho snad vrátím a že moc děkuji. A všechny pozdravuj.“ „Vyřídím,“ ujistí mě. Ještě chvíli otálí, ale nakonec se otočí na patě a rychle odchází. S Michaelem na louce osiříme. Zmocní se mě zvláštní melancholie. Ale jak se to říká: Něco se končí, ale něco nového a krásného se začíná?Michael mlčí (jako obvykle) a protože ticho nemám ráda (zvlášť když trvá příliš dlouho), poruším ho filozofickou otázkou: „Co teď?“ Usměje se. „Já bych to viděl tak, že půjdeme dál. Klidně to teď můžeme vzít přes město, když už se nemusíš schovávat.“ Zamyšleně přikývnu. „Karolíno?“ osloví mě. „Hm?“ „Opravdu nelituješ svého rozhodnutí?“ Zavrtím hlavou. „Tak jdeme?“ otáže se. „Počkej!“ Vyčkávavě se na mě zadívá. „Nejprve si musíme něco ujasnit.“ Povzdychne si. „A jéje, to asi bude na dlouho viď?“ „Kdepak, ale chci se ujistit, že ti nebudu sloužit jen jako krevní konzerva.“ „Co tě to napadlo?“ namítne pohoršeně a než se stihnu začít radovat, dodá s úsměvem: „Ačkoliv to s tou krevní konzervou není zas tak špatný nápad.“ „Michaeli!“ Rozesměje se. „Promiň, Karolíno. To byl jen můj smysl pro humor.“ „Ty snad taky nějaký máš?“ neodpustím si. „Však to sama poznáš,“ ujistí mě. „Tak už můžeme jít?“ „Ještě počkej,“ zastavím ho. Pozvedne oči v sloup. Neříkal jsem, že to bude na delší dobu? Tak co ještě chceš vědět?“ „Chci tě o něco požádat.“ „O co?“ zeptá se odevzdaně. „Políbíš mě?“ V očích se mu zablýskne, sevře mě v objetí a na pár okamžiků přestaneme vnímat okolní svět. „Spokojená?“ zeptá se pak. Kývnu. Už se chce vydat na cestu, ale ještě ho zastavím. „Michaeli.“ Dlouze si povzdechne a rezignovaně se ke mně otočí. „Ano?“ „Nelituji toho.“ Pochopí a roztáhne rty do úsměvu. „To jsem rád. Už je to všechno?“ Zamyslím se, pak přikývnu. „Opravdu?“ „Ano. Můžeme vyrazit.“ Moje velká upíří láska ke mně natáhne ruku. Zcela samozřejmě se jí chytím, propletu prsty s jeho a společně se vydáváme vstříc nové budoucnosti.