Hra bez konce

Sezouvám si boty v předsíni, zatímco David pečlivě zamyká dveře.
„Tak co si dáš? Mám tady červené a bílé víno nebo můžu nabídnout něco ostřejšího.“
Ozývá se z kuchyně.
Pohodlně se usadím na gauč a vychutnávám si poslední paprsky zapadajícího slunce, které mu prosvětlují byt. Má to tady útulné, nepřeplácané. V obýváku má sedačku s dvěmi křesly a konferenčním stolkem, naproti kterého stojí televize. Vedle křesla v rohu pod oknem stojí lampička, která diskrétně osvětluje tento pokoj.
„Dám si skleničku červeného. Děkuji!“
Křičím směrem ke kuchyni. Nechce se mi vstát a jít za ním jsem až příliš unavený. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem vůbec předcházející noc nespal a po přednášce jsem se toulal všude možně městem a to jen proto, abych nemusel zpátky do mého bytu. A ani nevím, co mě přimělo se vrátit zpět do téhle díry. Možná to byly mé nohy, které tiše protestovaly, nebo moje hlava?
Je to zvláštní! Vždyť předtím přece vůbec nebolely, ale teď cítím jejich ztuhlost!

„Tak už se to nese! Jedna číše červeného pro pána v černém a jedna číše bílého pro mě!“
Pána v černém? Co tím myslel? Přemýšlím, zatímco sleduji, jak pokládá tácek na stůl. Kromě dvou pohárků jsou na tácku ještě dvě misky. V jedné je slaný sýr a v druhé octové brambůrky. Pořád se mi hlavou honí jeho slova, které nechápu. Nechci se ho ptát. Hlavu schovám do dlaní a lehce si promnu oči, které tak trochu pálí. A najednou pochopím. Mám na sobě černou košili a černé rifle. Zaraženě si sebe prohlížím. Z rána si toho moc nepamatuji, tak se divím, že jsem se vůbec oblíknul.
„Nad čím zase dumáš?“
„Jen jsem si teprve teď uvědomil, že jsem se navlíkl do černých věcí!“
Přiznávám s úsměvem na rtech, abych mu vyhnal z tváře ten starostlivý výraz. Ještě chvíli mě pozoruje a pak mi s úsměvem podává číši.
„Tak … na lepší zítřky.“
Dodává. Lehce si přiťukneme a přiložíme číše k ústům. Napijeme se jen trochu a doušek válíme na jazyku. Tváříme se jako největší odborníci. Sledujeme jeden druhého, jako bychom chtěli z výrazu toho druhého vyčíst, jaké je jeho víno ve skleničce. Oba polkneme skoro najednou a začneme se smát. Ve vínech se totiž ani jeden nevyznáme, jsme laici, kterým víno chutná. Pobaveně rozebíráme naše představení. Je to krásné, zapomenout na chvíli na věci, které Vás dusí. Po dlouhé době jsem se opět cítil dobře. Klevetili jsme o všem možném. Pomlouvali studenty a ostatní profesory, zaobírali se cestováním a plánovali, co podnikneme o víkendu. Skleničky se vyprazdňovaly a zase plnily. Slunce už dávno zapadlo a David musel rozsvítit lampičku. Někde v koutku své mysli jsem věděl, že jen kvůli toho mě tady nezval, ale nechtěl jsem si to připustit, chtěl jsem si užít tyto příjemně strávené chvíle.
„Páni, my jsme už ty láhve vyprázdnili, skočím ještě pro další do kuchyně. Nemáš hlad?“
„Ani ne Davide a prosím tě hlavně nikam neskákej, jo?“
„Ok, dáme si francouzské?“
„Klidně, mě je to jedno.“
Dívám se z okna, sleduji oblohu a na ní mraky, které líně plují někam pryč. Z přehrávače, umístěného pod televizí, vychází tklivá píseň. Ta žena zpívá o trápení, které prožívá, protože ztratila muže, kterého měla ráda.
A zase jsi tady.