Kam chodí rádkyně

Týdny běžely jako voda, listí ze stromů opadlo úplně a už koncem listopadu začal padat první sníh. Nastaly nám krásné dny plné koulování, sáňkování, shánění vánočních dárků a těšení se na svátky. První prosincovou schůzku jsme se jako obvykle sešly všechny družiny, i s vedením, tentokrát nejen proto, že se konala oddílovka, ale hlavně proto, že se blížil Mikuláš.
Na tuto schůzku jsem společně s Ponorkou přišla už o půl hodiny dříve, a to proto, abychom mohly pracovat na družinové nástěnce.
„Tak co tam pověsíme?“ zeptala jsem se Ponorky.
„Přinesla jsem pár obrázků, takže máme docela dobrý výběr. Hele, vtipy, obrázky, písničky, něco poučného...“, ukazovala mi Ponorka, co přinesla.
„Super“, pochválila jsem ji, „tak to tam pověsíme všechno“.
Sotva jsme dodělaly nástěnku, na kterou jsme pověsily i adventní věnec, začala schůzka, jak jinak než modlitbou. Poté nám Sigi řekla pár důležitých věcí k výpravě a Krteček rozdal naší družině důkazy, což jsou malé papírky s nějakým pěkným obrázkem, vtipem či podobně, a hlavně datem schůzky a jménem skautky, která důkaz dostala. Takový důkaz je moc dobrý v případě, že jsou nějaké nejasnosti v docházce, stačí ukázat důkaz a máte doklad o tom, že jste na schůzce opravdu byli. I když- u skautů přece stačí čestné skautské.
Klepy klep! Najednou k nám do klubovny přišel Králíček převlečený za Mikuláše a četl nám Mikulášský dopis:
„Milé skautky, jelikož vím, že jste hodné, a jelikož vy určitě víte, že budu mít brzy svátek, připravil jsem si pro vás malé překvapení. A proto se nyní rozdělte do družin a plňte úkoly, které vám nyní ukládám...“.
Na Mikulášovo přání jsme se do družin rozdělily a v rozmezí přibližně pěti minut jsme po družinách vyrážely z klubovny, vzhůru po schodech, až na půdu, kde na nás čekalo zmíněné překvapení. Sotva jsme z klubovny vyšly, už na nás čekala rozesmátá Oskarka s klackem v ruce a řekla:
„Tady budete plnit jeden z nejlehčích úkolů. Na konci tohohle klacku je připevněno víčko od piva. Jedna z vás si stoupne tady na čáru, vezme si klacek do ruky a víčkem uhasí svíčku, která stojí na tam židli. Kdo se ujme úkolu?“
„Já jsem totálně levá“, řekla jsem, „se mnou nepočítejte“.
„Dej mi ten klacek, já jsem Cvrkounova funkční pravice“, vrhla se Ponorka na hašení.
S mírnými obtížemi Ponorka svíčku uhasila (pořád jsme ji, chudáka, rozesmívaly), a tak jsme mohly vyrazit dále. Na chodbě, kde je farní knihovna, jsme narazily na Hanče, Bobrovu starší sestru, která byla převlečená za čerta:
„Budliky budliky, u mě budete mít přetěžký úkol, budliky. Jedna z vás bude muset se zavázanýma očima nakreslit Josefa s Marií a Ježíškem ve skále. Ostatní jí smějí radit, kde má co nakreslit, ale já, budliky budliky, jí do všeho budu kecat, jsem to ale zlý čert, takže se bude muset rozhodovat, kdo má pravdu. Nuže, která z vás ráda kreslí?“
Malování se ujal Krteček, zlatý to rádce, chopil se tužky a čekal na naše rady.
„Kousek doleva, tam nakresli hlavu, takový malý ovál“, radila jí Barča.
„Ale kdepak, nakresli kolečko jako melounek“, odporovala Hanče.
„Neposlouchej ji, posuň ruku trochu dolů a zkus nakreslit tělo“, řekl Pavouček.
„Na co nohy, stačí tělo“, rozesmála se Hanče.
„Přidej vlasy a ruky“, řekla jsem.
Přesto, že se Krteček někdy málem nechal čertem zlákat, obrázek úspěšně dokončil a my se během chvilky setkaly se Včelkou, mladší sestrou od Sigi, která sice chodila se Srnkou, Marťou, Bobrem a Ponorkou do třídy, ale která prostě patřila ke starším skautkám.
Třetím úkolem bylo z lavoru, do kterého Včelka napustila vodu, bez pomocí rukou, čili jen ústy, vytáhnout jablko. Hrůza! Taková Barča nemohla jablko pořádně skousnout, aby jí ho šlo vylovit, Kytičce se lavor málem vyklopil na nohy, a já? Mně se jako obvykle v těch situacích, kdy je to nejméně žádané, spustila krev z nosu, takže jsem pádila na WC.
„Cvrčku, jsi v pořádku?“ přišla za mnou Ponorka.
„No...podej mi toaletní papíl, plosím“, huhňala jsem.
Až po hodné chvíli jsem se mohla vrátit ke své družince, která se právě zastavila u Žabky. Žabka patřila ke starším skautkám, byla to Králíčkova starší sestra, a přesto, že patřily do jedné rodiny, byla každá úplně jiná. Králíček byl vysoký, hubený, Žabka vzrůstu malého, taky štíhlá. Věčně rozesmátá od ucha k uchu, až se jí ve tvářích dělaly vrásky. Neustále by štěbetala, dozvídala se novinky, a tak často chodila za námi Drbnami.
Tedy, u Žabky jsme měly další úkol. Společně s Barčou chytla Žabka lano, na kterém bylo uprostřed vytvořeno kolečko, něco na způsob smyčky, a postavily se před židli, na které ležela gumička do vlasů. Naším úkolem bylo protáhnout kolečkem ruku, a aniž by ho Žabka s Barčou utáhly, vzít gumičku. To se ovšem podařilo jen málokomu. Mezi šťastlivci byla Ponorka, Kytička a zase Ponorka, která hrála ještě za Barču.
A pak už jsme jen vyběhly nahoru na půdu, kde na nás přede dveřmi čekal Mikuláš a družina Poštolek. Společně jsme počkaly na Laňky a pak se vrhly na hledání pokladu (slíbené překvapení).
„Tu nic není“, řekl po chvíli hledání Bobr.
„Mikulášku, hodný chlapečku, neřekl bys nám, kam jsi schoval ten poklad?“ vyzvídala Jandulka.
„Ani ne“, rozesmál se Králíček.
„Prý ani ne“, řehtala se Srnka, „Tož to ho budeme muset najít samy. Do toho, vzmužme se!“
„Srnka říkala, že chce být chlapem“, dostala Ponorka záchvat smíchu.
Za tohle nařčení se Srnka rozběhla a chtěla Ponorku přátelsky nakopnout. Místo toho ale zakopla a letěla do kouta, odkud se ozvalo: „MÁM!“
„Co? Třísku?“ zeptal se kdosi.
„Poklad přece, ty trdlo“, zamávala nám Srnka jakousi taškou před nosem.
Nastala vřava. Jelikož jsme všechny strašně zvědavé, chtěly jsme být Srnce co nejblíže, abychom viděly, co jsme dostaly. Takže jsme se mačkaly, Srnku málem ušlapaly, naštěsí ji Králíček zachránil tím, že řekl:
„Tašku smíte vybalit až v klubovně, kde se o poklad všechny rozdělíte“.
A tak jsme se prozměnu mačkaly na schodech. Do klubovny jsme přiletěly jako draci, kluci, kteří sídlí se svou klubovnou naproti nám přes chodbu, si asi museli myslet, že jsme střelené, ale nám to vůbec nevadilo, protože Sigi řekla:
„Do toho! Rozbalte už tu tašku! Kdo ji našel? Srnka? Tak ať ji rozbalí ona“.
Srnka důležitě položila tašku na stůl a po chvíli z ní vytáhla obrovský sáček jablek a pekáč povidlových buchet.
„No mňam“, libovala jsem si a znovu se zakousla do buchty a jablka zároveň.
„Ty žroute“, smála se Srnka, když mě viděla.
Když každá z nás dojedla, uklidily jsme po sobě všechen nepořádek, zazpívaly si pár oblíbených písniček a po modlitbě se rozešly domů.