Hra bez konce

Zase cítím tu vůni … tvou.
Chybíš mi stále víc a víc. Nechci a ani nemůžu si Tě vyrvat ze srdce a už vůbec ne z hlavy.

Někdo mě uchopí za rameno. Jsi to ty? Nevím co mě to napadne, vyslovit Tvé jméno nahlas.
„Princezno?“
Otočím se s bláhovou nadějí, že bys to mohla být ty, ale za mnou stoji David. Jsem v Anglii, v jeho bytě … tak daleko od Tebe.
„Kdo je ta princezna? To kvůli ní jsi poslední dobou takový smutný?“
„Promiň, to by bylo na dlouho a já…“
„Tak ať je, já mám času dost a rád Tě vyslechnu.“
Nabídne mi naplněnou skleničku a já rád příjmu. Napiji se, chci spláchnout vzpomínky do kanálu svého bytí, ale nějak to nejde. Stojíme u okna a hledíme ven, na ulici, kde si hrají malé děti. Je příjemné ticho. Přemýšlím nad tou nabídkou. Možná by se mi ulevilo, kdybych Ti vše řekl a nebo také ne. Vzpomínky někdy zabíjejí. Vše by ožilo během pár minut. A něco ve mně křičí, ať to nedělám. A jiný hlas mi zase šeptá své ano. Nechám je … ať se poperou.
„Pojď Michaeli, posadíme se.“ Nevím, co se Tvé princezně stalo, ani nevím proč jsi vlastně přijel do Anglie. Nikdy jsi mi to neřekl. A já se ani nikdy neptal, protože jsem věděl, že bys mi stejně neodpověděl nebo se snad mýlím?“
Jdeme si sednout. Těch pár kroků se mi zdá jako celá věčnost. Položím skleničku na stůl a usadím se vedle Davida. Chvíli na sebe hledíme než začnu mluvit.
„Máš pravdu neodpověděl bych Ti asi. Je to složitější než si umíš představit. I kdybych našel dost sil a hlavně odvahy Ti vše říct, nevím kde bych měl začít.“
„Tak začni pěkně od začátku. Sám přece víš, že je to to nejlepší.“
Má pravdu, to vím. Je ale lehké to někomu říct, ale řídit se tím je mnohem těžší. Je to zvláštní většinou tohle já říkám jiným. Poslouchám je a dělám závěry, které z toho plynou. Mnohdy s nimi hledám řešení jejich problémů. … A teď mám na jejich místě usednout já???
„Asi tak tři roky zpátky, když jsem studoval poslední rok medicíny, jsem potkal jednu dívku. Stali se z nás kamarádi, chodila s bratrem mé bývalé přítelkyně. Vídávali jsme se poměrně často, protože její sestra bydlela na stejném sídlišti jako já. Bývala to veselé holka, která byla přirozená. Takový raubíř.“
Usmívám se. Všechno se mi promítá tak živě, jako by přede mnou stálo plátno a já sledoval film, který jsem už tolikrát viděl, a přece mě neomrzel.
„Ale pak se stalo něco, co změnilo život hodně lidem a hlavně jí. Něco, co by nikdo nečekal.