Kam chodí rádkyně

Jednu z březnových schůzek vedla naše oddílová vedoucí Sigi, která nám minulou schůzku dala dotazník. A tak jsme nyní vedly o tomto dotazníku živou diskuzi. V dotazníku jsme odpovídaly na deset otázek typu: Jsi spokojená se svou družinou? Změnila bys program schůzek? Kam bys jezdila na výpravy?
Na otázku, zda jsem spokojená se svou družinou, jsem odpověděla, že ani moc ne, vlastně jsem skoro všechno negovala. Ale nebyla jsem jediná z oddílu. Kdosi napsal, že málo procvičujeme, čehož Sigi samozřejmě využila, každé z nás předložila papír posetý samými tečkami a čárkami a řekla:
„Na start se každá z vás pustí do luštění morzeovky. Až ji doluští, dozví se, co má udělat dále“.
A tak jsem luštily a luštily. Zhruba v polovině schůzky sebrala Sigi rádce a odešla s nimi něco řešit na chdobu. My, podrádkyně a nerádkyně, jsme si společně zahrály hru, kterou vymyslela Ponorka. Pár novinových papírů jsme rozložily na zem jako dráhu. Pak dala Ponorka jedné z nás sešit, na něj pingpongový míček a řekla:
„Až řeknu teď, jedna z vás se postaví na začátek dráhy, do ruky si vezme sešit s míčkem a rozběhne se po novinách. Pokud stoupne vedle, k času ji připočtu tři vteřiny. Jestli jí míček spadne, musí ho najít, naložit na sešit a utíkat dal. Za každý spadnutý míček jí k času připočtu další tři vteřiny. Vyhraje ta, která bude mít nejkratší čas. Chápete?“
„Není to poněkud riskantní?“ uvažovala jsem.
Holky jen pokrčily rameny a vžily se do hry. Jako první běžel Pavouček. Pomalu, rozvážně našlapoval na papíry, tak aby nespadl nebo aby mu nespadl míček. Jednou se ale zasekl a zůstal stát na jedné noze, v mírném předklonu a s jednou rukou za zády. Tu druhou měl kdesi vepředu a snažil se, aby se mu míček někam neodkutálel.
„Pavoučku, běž“, povzbuzovaly jsme ji.
„A jak to mám asi udělat? Když se pohnu, tak sletím“, zoufal si.
Ponorka to vyřešila tak, že se k Pavoučkovi nenápadně zezadu přiblížila, pořádně se nadechla, vydala ze sebe mocný fuk, takový, že Pavoučkovi míček sletěl, a řekla:
„To to dneska ale fouká, asi bych měla zavřít okno“.
Já z celé situace dostala záchvat smíchu, Pavouček nadával, samozřejmě ze srandy, že jsme podvodnice podvodné a že to řekne Sigi, protože tohle nebylo fér.
„Ale Pavoučku“, konejšila jsem ji, „představ si, že by Ponorka foukla tak silně, že bys sletěla i ty, to by teprve bylo strašné...“
A tak jsme se bavily na Pavoučkův účet. Pak přišla na řadu Kytička a s ní další dávka smíchu, ale i obav. Kytička totiž asi chtěla mít nejlepší čas, takže neběžela, ale přímo letěla. Jenže právě to se jí nevyplatilo. V jednom zvlášť nebezpečném místě jí podklouzla noha a ona celou svou vahou spadla na zem.
„Kytičko, žiješ?“ shlukly jsme se kolem ní a pomáhaly jí vstát.
„Asi jo...jau jau“, chytla se Kytička za bok a hned poté si třela naražené koleno.
Touto nehodou jsme skončily Ponorčinu značně nebezpečnou hru, sesedly jsme se kolem stolu a začaly si povídat.
Pozorovala jsem jednu skautku po druhé a ani si neuvědomila, že kromě rádců chybí i Marťa s Jandulkou.
„Cvrčku, máš jít na chodbu“, zavolal mě Bobr.
A teď to začalo. Sigi nám oznámila, že by bylo dobré, kdybychom se v rádcování vystřídaly, přičemž já, Marťa a Jandulka budeme nové rádkyně a Srnka, Ponorka a Plšík budou dělat podrádkyně. Juchůůů!
Tak myslím, že se mi v Sýkorkách konečně začne pořádně líbit. Nejen, že budu rádce, ale vést družinu s Ponorkou bude opravdu super. Když se Sýkorky tuto změnu dozvěděly, neměly žádné námitky, ba naopak. Tak snad je nezklamu.