Hra bez konce

"Ale smrt si nevybírá. Nemůžeme spoléhat na věk, vlastně na nic. Ten, který jí dával smysl života, umřel. Zrazil ho nějaký opilec na přechodu. Následky byly tak vážně … podlehl jim. Daleko od ní … od té, která ho tak milovala. Víš, nikdy jsem neviděl tak silné citové pouto. Ti, dva byli jako jeden. Spolu byli šťastní a kde přišli přinesli úsměv a radost, ale bez sebe … nedokázali žít. Byli si tak podobní, že by sis myslel, že je to bratr se sestrou. Jeden žil pro toho druhého. Ale co se stane, když osud krutě zasáhne a navěky je rozdělí?“
Vidím, jak mě David pozorně poslouchá. Výraz v jeho obličeji se změnil, už naproti mně nesedí člověk, který se usmívá, ale muž, který chápe, jak se musela cítit, co prožívala. Čekám, jestli mi odpoví na otázku, která vlastně ani otázkou neměla být, spíš jsem chtěl získat chvíli času, abych si uspořádal myšlenky, které zmateně proudí mou hlavou.
Všechny chtějí ven.
Na světlo.
„Přestala žít … v den, kdy ho viděla ležet v rakvi … v té bílé rakvi. Pohřeb se konal v městě, kde jsem také studoval, a proto jsem měl možnost jí na něj doprovodit. V těch očích nebylo nic. Žádná jiskra, žádný život. Kostel byl plný lidí. Pláč nás doprovázel na každém kroku, čím blíž jsme byli márám, tím byl naléhavější. Celá se chvěla. Vím, že nechtěla věřit, že tam leží, že … se nikdy už na ní neusměje, nepolíbí ji … nepohladí … A pak jsme stáli před ním. Nevěděl jsem, jak zareaguje, co udělá. Zůstala stát a lidi, chodili kolem ní a přinášeli květiny. Stála tam jako figurína, neschopna se pohnout. Dívala se na něj a oči se jí pomalu plnily slzami. Pomalu, jakoby ho nechtěla probudit, natahovala ruku, aby se ho mohla dotknout. S takovou něhou.
Když se ho dotkla a ucítila asi ten chlad, propukla v pláč. Podlomily se jí nohy a já měl co dělat, abych jí udržel. Volala ho jménem a já, který viděl už tolik bolestných obrazů, jsem byl dojat tím, co jsme viděl. Celý obřad proplakala. To bys musel slyšet … ten pláč … tak srdceryvný. A když přiklopili víko, cítil jsem, že v tu chvíli umřela s ním. Přestala plakat, jen se dívala, i třes někam odezněl. Najednou jsem v náruči držel dívku, která nežila a ani žít nechtěla. Šla jako ve snách s průvodem lidí na hřbitov. Nechtěl jsem, aby tam šla, ale bylo marné jí přesvědčit. Ze hřbitova už skoro všichni odešli, jen my jsme tam stáli. Zaražení do země.
Byl jsem teprve na začátku svého vyprávění a už jsem se cítil unavený. To, co mě unavovalo nebyl čas, který rychle ubíhal na hodinách, ale vzpomínky, které se vynořovaly z mlha dávných let.
Byly najednou tady … zhmotnělé a živé, v celé své zkažené kráse.
„Nevím, co mám na to říct, Michaeli. Snad, že mi to je líto.“
„To je dobré, je to už tak dávno! I když, některé rány čas nezahojí!“
„Co tím myslíš?“
„Promiň, jsem unavený … už nemůžu.“
„Jasně to chápu a děkuji, že jsi mi to řekl a budu rád, když mi povíš někdy i zbytek.“
Jsem rád, že na mě netlačí. Uchopím skleničku a než se napiji chvíli si jí prohlížím … Pro dnešek je to vše, co jsem chtěl říct. Jdu spát.