Kam chodí rádkyně

Dubnovou víkendovou výpravu jsme podnikly do Spálova, což je malá vesnička v Poodří, poblíž které každý rok táboříme. Tentokrát se nás sešlo deset- Sigi, Koblížek, Marťa, Hřibek, Srnka, Fidži, Pavouček, Kytička, Bobr a já. Poté, co nás Sigi zinkasovala, vyrazily jsme na vlak. Cestou ve vlaku jsem seděla vedle Marti a slušně se bavila.
„Cvrčku, neznáš nějakého šikovného kluka?“ vyzvídala Marťa.
„No...mého bráchu“, řekla jsem.
„A kolik mu je? A je hezký?“ ožila Marťa.
„Takže, je mu...je mu...sedmnáct“, začala jsem popisovat vymyšleného bráchu, „Hezký? No, škaredý není. Je to vysoký svalnatý blonďák se zelenýma očima (takhle vypadal můj brácha ve skutečnosti o tři roky později než se konala tato výprava, v době výpravy mu bylo dvanáct let)“.
„Blonďák a vysoký, uf“, slintala Marťa.
A tak jsem rozvíjela příběh o senzačním bráchovi, který je tak chytrý, že studuje v Americe...Všechny holky, samozřejmě kromě Marti, znaly pravdu, takže jsem „lhala“ jen jedné straně. No ale když se mě Koblížek naschvál zeptal, kolik že je Honzinovi let, zapletla jsem se do svých sítí a odpověděla, že dvanáct. Všechno se provalilo a Marťa mě chtěla zastřelit, protože už plánovala svatbu.
Do Spálova na faru jsme dorazily docela pozdě. Uvítal nás tamější farář Heřman, se kterým se známe už nějaký ten pátek, protože vždycky, když jsme na táboře, za námi přijede. Poté, co jsme se ubytovaly, najedly a umyly, na zemi v jednom velikém pokoji jsme si roztáhly spacáky a šupky dupky do nich zmizely.
„Tak co si zahrajeme?“ zeptala se Sigi.
„Mám na skladě jednu skvělou hru“, řekl Koblížek, „ani nevím, jak se jmenuje, ale to je jedno. Hraje se takhle: všichni, kromě člověka po mé levici, si zacpou uši. Já té dotyčné skautce vybrnkám na kytaře tři tóny, ona pak zaťuká na sousedku po své levici a ty tóny jí zazpívá. A tak to půjde až ke mně. Všechny, které už zpívaly, si nemusí uši zacpávat, aby se pobavily. Jo, a nakonec vám ty správné tóny zabrkám ještě jednou, ať se pobavíte ještě víc. Nuže, zacpat uši“.
První skautkou, která měla zpívat, byla Srnka. Jelikož má absolutní sluch, zpívání jí nedělalo žádný problém. Zato nám ostatním ano. Jelikož vždycky někdo tóny popletl, nikdy jsme danou trojici nezazpívaly úplně správně, takže nás to přestalo bavit a raději jsme šly spát.
Ani netušíte, co na nás čekalo ráno. Ano ano, zase ta hrozná rozcvička. A k tomu absolutně šílená. Vyběhly jsme na farní zahrádku, zahrály si hoňku, zaskákaly jsme si žabáky, a aby toho nebylo málo, hrály jsme trakaře. Ale ne obyčejné. Jedna dvojice měla babu a ten, který se plazil po zemi, měl za úkol se někoho dotknout.
Po rozcvičce jsme se konečně najedly a poté si zahrály hru, při které jsme se zároveň i něco naučily. Dostaly jsme totiž za úkol najít větvičku, kůru, kousek dřeva a list od téhož druhu stromu, nalepit to vše na papír a připsat název a místo nálezu. A takovýchto „papírů“ jsme měly vytvořit co nejvíce.
„Tak kam půjdeme hledat?“ zeptal se Pavouček.
„Pojďme ke kostelu“, navrhla jsem, „jo a vemte si nožíky“.
Holky můj návrh přijaly, pročež jsme si obuly boty a vyšly na vzduch. Venku bylo nádherně, a tak jsme si užívaly prvních slunečních paprsků. U kostela jsme získaly jen dva příspěvky do naší sbírky, a tak jsme zamířily ke hřbitovu. Nějak nás totiž napadlo, že by tam mohlo růst hodně druhů stromů, a my ty druhy samozřejmě chtěly mít. V zápalu hry jsme vystrčily Ponorku, jakožto nejlehčí členku družiny, na hřbitovní zídku, aby ty stromy trochu otrhala. Pak jsme naše úlovky společnými silami nalepily na tvrdé papíry, vyplnily potřebné údaje a svůj výtvor předvedly Sigi.
Po svačině odešly Poštolky, Laňky a Sigi s Koblížkem ven, aby uklidily před kostelem a taky v něm. Na nás, Sýkorkách, zůstalo vaření obědu, no hrůza. Sigi mi přesně popsala, co a jak máme udělat, a odešla za ostatními. Zůstaly jsme samy.
„Cvrčku, co to vlastně máme vařit?“ zeptala se mě Kytička.
„Bramborovotvarohové knedlíky“, řekla jsem, „jsem zvědavá, co z toho bude“.
Do uvařených brambot jsme hodily tvarohy a pořádně to rozmačkaly. Ale pak jsem si nebyla jistá, jestli jsme tyto dvě suroviny opravdu měly smíchat, a tak jsme se daly do oddělování,
„Holky, tak nevím nevím. Co když jsme to na začátku udělaly dobře?“ uvažovala jsem, „smíchejme to znovu dohromady“.
I přes takovéhle problémy jsme přece jenom oběd uvařily, dokonce všem moc chutnal. Okolo čtvrté odpolední jsme vyrazily na Suchou louku, což je louka, kde každoročně v létě táboříme. Poblíž stojí malý srub, kam chodíme pro vodu. Tento srub patří panu Čárovi, vysokému otužilému trampovi, který i v nehorázné zimě skočí do řeky, zatímco my se drkotáme ve svetrech. Poblíž srubu je starý seník s rozbitými okny a za seníkem leží Hadí jezírko, což je malinké jezírko s mechem na hladině a se starou vrbou uprostřed. Nad jezírkem se tyčí skála a všechno vypadá pohádkově.
Cesta na Suchou louku byla strastiplná, ale nejhorší nás čekalo těsně před cílem. Mostek, který si vždycky přes řeku Odru postavíme, nás nevítal, takže jsme se musely brodit. Hrůza! My skautky máme být otužilé, ale jakmile jsme jen prstíčkem okusily vody, ihned jsme ucukly.
„Nestůjte tam jak kůly v plotě a pojďte“, volal na nás Koblížek, který se dostal až do poloviny řeky.
Já si teda vyhrnula nohavice, zatla zuby a brodila se na druhý břeh. Voda byla tak ledová, že jsem už pomalu přestávala cítit nohy. Myslím, že ostatní na tom byly stejně. Ale nejhůř dopadla Sigi s Hřibkem. Ty chuděrky nám spadly do vody. Pak se taky docela dlouho sušily. Na Suché louce (jak paradoxní), jsme se posadily na místě, kde jsme měly o prázdninách stany a posvačily.
„Tak, zatímco budete svačit, vysvětlím vám pravidla jedné hry“, řekl Koblížek, „tady na louce a v jejím okolí jsem rozmístila třináct papírků, na každém je nějaký text, samozřejmě v šifře. Vy budete mít přibližně hodinu na to, abyste ty papírky našly a opsaly si text, který je na nich napsán. Teď si poslechněte příběh o králi Ašókovi, kterého se celá hra týká...“
Až na to, že jsme musely značně běhat, se nám hra velice líbila. Když slunce začalo pomalu zapadat, vyrazily jsme zpátky do Spálova.
„Sbohem, Suchá loukou“, zařvaly jsme ještě od řeky.
Na faru jsme dorazily v pořádku, povečeřely chleba s česnekovou pomazánkou, potom si řádně vyčistily zuby a sešly se v místnosti, kde jsme spaly, abychom si zazpívaly.
Ráno jsme posnídaly výbornou smetanovou buchtu od Marti a vyrazily na mši do kostela. Následovala duchovní rozcvička. Vedoucí si pro nás totiž připravily test ohledně biblických postav, taky jsme musely, po jednotlivcích, hledat obrázky s různými typy křížů, například s papežským, ondřejským, ruským...Během toho, co Sigi s Koblížkem vařila oběd, jsme luštily včerejších třináct zpráv, já se umístila na druhém místě s 28 body.
Po obědě jsme si sbalily věci, uklidily a po rozloučení s Heřmanem vyrazily do Heřmánek na vlak. U Mariastein, což je skála, ze které tryská pramen křišťálově čisté vody, jsme se jako obvykle zastavily, abychom se pomodlily a zazpívaly Ave Maria. Na nádraží jsme to měly už je kousek. Vlakem jsme cestovaly asi hodinu a půl, ale nám to vůbec nevadilo, protože jsme seděly v kupéčku, hrály Tichou pošu a moc se u toho nasmály. Tak například místo věty - Vlak jede do Olomouce – kolovalo – Cvrček čurá na louce.
Cesta nám uběhla nezvykle rychle a nám nezbývalo nic jiného, než se rozloučit a rozejít se domů.