Do ticha

Pomalu jsem na kůži natahovala černou krajku. Vnímala jsem to jako malý obřad mého smutku, ženskosti a znovurodícího se ega.
Kdysi jsem jako malá holčička pocítila křivdu. Když prababička zemřela, zakázali mi plakat. Z nějakého důvodu to dospělí považovali za nevhodné. Po celou dobu obřadu jsem seděla se zavřenýma očima a zaťatýma pěstma. Nohy přibitý k zemi a nehty zarytý do kůže.
A teď se mi ta křivda vracela. Nikdo nezakazoval, všichni očekávali. Očekávali sílu a podporu. Nebo možná ani neočekávali, ale já někde uvnitř cítila, že by to tak být mělo. Že nikdo jiný tuto roli nepřijme.
Vnímala jsem se krásná. Ďábelsky až zrůdně krásná na pohřeb. Byla jsem taková, protože jsem taková chtěla a potřebovala být. Kvůli Muži, kvůli strejdovi, kvůli Smrti. Hlavně kvůli Smrti. I když to nebyla jediná děvka, který jsem se ten den měla podívat do očí.