Kam chodí rádkyně

Květnová schůzka byla jiná než ostatní, protože jsem ji neměla se svou družinou, ale se světluškami, které jsem vedla. Abyste pochopili, jak jsem se k tomu vlastně dostala. Loni jsem totiž prožívala skautskou krizi. Do oddílu už jsem chodila spoustu let, skautování mě přestávalo bavit, takže jsem se rozhodla, že odejdu. Všichni to věděli. Na závěrečném táborovém ohni jsem to chtěla oficiálně ohlásit, ale pak se mnou promluvila Kety a Veverka a všechno se změnilo. Když zjistily, že bych ráda pomáhala se světluškami, slíbily mi, že občas můžu. Takže nakonec Ještěrka (starší Koblížkova sestra), tenkrát oddíl vedla ještě ona, ohlásila, že zůstávám. Ani si nedovedete představit, jak holky radostí vyváděly.
Tedy, asi už potřetí jsem vedla světlušky, naštěstí věděly, že mě musí poslouchat, takže moc nezlobily.
Modlitbu měla na starost Štipka. Byla jsem až překvapená, jak pěkně se jí povedla, jestli je to ten správný výraz. Já jsem totiž schopná ze sebe vysoukat takové to: Pane, děkuji Ti, že jsme se zde sešly v tak hojném počtu, a dej, aby se nám schůzka podařila...
Po modlitbě jsme si zahrály Muchomůrčinu hru (Muchomůrka je šestiletá sestra od Hely, skautky, jež patřila k Poštolkám).
„Cvrčku, spočítej nás“, řekla.
„Jedna, dva, Zdiško, nehýbej se furt,..čtyři, sedm“, počítala jsem, „je nás devět“.
Doprostřed klubovny jsme postavily do kruhu osm židlí, a za zpěvu písničky Skákal pes jsme kolem nich zvnitřku začaly chodit, všechny jedním směrem. Když Muchomůrka řekla sednout, snažily jsme se zajistit si místo tím, že jsme se posadily na židli. To ale nebylo vůbec jednoduché, protože jedna židle přece chyběla. Dotyčný, který si židli „nezajistil“, musel z kola ven. Často se stávalo, že si dvě z nás chtěly sednout na stejnou židli, a pak z toho byly neshody, protože se nemohly dohodnout, které z nich ta židle vlastně patří. Mně to bylo celkem jedno, ale ty světlušky!
„Posuň se“, řeklo Sluníčko.
„Ne, ty se posuň...au“, vykřikla Fialka.
„Holky, no tak, nehádejte se“, snažila jsem se je mírnit.
Nakonec jsme musely dané kolo opakovat ještě jednou, aby se neřeklo, že jsme někomu uškodily. Na závěr se zase prozměnu hádala Štipka s Bambulkou (starší sestra od Sluníčka). Ty dvě totiž zůstaly jako poslední a soutěžily o to, která si sedne na židli dříve. Jenže se posadily zase naráz. Nastal velký boj o to, která byla rychlejší. Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než prohlásit, že zvítězily obě.
Pak měla Nikolka, Muchomůrčina sestřenice, připravenou hru, která se jmenuje Cinkačka. To se holky rozdělily do dvou stejně početných skupin a sedly si ke stolu, naproti sobě, ruce daly pod stůj. Jedna skupina ode mě dostala minci a měla za úkol si ji pod stolem mezi sebou tajně posílat. Až druhá skupina řekla dost, musely přestat a na příkaz Ruce na stůl musely v rychlosti položit ruce na stůl, dlaněmi dolů. Podle cinkotu se družina, která minci nevlastnila, snažila poznat, která světluška zrovna minci vlastní. Pokud uhodla dotyčnou světlušku, dostala jeden bod, jestliže uhodla i správnou ruku, dostala bod druhý. A pak se role vyměnily.
Pak si holky zahrály moji hru. Dala jsem jim za úkol napsat co nejvíce druhů bylin, stromů, keřů a zvířat.
„Cvrčku, je hřib bylina?“ ptala se Zdiška.
„No, já nevím, asi jo...možná...klidně to tam napište, já vám to započítám“.
„A Cvrčku, můžeme připsat i prvoky?“ zajímala se Zdiška.
„Mankote, co to je?“ zděsila jsem se.
„Prý jsou to malilinčí živočichové...“.
„Aha, tak to tam napište, napište tam všechno“.
Tuhle vzdělávací hru vyhrála Bílá šestka (když jsem byla ještě světluška, vždycky jsem patřila do šestky modré).
Do konce schůzky zbývalo ještě asi deset minut, takže jsme si zahrály Ovocný koš. To jsme se posadily na židle do kruhu, židlí bylo opět o jednu méně než nás, jedna z nás si stoupla doprostřed a určila, kdo bude představovat které ovoce. Soutěžily tedy tři švestky, tři jablka a stejný počet hrušek.
„Hrušky“, zvolala jsem, jelikož jsem byla zrovna uprostřed kruhu a chtěla jsem si sednout.
Všechny hrušky se postavily a snažily si sednout na jiné místo, než ze kterého vstaly, já brala za vděk židli jakoukoli. Tím se do kruhu dostala nějaká světluška, vyvolala třeba švestky a tak to šlo pořád dokola.
Následovala modlitba a popřání hezkých Velikonoc. Společně jsme uklidily židle, pak jsem holky propustila domů, rodiče už na ně totiž čekali. A já se vrátila do klubovny.
„No fuj, tu je ale bordel,“ vzdychla jsem, ale hned se opravila:, „Teda nepořádek“.
Všechno jsem musela řádně uklidit, pozametat, vytřít, udělat kompletní pořádek. Pak jsem si nasadila batoh a pospíchala domů, protože na mě čekala kupa učení.