Tóny smrti 2.díl

Jakmile se obyvatelé malého přímořského městečka doslechli, že se stala vražda, okamžitě se seběhli, semkli do těsných skupinek a začali vzrušeně debatovat.
,, Nemám ráda publikum,“ pronesla otráveně Sára, zatímco s Anthonym sestupovali po dlouhých kamenných schodech z hlavní ulice na pláž. Místo, kde moře vyvrhlo tělo ze svých spárů, viděli už zdálky. Bylo ohraničené žlutou policejní páskou a kolem postával hlouček policistů. Ti svým kolegům mlčky pokynuli na pozdrav a okamžitě zdvořile ustoupili několik metrů dozadu. Seržantům se tak naskytl další z mnoha nezapomenutelných pohledů.
Mrtvou byla žena s dlouhými světlými vlasy, které však, v důsledku působení soli, pozbyly své dřívější krásy a jen zplihle ležely. Měla na sobě cosi, co ještě dříve mohly být šaty nebo něco podobného. Obličej i ruce byly plné malých zranění.
,, Musela být na moři už pár dní,“ mínil Anthony. ,, Podívej se na to, co jí mořští ptáci provedli!“ Seržantka se obrátila na jednoho ze strážníků.
,, Kdo ji našel?“ zajímala se. Muž ukázal směrem k nedaleké hospodě.
,, Místní rybář,“ řekl, ,, Najdete ho uvnitř. S nikým jiným si ho nemůžete splést!“ Sáře unikl krátký povzdech a prosebně pohlédla na Anthonyho. Ten odmítavě zavrtěl hlavou a pustil se do zkoumání těla.

Místní pajzl, proběhlo Sáře hlavou, když vstoupila do malého dřevěného domku. Lokál byl celý začouzený, všude se vznášel cigaretový kouř. Zamračeně se rozhlédla kolem sebe. Přestože u stolů sedělo několik lidí, neomylně zamířila k baru. Postarší obsluhující ženy si nevšímala, zato muž ve starém potrhaném oblečení, z něhož pronikavě čpěl rybí pach, upoutal její pozornost. Na pultě před ním stál půllitr s nedopitým pivem a prázdná sklenička , pravděpodobně od rumu.
,, Vy jste našel tu ženu?“ zeptala se. Zvedl hlavu a pohlédl na ní skelnýma očima. Byl podivně bledý, ruce se mu nepatrně třásly. Nemusela se ani ptát.
,, V kolik to asi bylo?“ pokračovala. Rybář si nejprve pořádně lokl piva, načež pronesl:
,, Ještě jste se ani nepředstavila. A já s cizíma lidma zásadně nemluvim!“
,, Sára Bennetová,“ řekla seržantka stroze. ,, A teď by se hodilo, abyste se představil vy, když už jsme u těch formálností!“ Ani se nenamáhal k ní vztáhnout ruku.
,, Říkaj mi Frankie,“ zamumlal.
,, Takže Frankie, kolik asi tak bylo hodin, když…,“
,, Půl vosmý,“ přerušil ji muž. ,, Zrovna sem se vrátil z ranního rybolovu!“
,, Nevšiml jste si něčeho podezřelého?“ To kategoricky odmítl.
,, Pláž byla všehovšudy prázdná, nikde ani živáčka,“ dodal. Tak tohle bude těžké, pomyslela si seržantka.
,, A asi nevíte, kdo by to mohl být,“ řekla, aniž se namáhala větu formulovat jako otázku. Věděla, že na ni dostane zápornou odpověď.

Sarah Scottová zamyšleně míchala omáčku. V kuchyni se vznášel lehký oblak páry, z obývacího pokoje sem občas zaznívalo lehké oddechování. Malá Lili konečně na chvíli usnula a tak se konečně bytem přestal rozléhat pronikavý dětský pláč. Sarah si oddechla, ticho pro ni bylo vysvobozením. Kolikrát se už stalo, že malá probrečela celou noc.
Trhla sebou, když zaslechla vyzvánění telefonu. Jelikož hlasitost byla snížená na maximum, málem ho přeslechla. Zvedla sluchátko v okamžiku, kdy chtěl volající na druhé straně zavěsit.
,, Haló?“
,, Ahoj Sarah, miláčku. Myslel jsem, že spíš!“ Takže Mark, pomyslela si. Nejspíš se chce omluvit, že se zasekl v práci.
,, Poslyš, já… je mi to moc líto, ale bohužel se dneska domů na večeři nedostanu!“ Ach ano, typický policista.
,, Nový případ?“ zeptala se a snažila se předstírat alespoň trochu zájmu. Ve skutečnosti však nadšená nebyla.
,, Ano, našli jsme…… Haló, cože? Jo, už běžím!“ Bylo slyšet, jak Mark zakryl rukou mluvítko. ,, Poslyš Sarah, musím jít. Mámě docela skluz!“ Jistě, chápala to. Ona sama sloužila u policie šest let.
,, Jasně,“ rozloučila se. ,, Měj se hezky!“ Na druhém konci se ozval oznamovací tón. Vztekle položila sluchátko zpátky do vidlice.