Hra bez konce

Dnešní ráno je něčím jiné … zvláštní …
V ulicích zavládl klid. Nikdo se nikam nehoní, troubení taxíků utichlo … jen prodavač novin na sebe upozorňuje na rohu ulice. Přecházíme na protější stranu ulice.
Jdeme se směrem k jezeru. Hodina pomalé chůze nás děli od opravdové přírody. Cítím se svobodně a šťastně a … ani nevím proč. David mi vypráví o dívce, kterou včera potkal v metru. Popisuje ji tak barvitě, že mám pocit, jako bych tam s ním včera byl.
Na prahu jednoho domu sedí starý muž, v rukou pevně svírá svou hůl. Procházíme okolo a já slyším jak z jeho rádia zní, pro mě známá, skladba od Beatles. Hrají Let it be. V tu chvíli se mi vybaví spoustu vzpomínek. Vidím klavír … znovu cítím pod svými prsty klávesy … slyším, jak ji zpívám a … slyším ještě něco … Tvůj hlas, který ke mně doléhá z velké dálky. Ani jsem si nevšiml, že jsem se zastavil. Stařík se na mě usmívá a David, který zjistil, že mě nechal o kus dál se vrací pro mě.
„Stalo se něco? Proč tady stojíš?“
„Ne nic, jen jsem se zaposlouchal. Tuhle písničku mám moc rád“, odpovídám a v uších mi přitom pořád zní to známé „nech to být = let it be“

Chvíli jdeme mlčky, chvíli si zase povídáme o nepodstatných věcech. Jako stíny, které nikdo nevidí, nás pronásledují otázky … Davidovy otázky. Vím, že by chtěl vědět, co se mi při té písničce vybavilo. Jak to vůbec celé pokračovalo dál. Co se mezi námi dvěma stalo. Proč jsem vlastně tady. Když jsem přijel, řekl jsem mu, že jsem chtěl poznat jinou mentalitu lidí, naučit se dobře anglicky … Nevím, jestli mi tehdy vůbec věřil, ale teď už stoprocentně vím, že mi nevěří. I z toho mála, co jsem mu oné noci řekl, pochopil, že jsem odjel jen kvůli ní. To je to poslední, co asi pochopí, to ostatní … za to mě odsoudí. Protože tohle může pochopit jen jediná osoba.
„Tak jsme tady“, řekl vítězným hlasem David.