Kam chodí rádkyně

Nastala sobota, polovina července, což pro nás, skautky z 26. oddílu, znamenalo odjezd na vytoužený tábor. Kdo by se taky netěšil, když nám hlásili nádherné počasí, a navíc nám byla slíbena etapovka týkající se krále Artuše, krále, který je tolik opředen legendami.
V osm hodin jsme měly sraz na hlavním nádraží. Já a mí drazí rodičové bychom tam přijeli mnohem dřív, abych mohla pořádně pokecat, ale já, palice jedna sklerotická, jsem si těsně před nádražím vzpomněla, že nemám zubní kartáček, takže jsme museli najít nejbližší drogerii a ten kartáček koupit.
Na nádraží už bylo rušno. U kašny postávaly skautky, batohy opřené o kašnu, všechny v krojích, a vesele se bavily. Rodiče stáli opodál a v malých hloučcích si povídali mezi sebou.
„Cvrček!“ vykřikl kdosi, „Cvrček přijel“.
Všechny, kdo toto zavýsknutí slyšely, ke mně přiběhly, aby se přivítaly, přišla i Sigi.
„Nazdárek Jandulko“, smála jsem se na svou spolustanovkyni.
„Ahoj brouku“, podávala mi Jandulka levačku.
Během pár minut jsme se rozloučily s rodiči, taky s naší bývalou vedoucí Ještěrkou a jejím manželem Tomášem, batohy jsme naložily do dodávky, kterou řídil někdo ze skautů, a my nasedly do vlaku. Přestupovat jsme musely jen v Suchdole nad Odrou, pak už jsme motoráčkem jely přímo až do Heřmánek.
„Tak kterou si dáme?“ zeptal se Koblížek, když jsme seděly v motoráčku, a vytáhl kytaru.
„Amazonku“, ozvala se Elen ze zadní části vagonu.
„Amazonku, Amazonku“, souhlasily jsme všechny a dělaly u toho takový rámus, až se lidé po nás otáčeli.
Tahle píseň byla pro mě, možná i pro ostatní, něco jako pro Hochy od Bobří řeky Píseň úplňku. Jakmile jsem ji slyšela, vždycky jsem zpozorněla, a musela zpívat s ostatními.

G hmi bmi ami
Byly krásný naše plány, byla jsi můj celej svět,
G D
čas je vzal a nechal rány, starší jsme jen o pár let.
G hmi bmi ami
Tenkrát byly děti malý, ale život utíká,
D ami D
už na „táto“ slyší jinej, i když si tak neříká.
G E7 ami
Nebe modrý zrcadlí se v řece, která všechno ví,
G ami D
stejnou barvou jako měly tvoje oči džínový...

Kluci tenkrát, co tě znali, všude, kde jsem s tebou byl,
Amazonka říkávali, a já hrdě přisvědčil.
Tvoje strachy, že ti mládí pod rukama utíká,
vedly k tomu, že ti nikdo Amazonka neříká.

Nebe modrý zrcadlí se v řece, která všechno ví,
stejnou barvou jako měly tvoje oči džínový...

Zlatý kráse cinkrlátek, jak sis časem myslela,
vadil možná trampskej šátek, nosit dál's ho nechtěla.

Teď jsi víla z paneláku, samá dečka, samej krám,
já si přál jen abys byla pořád stejná přísahám, pořád stejná, přísahám.

Pomalu jsme dozpívaly a já se podívala z okna. Musela jsem se usmát. Naskytl se mi nádherný pohled na Odru třpytící se ve slunečních paprscích, na známé domky, zahrádky, vlastně jsem už byla „doma“. A pak jsem spatřila malilinké nádražíčko. Heřmánky. Naše konečná. Vystoupily jsme z vlaku a vydaly se směrem přes Mariastein k Suché louce. U pramene v Mariastein jsme se zastavily, abychom se pomodlily a zazpívaly pár písníček, ale taky abychom se osvěžily vodou z pramene.
A pak už jsme zamířily k táboru.
„Ahoooj, Sigi“, volali dva kluci zdálky na naši vedoucí.
„Ahoj, Ondro“, vítala se Sigi se svým mladším bráchou, který nás měl společně se Zdeňkem (starším bratrem od Bobra a Hančete) chránit a také nám pomáhat, což splňoval jen Zdeněk, neboť Ondra byl totiž neustále něčím zaměstnán a my jaksi nemohly přijít na to, co vlastně pořád dělá.
Pak jsme ke klukům přišly i my. Ondra, u kterého jsem stála asi nejblíž, mi chtěl podat ruku, ale to jsem postřehla nějak pozdě, takže se raději vítal s ostatními. A asi proto se se mnou po celý tábor skoro nebavil, sprosťák jeden.
Kamenitá cesta pomalu přecházela v lesní, procházely jsme rozkvetlou loukou a vychutnávaly si všechny vůně, barvy, pozorovaly jsme ptáky na obloze, poslouchaly cvrčky v trávě. Cestička se začala úžit a my se dostali k Opičárně, což je značně nebezpečná stezka nad řekou Odrou, vlastně ve srázu, asi deset metrů nad hladinou řeky. Asi po dvaceti minutách chůze jsem začali pozvolna klesat a pomalu se dostali zpátky k řece. Pak jsem spatřila Hadí (neboli Stříbrné) jezero, skály, srub...a náš tábor. Zůstala jsem v úžasu stát. Před námi se rozprostřela louka, na ní stála kuchyně, stany, stožár, na kterém visela vlajka České republiky...V návalu radosti jsme se rozběhly, kluci nás pomalu došli. Poté, co jsme si důkladně prohlédly kuchyň, zaběhly se podívat k řece a pochválily mostky, běžely jsme ke stanům.
„Tenhle je náš!“ zvolal kdosi.
„Jandul, pojď sem, tady budeme spát my“, zavolala jsem.
„Tady bydlíme my“, z legrace se s námi přely Marťa s Ponorkou, ale pak si zabraly stan hned vedle nás.
Každý si našel své vysněné místo a pomalu se začal zabydlovat. Po obědě jsme se rozdělily do družin a plnily zadané úkoly. My měly na starosti Ondru, oheň a podlážku pod hrnce. Tedy, měly jsme připravit dřevo v týpíčku na večerní oheň, z malých prken zhotovit podlážku, na které bychom mohly pokládat hrnce, aby neležely na zemi, no a Ondra nám měl pomáhat. Neříkám, že pomáhal.
Zbytek dne jsme se vítaly se známým okolím, zašly se podívat na latrinu, což je suchý záchod vzdálený asi padesát metrů od tábora, kde je strašně moc much, ale taky spousta výborných malin, taky jsme se dovybalovaly a pomáhaly, kde bylo třeba. Po večeři se Koblížek postavil a řekl:
„Za půl hodiny se sejdeme v týpíčku, už v dobovém oblečení. Jo, prosím zvláště rádkyně, aby pomohly nováčkům, kdyby něco potřebovali“.
Po jídle jsme všichni zamířili k sudu s pitnou vodou, z něho si do ešusů nalili trochu vody a šli k řece, abychom si tam ešusy umyli.
„Jandul, tak už mi konečně ukaž ty tvoje šaty“, prosila jsem ve stanu.
„Až po tobě. Pořád jsi říkala, jak strašné šaty máš, tak bych je teda chtěla vidět“, smála se.
„Dobře, ale nesměj se mi“, řekla jsem, „jejda, ty se směješ“.
Z batohu jsem vytáhla šaty, které byly ušity z bílého hrubého plátna, nad kolena, s půlkruhovým výstřihem, a s vypětím sil se do nich vsoukala.
„No nevypadám blbě?“ smála jsem se sama sobě.
Když se mi ale ukázala v šatech Jandulka, mohla jsem se usmát. Já možná ve svých šatech vypadám jako zdravotní sestřička, ale ona jako žena z třicátých let. A Elen mi zase připomínala Robina Hooda.
V týpíčku jsme se rozesadili kolem ohně na karimatky a zaposlouchaly se do Sigiina krásného příběhu o králi Artušovi, Merlinovi a Kayovi...