Hra bez konce

Měl pravdu dorazili jsme do cíle. Podzim zbarvil listy stromů. Zastavili jsme se a koukali na tu nádheru. Pan Podzim je ten nejoriginálnější malíř, protože jeho obrazy jsou živoucí dokonalostí. Pestrost a změť barev, které použil na všechny listy okolních velikánů je ... Bere mi to dech. Nedokážu tu krásu popsat. Asi to ani nejde. Tohle musí totiž člověk pocítit na vlastní kůži, musí to vidět. Tiše se rozhlížíme, jako bychom tímto tichem dávali hold velkému umělci. Na jezeře pokojně plují kachny, které sem tam ponoří hlavu pod vodu a vystrčí své zadečky. Kolem celého jezera jsou stromy, různé výšky i věku. Některé tady musí stát už celou věčnost. Se svými majestátnými kmeny ční až k nebesům. Připomínají mi strážce, kteří bdí nad mírem v této lidmi nezničené krajině. Naproti nám, na druhé straně jezera, usazený mezi stromy na skále, sedí starý mlýn. Vypadá zachovale. Ideálně dotváří ráz krajiny, jako by tady vyrostl spolu s nimi … stromy … ruku v ruce před desítky let.
„Proč jsi mě tady předtím nikdy nevzal?“, ptám se Davida.
„Já ani nevím, už sám jsem tady dlouho nebyl. Naposledy, když žila moje maminka.“
Posmutněl. Do tváře se mu vehnaly chmúry. Neměl jsem se ho ptát, teď lituji.
„Ale stejně je tady na podzim nejkrásněji“, dodává a jde v před.
Jdu tiše za ním po cestičce zaváté listím. Zmocňuje se mě zvláštní klid. Jakoby to byl domov pokoje, míru a snad i samotné vyrovnanosti. Kráčím za ním a rozhlížím se. Nezajímám se o to, kam mě vede, prostě jdu unášen pocitem bezpečí.
„Tam, se Ti to bude líbit. Jako malý jsem tam rád lezl, byl tam nejlepší výhled na celé jezero. Víc Ti neprozradím nech se překvapit.“
„Dobře“, dodávám s úsměvem.

Po pár minutách strmého stoupání hustým porostem se před námi objevila skála obrostlá lišejníkem. Smuteční vrba, která svou korunou střežila jedno z největších tajemství, se skláněla dolů, jakoby chtěla vidět svůj obraz na hladině jezera. David šel jistě, jakoby to bylo právě včera, kdy šel tudy naposled. Na chvíli jsem se zastavil a zahleděl dolů. Musel jsem se pořádně předklonit, abych viděl na hladinu pod sebou. Kmen stromu mi sloužil jako opora. Najednou mě z ničeho nic přepadla chuť … ta chuť se pustit a letět vzduchem a při konci svého letu se dotknout hladiny … pomazlit se s ní … to vše poprvé a naposled, protože tohle by byl můj konec, je to tak vysoko. Někde nahoře v korunách zaskřehotal pták. Vysmívá se mým přihlouplým a slabošským myšlenkám. Opatrně se narovnám a udělám krok zpátky.
Tak to je skvělé. David mi někde zmizel v labyrintu šlahounů visících směrem do propasti. Přece někde musel vejít. Možná se mi schovává právě pod nimi. Z ničeho nic mě polil studený pot. Zachvěl jsem se. Otáčím se dokola, ale nikde nevidím žádné nebezpečí nebo důvod k obavám.
„Davide?“, volám nejdříve polohlasem, ale když se neozve, začínám být trochu … trochu více nervózní. Zkusím zavolat znovu trochu hlasitě. Říkal jsem trochu? Bylo to až moc. Ozvěna to ještě dvakrát zmohutnila a vyplašila asi veškerou zvěř. Musel jsem se smát. A smál jsem se jako blázen, ztracený někde, kde to vůbec nezná, kde každý krok může být tím posledním … a pak? … pak jen let … let a … a co? … konec? Konečně by se splnilo to, co jsem udělal, co jsem zinscenoval.