Do ticha

Nikdy předtím jsem ho neviděla a přece jsem věděla naprosto přesně, kdo to je. Přestože se mi jeho přítomnost hnusila a to až tak, že se mi chtělo zvracet, považovala jsem ji za absurdně samozřejmou.
Pozorovala jsem tu tvář - tvář milence své tety - s jakousi zvědavostí dítěte. Dítěte, které nehodnotí, ale srovnává. Sledovala jsem jeho obličej zarámovaný mřížemi folknářského hřbitova a necítila jsem sebemenší záchvěv zášti. Naopak jsem s naprostým chladem vedle sebe položila dva portréty mužů. A přestože tento člověk neměl zdaleka nic z mužnosti mého strýce, musela jsem uznat, že jeho rysy postrádají únavu, kterou dokáže dokreslit nemoc a minulost politického vězně.
Pomalým krokem jsem k němu došla a pobaveně vnímala vnitřní zmatek Milence i tety. "Upřímnou soustrast, strýček by byl jistě rád, že jste přišel." řekla jsem prostě bez jakékoliv teatrálnosti a podala mu ruku.
Mlčel...