Hra bez konce

„Co tady hulákáš! Ty poseroutko!“ S pobaveným výrazem se po kolenou vyplíží zpoza listí David. „Tak pojď, ale opatrně je tady úzká cestička do nitra jeskyně. Když jsem byl malý tak šlahouny nebyly tak dlouhé, takže se dalo projít normálně po dvou, ale teď to už nejde. Tak doufám, že Ti to nevadí.“
„Mě? A proč by mělo?“
„Tak polez a nekecej!“
Ani nevím, jak jsem se dostal na všechny čtyři, lezl jsem za Davidem, a připadal jsi malý kluk, který teď podniká super tajný průzkum se svým nejlepším kamarádem do tajů jeskyně, kde na nás může číhat kdejaká příšera. Lezli jsme svižně a bez zastavení, nevím jak dlouho to bylo, ale vzrušovalo mě to … ta nejistota … očekávání. Musel jsem plně věřit Davidovi, nic jiného mi nezbývalo. Někde pod námi duněla voda. Vůně se změnila. Už to nebyla ta vůně listí a dřeva, ale odněkud bylo cítit něco starého … zatuchlého. Svíral jsem mi očekáváním žaludek, byl jsem doopravdy jak malý kluk. To všechno napjetí …. Pod rukama jsem najednou ucítil chladnou skálu. Ano, drsnou skálu! Fascinující! V té skále byl vchod, který nebyl vidět díky šlahounů staleté vrby, které byly jako hustá záclona. David, který už stál, pozorně sledoval můj výraz.
„Tak, jak se Ti to tady líbí?“
Stavím se pomalu na nohy.
„Nádhera, nemám slov!“ Vše kolem si pečlivě prohlížím. Mám tolik otázek, ale neodvažuji se ptát, protože stejně nevím, jestli by mi na ně dokázal odpovědět. Stěny jsou tak suché a nepravidelné. Vypadá to, jakoby ta tma, do které se teď dívám, někde pokračovala. Nedá mi to! Musím se zeptat!
„Vede to někam?“, otáčím se s otázkou na Davida, který mě sleduje.
„Pokračuje to dál, ještě asi pět minut cesty a pak je začíná strop hodně svažovat a prostupnost je tak pro jednoho člověka, který by šel po kolenou. Takže proto jsme se tam nikdy neodvážili, jako děti jít.“
Otočím se zpátky a dál všechno sleduji. Dotýkám se stěn, které toho ví tolik, ale nic
neprozradí, vše si nechávají sobecky pro sebe. Zahledím se znovu to tmy a … Je to jen můj
prohlédnout.
pocit? Nebo je to skutečnost? Tma, jakoby ustoupila dál, jakoby se mi dávala možnost