Kam chodí rádkyně

Slyšte, lidé dobří, příběh z dávných časů, z dob staré Anglie.
Tenkrát, asi pět století po narození Ježíše Krista, objevil se na vzdáleném ostrově, zvaném Británie, rytíř a král proslulý i v dalekých zemích- Artuš z Camelotu. Král z nejlepších, jaké kdy země nosila. Vzor rytířů a postrach utlačovatelů, ochránce míru a práva. Vyprávění o jeho síle, statečnosti, odvaze a moudrosti, lásce k pravdě a dobrotě se pak šířila od úst k ústů, přes moře a hory až k nám.
Stará minulost na našem táboře znovu ožije a my se změníme v pážata a panoše, kteří budou celé dva týdny usilovat o to, aby dokázali svou moudrost, sílu, statečnost, odvahu, spravedlnost, lásku k pravdě a další výtečné vlastnosti, kterými prokážeme, že jsme hodni toho, aby se z pážat a panošů stali rytíři. A teď už poslyšte začátek vyprávění o Artušovi, králi z Camelotu.
Rok po hrozné bitvě na hradě Tintagalu porodila královna Ygerna svému muži, králi Utheru Pendragonovi, syna Artuše. Jenže dříve, než mohl šťastný otec spatřit chlapcovu tvář, tajemný kouzelník Merlin dítě vzal a podle slibu odnesl dítě neznámo kam. Král totiž kdysi Merlinovi slíbil, že za vítězství na Tintagalu si on, Merlin, smí vzít jeho syna na vychování. Když vzal Merlin malého Artuše královským rodičům, usedl s ním na koně a zamířil rovnou cestou z Londýna na severozápad. Jeho cílem byla Kambrie, čili Wales, kde sídlil a měl rozsáhlé panství sir Hektor. K němu také moudrý rádce chlapce vezl, aby byl vychováván společně s Hektorovým synem Kayem. Pan Hektor a Kay si Artuše upřímně oblíbili, takže po čase jim ani nepřišlo, že není jejich vlastní. Králevic tedy prožíval dětství i chlapecké dny ve Walesu, a tak se stal ten kraj věčně zelených kopců jeho novým domovem. Právě tou dobou ochořel král Uther Pendragon zhoubnou a nevyléčitelnou nemocí. Týdny a měsíce ležel bezmocně na lůžku, nepomáhalo úsilí lékařů, ba ani Merlin si nevěděl rady.
Zvěsti o králově chorobě se roznesly po celé zemi. Velmožové i prostí lidé Pendragona litovali, ale na severu země se znovu objevili dávní nepřátelé Britů, Sasové, a s mnoha šiky táhli k Londýnu, domnívajíce se, že teď, když je král nemocen, mohou se konečně stát pány ostrovní říše. Ze začátku jim válečné úmysly vycházely. Pálili, loupili a jímali bezbranné. Posléze, a to už před nimi všichni v hrůze utíkali, se objevili Sasové až v Saint Albans, encelých dvacet mil od Londýna.
A tehdy přišel za nemocným Merli a vážně řekl:
„Sasové stojí co bys kamenem dohodil, králi, a bez tvého velení je nikdo nezastaví“.
„Rád bych vsedl na koně, ale vždyť sám vidíš- ani se nemohu pohnout“.
Merlin však trval na svém. Dal králi posilující lék, pomohl mu obléci zlaté brnění a přilbici a zanedlouho byl Uther Pendragon u Saint Albana v čele svého vojska. Když Sasové povědomého jezdce ve zlatém brnění spatřili, zmocnil se jich strach. Začali odhazovat zbraně, ba i se dávat na útěk. Ale král už svolával své vojsko silným hlasem k útěku.
Hoj, to bylo slavné vítězství! Jakoby umírající vůdce chtěl každému navěky připomenout své válečnické umění, vrhal se zcela sám mezi houfy nepřátel. Od té chvíle se Sasové domnívali, že je trhá rozlícený červený drak. Za velké slávy a jásotu pak dopravili Pendragona na nosítkách do Londýny, ale zatímco se lidé v celé Británii z vítězství nad Sasy radovali, statečný král vydech tři dny po bitvě naposled.
I nastal v zemi velký smutek. Nejvíce truchlila Ygerna a nebýt Merlina, možná, že by svůj žal ani nepřežila.
Moudrý rádce ji totiž nejen konejšil vlídnými slovy, ale dával i na srozumněnou, že se zanedlouho dočká neobyčejné radost, která jí dovolí na rány osudu zapomenout. Odezněly smutné písně na počest mrtvého, jehož tělo bylo se slávou pochováno, když se v zemi začal vzmáhat neklid. Kdo se teď stane králem?, ptali se velmoži i prostí lidé, a věru, že se našlo nemálo těch, co se chtěli královské koruny a trůnu zmocnit pro sebe.
Poněvadž nepokoje a zmatky trvaly déle, než připouštěl správný řád věcí, odebral se Merlin k arcibiskupu canterburskému. Arcibiskup byl mužem veliké víry, každý si jej nadmíru vážil a nikdo se mu ani v době bezvládí neodvažoval odporovat.
Merlina přijal laskavě, poněvadž věděl, že má o osud království neméně starostí než on sám. Nemýli se, rádce ho totiž požádal, aby na Vánoce toho roku svolal všechny urozené pány a sdělil jim, že ten, kdo prokáže největší sílu, bude prohlášen za nového krále.
Arcibiskup nejdříve kroutil udiveně hlavou- král přece nemusí být zrovna silák, má ostatní předčit více rozvahou, rozumem a hlavně umět vládnout k obecnému prospěchu. Když mu ale Merlin vyjevil ve vší tajnosti skryté důvody, dlouho se nerozmýšlel a pány do Londýna na Vánoce svolal. A třebaže napadlo tenkrát před Vánocemi hodně sněhu a cesty byly zaváté, sjížděli se sem baroni, hrabata, ale i svobodní nemajetní muži, kteří měli právo nosit meč. Pravda, ti spíše putovali po svých anebo se rádi svezli na voze, ale každého poháněla touha stát se novým králem...

Sigi pomalu dočetla a já se skrz oheň podívala na ostatní. Bylo vidět, že příběh všechny zaujal. Pak rangers (starší skautky) odběhly z týpí, aby se převlékly do etapových šatů, protože předtím myly hrnce, a tak to nestihly. Abychom se nenudili, zahrála si s námi Oskarka bezva hru s píšťalkou. To se někdo postavil mezi nás do kruhu, samozřejmě tak, aby se nepopálil od ohně, a čekal na signál. My jsme si potají posílali píšťalku a sem tam na ni někdo písknul. Dotyčný uprostřed se snažil dopátrat, kde ta píšťalka vlastně je. Nejvíc jsme se nasmáli, když Oskarka potajnu vytáhla píšťalku druhou, takže kolovaly píšťalky dvě. Chudák uprostřed si mohl ukroutit hlavu, ale stejně na nic nepřišel.
„Tiše, Merlin přichází“, řekla Včelka.
Do týpí jako první vešla Sigi, na sobě měla dlouhé zelené šaty, po ní Koblížek a ostatní skautky, které přinesly velký kotlík, ze kterého se kouřilo. Postupně nám do kelímků nalily posilující nápoj, prý ho uvařily z devíti bylin, který nádherně voněl a chutnal ještě líp. Během půl hodiny jsme se pomodlili, umyli se zuby a rozešli se do stanů, abychom se vyspali, jelikož nás čekal náročný den.
„Jandul, pohni, já už to nevydržím“, stála jsem venku před stanem a čekala na Jandulku, která z batohu dolovala baterku. Chtěly jsme jít na latrinu, ale bez té baterky to nešlo, protože byla tma jako v pytli.
Poté, co jsme se vrátily, zalezly jsme do stanu, pořádně ho zašněrovaly, aby nám vítr neodvlál plachtu, a zachumlaly se do spacáků. Jelikož jsem na tábor přivezla pět krátkých pohádek (později jsem je chtěla dát Veverce pro světlušky), dala jsem Jandulce na výběr a ona si vybrala pohádku O hadí korunce. A tak zatímce jsem při svitu baterky četla pohádku, Jandulka pomalu usínala...