Hra bez konce

… možnost prohlédnout.
Nevěřícně na to koukám.
Z tmy vystupuje zbytek ohniště, které kdysi poskytovalo dostatek světla a tepla pro toho, kdo se tady ukrýval.
Jdu blíž.
Chci si na něj šáhnout a ujistit se, že to není klam.
Klekám si.
U stěny napravo ode mě vidím pár klacků rozházených kolem ní. Čas se na nich už také podepsal.
Musím zavolat Davida! To musí vidět. Rozrušen nálezem se rychle otáčím. Skoro ztratím rovnováhu, ale ruka mě bleskově podepře.
Už jsem se chystal vše vychrlit, ale musel jsem to v sobě udusit. Nadal jsem si. Doopravdy jsem se cítil, jak malé dítě. Nebylo to nic nadpřirozeného, co způsobilo to, že jsem viděl dál než poprvé, ale mohl za to David, který svázal šlahouny k sobě a rozevřel tak oponu a scéna … tak ta se rozprostírala pod námi. Cítil jsem se hloupě a trapně. David tam stál a díval se dolů. A konec konců jsem byl rád … aspoň mě neviděl.
Vstávám! Jdu za ním.
To panorama, které máme před očima je nádherné. Z toho místa je vidět široko daleko. Musíme být hodně vysoko, protože si skoro tykáme s korunami nižších stromů.
Když nad tím teď přemýšlím, vůbec nemám ponětí, kde vlastně jsme. Kromě skály, na které stojí mlýn, jsem si žádné nevšiml.
Stojíme skoro na samém konci skály, abychom se mohli podívat dolů. Vidím cestu, kterou jsme přišli, je nalevo ode mě. Na druhé straně od vstupu by měl stát mlýn, který ale nevidím, vidím jen skálu, která vystupuje z vody. To bude ono, mlýn ani nemůžu vidět, protože ho kryjí stromy. To znamená, že naše skále je někde mezi vstupem a mlýnem. Jak zvláštní zapřísahal bych se, že jsem ze zdola žádnou neviděl.
“Neposadíme se?“ dodává po pár minutách ticha David.
Rozvážu si svetr, který byl celou dobu uvázaný kolem pasu a dám ho na chladnou zem. Zase zavládlo ticho.
Nemluvíme.
David vytahuje z batohu remosku a nalívá nám kávu. Myslím si, že neví, jak mě vyzvat, abych pokračoval ve svém vyprávění. Nechce mi ublížit a zároveň je zvědavý, jak to všechno pokračuje.