Prázdniny

„Crrrr!“ Oznamuje zvonek konec hodiny a zároveň konec dnešního vysedávání v lavici.
Domu se přiřítím, jako hurikán až z toho naši udělají mírný povyk.
„Co se děje, venku jsou teroristi?“ Zajímá se tatík o venkovní situaci, aniž by odtrhl zrak od rozečtených novin.
„Jasně chystají se mít náš barák za terč.“ Ukořistím k jídlu rohlík. V pokoji mi letí školní brašna do kouta.
„Jdu ven za Simonou ahoj.“ Zahlásím do kuchyně směr mého odchodu.
„Vrať se brzo, Moniko. Zítra se jde do školy.“ Neodpustí si mamča.
„A pozor na ty teroristy!“ Rýpne si můj starší bratřík Martin.
„Neboj se, případně je svedu.“ Houknu nazpět.
„To zkus a uvidíš.“ Zaslechnu ještě, než opustím naše bytové prostory. U hlavního vchodu se srazím se svým mladším bratrem Jonášem.
„Ahoj Mončo.“ Rozzáří se. Zřejmě na mě netrpělivě čekal. „Můžu s vámi zase jít na ten hrad?“
„Dnes ne Jonáši.“ Odbydu ho co možná nejlépe.
„Proč ne?“ Je překvapený.
„Dneska ne.“
„Vždycky jsem s vámi mohl jít.“ Dožaduje se své přítomnosti na hradu Zlatá Záře.
„Chceme se Simkou dělat něco co by tě asi moc nebavilo a moc bychom toho neudělali, kdybychom tě hlídali.“ Vysvětluji.
„A kdy s vámi zas budu moct jít?“ Je zklamaný.
„Když to všechno stihneme tak třeba už zítra.“ Slíbím mu.
„Tak dobře.“Řekne zklamaně a ani se nedivím. Ten hrad ho přitahuje jako magnet.
„Určitě si nějakou zábavu najdeš.“ Chlácholím ho. „Ale teď už musím. Jinak tam s námi nepůjdeš ani zítra a to bys přece nechtěl.“
„Ne, to ne! To bych nechtěl! To radši už jdi!“ Prohlásí a vyhání mě ze dveří.
Cestu k Simoně vezmu tryskem, abych zkrátila svoje zpoždění na co nejkratší dobu. Hned jakmile přiběhnu k jejímu paneláku, zadýchaná a zpocená, provedu ve vchodu nálet na Simonu. Obě tak nedobrovolně absolvujeme pád na zem a naše tváře se neobejdou bez vylekaného výrazu.
„Co tu u všech čertů vyvádíte?“ Nechápavě na nás zírá jeden postarší pán, který právě šel zřejmě z prádelny. My se mezitím vyškrábeme na nohy.
„Trénujeme tu na představení.“ Řeknu, co mě momentálně napadlo. Stařík nechápavě zavrtí hlavou a pokračuje po schodech nahoru.
„Simčo. Promiň, ale musela jsem nějak Jonášovi vysvětlit, že dneska s námi nepůjde.“ Snažím se vysvětlit moje zpoždění. „A ten útok na tebe mě taky mrzí.“
„To je v pohodě. Tragédie je v tom že si přišla pozdě.“ Vyčte mi ten můj pozdní příchod.
„Promiň. Fakt mě to mrzí.“ Omlouvám se.