Do ticha

Mlčení dělá muže dostupným. A právě ta dostupnost se stávala jakousi zbraní. Vycházela z němých hlasivek Milence a přicházela do mě v podobě něčeho, co mělo nesmírnou moc proti jedné ženě a proti Muži. Proti ženě, která stála v očích Milence po jeho boku, ale ve skutečnosti stála jen vedle něj. Mnohem dál, než mohl tušit. Za pozlátkem.

Cítila jsem to něco v každém kroku. Silueta Muže (jenž měl být úplně kdekoliv, jen ne tam, kde právě byl) se nebezpečně blížila, až byla úplně u mě a mně nezbývalo, než se podřídit roli. Zasunula jsem svou paži do nabízeného rámě, políbila ho na tvář a sklopila zrak k zemi.
Fraška začala. Slova. Prázdno. Člověk v černých džínách mluví, teta se zajíká v jakémsi šklebu, který se snaží proměnit v bolestnou grimasu truchlící vdovy. Muž mi tiskne ruku, nechápe. Babička pláče. Dusí se nenávistí a prohrou. Děda jí svírá ramena, šeptá jakousi kletbu, v níž dominuje slovo děvka.
Ticho. Člověk v černých džínách vstupuje na trávník, odhrnuje drn někde uprostřed. Popel mizí v díře... Slavnost je skončena.